Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci stěžovatelky K. zastoupené advokátem Doc. JUDr. K. K., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002, č.j. 20 Cdo 1060/2001-407, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002, č.j. 20 Cdo 1060/2001-407. Tímto rozhodnutím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, č.j. 26 Co 358/99-278, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 2. 1999, č.j. 6 C 1537/98-113, jímž bylo určeno, že stěžovatelka je vlastníkem pozemků v kat. území H., a to parcely č. 245/1 o výměře 289.220 m2 a parcely č. 298 o výměře 322.062 m2; současně Nejvyšší soud ČR zrušil i citovaný rozsudek okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud ČR porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení spatřuje v tom, že dovolací soud zrušil rozsudky obou předchozích instancí, aniž jim poskytl závazný právní názor, odůvodnění je neočekávané a vzhledem ke stěžovatelce nepřesvědčivé a rovněž z něj nevyplývá, jaké by stěžovatelka mohla uplatnit protiargumenty a důkazy. Vzniká zde nebezpečí průtahů vyřízení její věci, přestože se svou žalobou uspěla u soudu prvého i druhého stupně; v důsledku toho byl zvýhodněn vedlejší účastník (Česká republika - Pozemkový fond ČR). Dle názoru stěžovatelky, i když se řízení obnovuje u soudu první instance, vzhledem k uvedeným vadám je rozhodnutí Nejvyššího soudu nezpůsobilé k aplikaci. Protože proti rozhodnutí o dovolání není další řádný opravný prostředek přípustný, podává stěžovatelka ústavní stížnost.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, Ústavní soud dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou - vzhledem ke své povaze - způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§ 72 odst. 1 zákona) za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).
V daném případě stěžovatelka však bude mít po vydání nového rozhodnutí k dispozici opravné prostředky, a teprve až po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li k tomu mít ústavněprávní důvody. K námitce ohledně průtahů v řízení Ústavní soud doplňuje, že neodůvodněné průtahy z povahy věci nemohou spočívat ve využití instančního postupu, ale pouze v postupu konkrétního soudu spočívajícím např. v nenařizování jednání, bezdůvodné odročování, apod.
Vzhledem k tomu, že nebyly Ústavním soudem zjištěny důvody pro přijetí ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 zákona, na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný návrh odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2003
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu