Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandera Borisova, právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, ve věci návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, ve věci návrhu na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv a ve věci návrhu na změnu rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Podle jeho názoru mělo uvedeným usnesením dojít k porušení článku 10, článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 7 odst. 2, článku 8 odst. 2, 5, článku 36 odst. 1, 2, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1, článku 3, článku 5 odst. 1, článku 6 odst. 1, 2, 3, článku 8 odst. 1, článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Stěžovatel současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí a přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. V petitu ústavní stížnosti rovněž žádá, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze povinnost obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv, a aby bylo rozhodnuto o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Generální prokuratura Ruské federace požádala dne 13. listopadu 2014 cestou Ministerstva spravedlnosti České republiky o vydání stěžovatele (dále také "vydávaný") k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin ilegální podnik, ilegální prodej drahých kovů, přírodních drahých kamenů nebo perel podle § 172 odst. 2, § 191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace. Ruské orgány v této věci požádaly v případě zatčení vydávaného o jeho vzetí do předběžné vazby na základě článku 16 Evropské úmluvy o vydávání podepsané dne 13. prosince 1957 v Paříži. Dne 16. října 2014 byl vydávaný zatčen a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2014 č. j. Nt 416/2014-31 byl propuštěn ze zatčení za současného nahrazení předběžné vazby přijetím písemného slibu vydávaného, uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a přijetím platného cestovního pasu do úschovy soudu.
O návrhu státního zástupce ze dne 5. února 2015 na vydání rozhodnutí podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. března 2015 č. j. Nt 416/2014-169 tak, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin ilegální podnik, ilegální prodej drahých kovů, přírodních drahých kamenů nebo perel podle § 172 odst. 2, § 191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 13. listopadu 2014 č. 81/3-743-14.
Proti rozhodnutí prvostupňového soudu podal vydávaný stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") usnesením ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil a sám znovu rozhodl podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Ke zrušení usnesení soudu prvního stupně došlo proto, že vrchní soud shledal popis skutku, pro který je řízení vedeno a pro který má být stěžovatel vydán k trestnímu stíhání do Ruské federace, vymezeným příliš široce a obecně. Vrchní soud proto nově formuloval popis skutku, neboť konstatoval, že pokud jde o dodržení zásady speciality, je v zájmu vydávaného, aby byl tento skutek vymezen co nejúžeji a tedy i co nejpřesněji.
Podle výroku usnesení vrchního soudu je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin protizákonná bankovní činnost podle § 172 odst. 2 písm. a), b) trestního zákona Ruské federace a trestný čin protizákonný obrat drahocenných kovů, přírodních drahokamů nebo perel podle § 191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 13. listopadu 2014 č. 81/3-743-14.
Uvedených trestných činů se měl vydávaný dopustit (stručně řečeno) tím, že v době od 15. srpna 2008 do 2. června 2010 v Moskvě spolu s D. V. Kameneckým a dalšími neurčenými osobami s cílem uskutečnění zločineckých záměrů realizovali činnost organizované zločinecké skupiny, v jejímž rámci pak prodávali prostřednictvím společností Profit, s. r. o., Sigma, s. r. o., Astra, s. r. o., za porušení článku 2 a článku 20 odst. 3 zákona Ruské federace o vzácných kovech a drahokamech z 26. března 1998 č. 41-FZ, bankovní slitky z afinovaného zlata a stříbra, jejichž vlastníky nebyli a které nebyly evidovány v bilanci uvedených společností, čímž celkově získali částku přesahující 6.000.000,- rublů. Obvinění pak dále bez zvláštní licence a registrace realizovali protiprávně bankovní činnost s úmyslem se obohatit, přičemž prováděli protiprávní bankovní operace na pokyn zákazníků na vlastních účtech a pokladní servisní operace, aby získali příjem z poskytnutí protiprávních služeb zákazníkům. K tomu využívali fiktivních právnických osob jako Profit, s. r. o., Sigma, s. r. o., Astra, s. r. o. a jejich spojení na další právnické osoby s účty ve finančních a úvěrových úřadech města Moskvy. Trestnou činností obvinění dosáhli zisku 12.862.990.598,- rublů.
Stěžovatel má za to, že vrchní soud postupoval chybně, pokud do výroku svého rozhodnutí doplnil řadu skutečností, které nebyly součástí výroku soudu prvního stupně; skutek je tak zde popsán naprosto odlišně než v prvostupňovém rozhodnutí, aniž by bylo možné tento postup vrchního soudu přezkoumat. Vrchní soud navíc rozhodl v neveřejném zasedání, a stěžovatel se tak nemohl jakkoliv vyjádřit k této změně, ani k nově získaným listinným důkazům, které si vrchní soud opatřil od Generální prokuratury. Vrchní soud rovněž pochybil, neboť se podle stěžovatele předmětnou věcí nezabýval náležitě a nestranně, pouze se alibisticky spokojil se zárukami ruských justičních orgánů, přičemž nevzal v potaz ruské rozhodnutí o amnestii, ani podmínky promlčení trestného činu. Svůj nesouhlas s vydáním do Ruské federace stěžovatel staví na tom, že má k České republice úzký vztah, pobývá zde na základě trvalého pobytu, má zde majetek a rodinu. Trestní stíhání, pro které má být do Ruské federace vydán, je podle něj naprosto smyšlené a není podloženo argumentačně ani důkazně. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1354/13
, podle něhož musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, a že podezření ze spáchání trestného činu je tedy rozumným způsobem odůvodněno. České justiční orgány mají podle stěžovatele povinnost rozptýlit veškeré pochybnosti, které stěžovatel přednesl ve svých námitkách, a to o to důkladněji, jde-li o vydání do Ruské federace, kde je porušování lidských práv na denním pořádku. Stěžovatel se domnívá, že jde v jeho případě o komplot ze strany ruských justičních orgánů, přičemž poukazuje na to, že podnikatelský úspěch, majetek a židovská národnost jsou terčem pronásledování, a to zejména za účelem zmocnění se nahromaděného majetku. Poukazuje na to, že z popsaného skutku není možno dovodit, čeho se měl vlastně dopustit a jak má být toto jednání trestné podle českého práva. Na uvedený skutek se navíc podle stěžovatele vztahovala amnestie, a došlo tedy k zániku jeho trestnosti. Stěžovatel se domnívá, že není splněna podmínka oboustranné trestnosti, neboť z popisu skutku nevyplývá, že by skutek bylo možno podřadit pod trestný čin neoprávněného podnikání podle české právní úpravy. Stěžovateli není dále zřejmé, proč obecné soudy při posuzování oboustranné trestnosti aplikovaly na jeho věc trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.), a nikoli starší trestní zákon (č. 141/1961 Sb.). Z nejrůznějších zdrojů je přitom podle stěžovatele známa špatná situace stran dodržování lidských práv v Ruské federaci. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě vydání bude vystaven mučení, ponižujícímu či nelidskému zacházení, a obává se také o svůj život a zdraví. Podle stěžovatele nejsou v jeho případě dány žádné záruky toho, že nebudou porušována jeho základní práva. Záruky Generální prokuratury Ruské federace stěžovatel nepovažuje za dostatečné a označuje tento orgán, jako "stát ve státě" prolezlý klientelismem a korupcí. Česká republika se proto na tyto garance nemá spoléhat.
Stěžovatel dokládá řadu mediálních a dalších zpráv, které dokumentují neutěšený stav lidských práv v Ruské federaci a poukazují na konkrétní případy jejich porušování, ať už jde o garance práva na spravedlivý proces a zajištění presumpce neviny v trestním řízení, či o zacházení s vazebně stíhanými a odsouzenými osobami. Z těchto důvodů se domnívá, že Ruská federace není zemí, do níž by měl být kdokoliv vydán, ať již jde o občana ČR či cizozemce.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy jakkoliv pochybily, pokud rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Jde-li o konkrétní poměry v Ruské federaci, Ústavní soud sice již v minulosti poukázal na zprávy o nevyhovujících podmínkách v ruských věznicích a deficitech v ruském justičním systému, tyto však podle něj samy o sobě nezpůsobují, že by vydání do Ruské federace bylo ve všech případech nepřípustné (viz nález ze dne 26. května 2015
sp. zn. II. ÚS 1017/14
, nález ze dne 11. září 2013
sp. zn. III. ÚS 1354/13
, usnesení ze dne 29. ledna 2013
sp. zn. I. ÚS 48/13
). Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoliv bagatelizovat zprávy svědčící o tom, že dodržování základních práv v Ruské federaci vykazuje závažné nedostatky, zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces a zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení. Situace v zemi nicméně dlouhodobě není považována za natolik závažnou, aby absolutně vylučovala vydávání osob do Ruské federace. Obdobně se k této otázce staví i Evropský soud pro lidská práva, který ve své rozhodovací praxi rovněž akceptoval vydávání do Ruské federace za situace, kdy z osobních poměrů stěžovatele nevyplývá, že by pro něj vydání mohlo představovat osobní hrozbu (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zarmayev proti Belgii ze dne 27. února 2014 č. 35/10, ve věci Chentiev a Ibragimov proti Slovensku ze dne 14. září 2010 č. 21022/08, ve věci Gasayev proti Španělsku ze dne 17. února 2009 č. 48514/06); přihlížel přitom zpravidla ke kvalitě záruk, které byly dožádanému státu poskytnuty orgány Ruské federace. V projednávaném případě stěžovatel neprokázal ani netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k jeho osobě mohly vyvolat konkrétní obavu z toho, že by měl být v případě vydání do Ruské federace vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či že by ve vztahu k jeho osobě mělo dojít k flagrantnímu odepření spravedlnosti. Vrchní soud v tomto smyslu konstatoval, že stěžovatel se dříve v Rusku nikterak politicky ani jinak ve veřejném životě neangažoval a nedostal se ve spojitosti s tímto do konfliktu s veřejnou mocí. Z obsahu extradičních materiálů také nelze usuzovat, že by ruské orgány postupovaly vůči stěžovateli neobjektivně a zaujatě; stěžovatel naopak sám uvedl, že má prostřednictvím obhájce v Rusku přístup ke spisu, může se písemně vyjadřovat, činit návrhy a podávat opravné prostředky. Vrchní soud zdůraznil, že o přípustnosti vydání stěžovatele rozhodl za současného přijetí záruk poskytnutých ruskou Generální prokuraturou, v nichž se garantuje omezený rozsah stíhání dle zásady speciality, právo na obhajobu, odpovídající zacházení a případné uvěznění za respektování evropských standardů. Zaručeno je také právo stěžovatele následně opustit Rusko a právo českých konzulárních úředníků jak na informace o řízení a jeho výsledku, tak na osobní styk s vydávaným, byť v přítomnosti třetí osoby.
Přestože vrchní soud konstatoval, že jde o záruky svým charakterem proklamativní a těžko právně vymahatelné, neshledal důvod, pro který by je měl zpochybňovat. Poukázal v této souvislosti na to, že dosavadní poznatky o využití ujištění Generální prokuratury jsou výlučně pozitivní a berou je v úvahu i jiné státy, vydávající osoby do Ruska; samotné ruské státní orgány přitom mají zájem na tom, aby nedošlo k oslabení jejich mezinárodní věrohodnosti kvůli nedodržení těchto záruk. Ústavní soud má za to, že vrchní soud pečlivě zvážil všechny okolnosti, které by mohly svědčit o tom, zda vydání stěžovatele do Ruské federace nepovede k ohrožení jeho základních práv ve smyslu článku 3 a 6 Úmluvy, přičemž své rozhodnutí v tomto ohledu zevrubně a přesvědčivě odůvodnil. Jelikož obecná úroveň praktické ochrany lidských práv v Ruské federaci není důvodem pro paušální odmítání vydat vyžádané osoby do této země a současně stěžovatel neprokázal reálné nebezpečí porušení svých základních práv, které by vyplývalo z jeho konkrétních osobních poměrů, je Ústavní soud toho názoru, že vydáním stěžovatele za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace není zasaženo do jeho práv zaručených článkem 3 a 6 Úmluvy. Jde-li o námitky stěžovatele stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces postupem obecných soudů v extradičním řízení, ani s těmito námitkami se Ústavní soud neztotožnil. Z extradičních materiálů, jakož i z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je dostatečně seznatelné, pro jaký skutek je vedeno trestní stíhání, a stručně jsou zde zmíněny i okolnosti, z nichž ruské orgány vyvozují podezření, že se uvedeného činu měl dopustit právě stěžovatel. Namítá-li stěžovatel nedostatky v popisu skutku a jeho změnu ve výroku rozhodnutí vrchního soudu oproti soudu nalézacímu, přistoupil jmenovaný soud k této změně ve prospěch stěžovatele za zdůraznění principu speciality, neboť při příliš širokém a vágním vymezení skutku by mohlo být následné trestní stíhání rozšířeno i na další jednání stěžovatele, pro která však nebyl vydán. Jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu, popis skutku zformulovaný vrchním soudem odpovídá materiálům dodaným ruskými orgány a oproti rozhodnutí městského soudu představuje pouhé zpřesnění jeho výroku. Také s otázkou oboustranné trestnosti se vrchní soud vypořádal dostatečně, když objasnil důvody, proč by podle českého práva mohl být skutek kvalifikován jako trestný čin neoprávněného podnikání dle § 251 trestního zákoníku. Podle extradičních materiálů měla být stíhaná trestná činnost dokončena až v červnu 2010, aplikace trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010 vrchním soudem při posuzování oboustranné trestnosti byla proto zcela na místě. Podle názoru Ústavního soudu vrchní soud nepochybil ani tím, že za důvod nepřípustnosti vydání neshledal amnestijní rozhodnutí v Ruské federaci, neboť zákonnou překážkou vydání je pouze amnestie udělená českými orgány dle českého práva za situace, kdy skutek spadá do působnosti českých trestněprávních předpisů [§ 91 odst. 1 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci].
Otázka případné aplikace amnestijního rozhodnutí na případ stěžovatele bude předmětem řízení až před ruskými orgány. Ústavní soud nemá konkrétní výtky ani k procesnímu postupu vrchního soudu, který o věci rozhodl v neveřejném zasedání. Ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost přitom může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká (srov. nález ze dne 3. září 2009
sp. zn. III. ÚS 884/09
). Ve vztahu k řízení o stížnosti proti usnesení o přípustnosti vydání zákonodárce explicitně nepředepisuje veřejnou formu jednání, a z pohledu zákonné úpravy proto soud v souladu s § 240 trestního řádu rozhoduje v neveřejném zasedání. Soud by sice mohl zvolit jinou formu a rozhodnout ve veřejném zasedání, k takovému výjimečnému opatření však nepřistoupil, neboť neshledal, že by to bylo z hlediska ochrany základních práv stěžovatele nezbytné. Tento závěr opřel o skutečnost, že rozhodnutí o stížnosti nebylo založeno na obsáhlém doplnění dokazování, k němuž by se stěžovatel nemohl vyjádřit, a navíc jím nedošlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud se s argumentací soudu vrchního ztotožňuje a má za to, že projednáním stížnosti v neveřejném zasedání vrchní soud neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce, že by neměl být do Ruské federace vydán z důvodu, že má k České republice úzký vztah, má zde trvalý pobyt, majetek a rodinu. Ačkoliv vydání osoby může být za určitých výjimečných okolností limitováno požadavky na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy a článku 10 odst. 2 Listiny, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by o výjimečnosti takové situace a případném nepřiměřeném postižení stěžovatele vydáním do Ruské federace svědčily. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah. Ve vztahu k ostatním ústavně zaručeným právům, jejichž porušení bylo ústavní stížností namítáno, neuvedl stěžovatel žádné podrobnější odůvodnění, a Ústavní soud se jimi proto podrobněji nezabýval. Nelze vyhovět ani stěžovatelově návrhu, aby nálezem Ústavního soudu bylo "rozhodnuto o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze". Žádnou takovou pravomoc Ústavní soud podle ústavních předpisů nemá - nemůže sám rozhodnout o změně složení senátu obecného soudu. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho ústavní rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance. Výlučná role, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy).
V tomto smyslu je návrh, obsažený v petitu ústavní stížnosti, návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a nezbývá, než jej odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Tím také další návrhy stěžovatele na přednostní projednání věci a na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pozbyly smyslu a byly Ústavním soudem rovněž odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu