Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů: David Paul Stapleton, Eugénie Nicole Karen, Mary Anderson Eirich Kohn a Michael Paul Kohn, zastoupených Vratislavem Pěchotou, advokátem, sídlem Mánesova 1645/87, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 28 Cdo 3015/2024-253, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2023 č. j. 18 Co 7/2019-182 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2018 č. j. 94 C 160/2017-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelé v roce 1996 uplatnili restituční nárok na vydání zemědělského majetku, který původně náležel jejím právním předchůdcům, Maxovi a Pavlovi Kohnovým. Domáhali se také vydání pozemků, které původně vlastnila mimo jiné komanditní společnost Leo Czech a spol., na jejíž vlastnictví se právní předchůdci stěžovatelů podíleli jako komplementáři. Státní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 23. 5. 2017 č. j. SPU 241094/2017, 1815/96/10-RBD+RNP vydal stěžovatelům spoluvlastnické podíly k dvěma zemědělským pozemkům ve výši odpovídající jedné třetině podílu ve společnosti Leo Czech a spol., a tedy i celkem jedné třetině spoluvlastnického podílu k těmto pozemkům.
3. Stěžovatelé posléze proti rozhodnutí správního orgánu brojili žalobou. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem nahradil uvedené rozhodnutí mimo jiné tak, že stěžovatelé vlastní podíly k uvedeným pozemkům ve výši odpovídající celkem jedné polovině spoluvlastnického podílu k uvedeným pozemkům. Shledal, že stěžovatelům náleží větší podíl, protože správní orgán chybně posoudil vlastnickou strukturu společnosti Leo Czech a spol.; i podle tehdejší právní úpravy majetek komanditní společnosti nabývali pouze komplementáři, nikoli komanditisté.
4. Městský soud však nevyhověl požadavku vydat stěžovatelům celé pozemky jako důsledek tzv. přirůstání podílu podle § 21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy včetně podílu odvozeného od vkladu třetího komplementáře ve společnosti Leo Czech a spol. Rozhodné je, že i podle tehdejší judikatury šlo u komanditní společnosti o vlastnictví podílové; poměr vkladů komplementářů tedy je nutné rozlišovat. Ustanovení § 21 zákona o půdě ani neumožňuje tzv. přirůstání podílu, kde jde o jiného původního vlastníka; opak by znamenal bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy způsobené oprávněné osobě. V nynější věci přitom třetí komplementář není právním předchůdcem stěžovatelů. To je také rozdíl oproti věcem řešených u Ústavního soudu, na které stěžovatelé odkazují.
5. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek městského soudu. Dovolání stěžovatelů konečně odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Závěry soudů nižšího stupně odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že § 21 zákona o půdě nezakládá titul, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňuje, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. To potvrzuje i nálezová judikatura Ústavního soudu [srov. nález ze dne 21. 3. 2000
sp. zn. I. ÚS 360/99
(N 40/17 SbNU 281) či ze dne 13. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 1550/13
(N 92/73 SbNU 537)].
6. Stěžovatelé tvrdí, že jim měly být vydány celé pozemky, nikoli jen spoluvlastnické podíly k nim. Zdůrazňují, že komanditní společnost nebyla podle dřívější právní úpravy právnickou osobou, ale jen formou společného podnikání fyzických osob pod společnou firmou. Podíl na společnosti měli pouze komplementáři, nikoli komanditisté. Jde zde přitom o vlastnictví bezpodílové, o čemž mimo jiné svědčí, že komplementáři neomezeně ručili za závazky společnosti. Dále stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy pouze selektivně hodnotí vlastní judikaturu. Nevypořádaly se zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993 sp. zn. Cpjn 50/93, z něhož se podává, že nepodají-li všechny oprávněné osoby včas žádost o vydání věci, skutečně náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývajícím oprávněným osobám.
7. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s nálezy ze dne 18. 9. 1996
sp. zn. I. ÚS 245/95
(N 82/6 SbNU 83), ze dne 6. 10. 1998
sp. zn. I. ÚS 340/96
(N 113/12 SbNU 131), ze dne 12. 10. 2006
sp. zn. II. ÚS 280/04
(N 187/43 SbNU 141) a usnesením ze dne 26. 3. 2002
sp. zn. I. ÚS 705/01
, z nichž se podává, že účelem § 21 zákona o půdě je zamezit spoluvlastnictví oprávněných a povinných osob; neuplatní-li včas svůj nárok další oprávněné osoby, připadá celá věc těm oprávněným osobám, které nárok uplatnily. V nynější věci přitom právní nástupci třetího komplementáře svůj nárok nevznesli. Znění § 21 zákona o půdě je přitom v tomto jasné a nedává žádný prostor k jinému výkladu, který zastávají obecné soudy a který také nerespektuje zásadu vykládat restituční předpisy ve prospěch restituentů. Pro účely výkladu téhož ustanovení ani nemůže být podíl spoluvlastníka pokládán za věc v právním smyslu, tím spíše nikoli "věc celou". Nejvyšší soud se rovněž nevypořádal s expertním stanoviskem přiloženým k dovolání k vývoji a účelu restitučního zákonodárství, včetně institutu tzv. přirůstání podílu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost včas podali oprávnění stěžovatelé jako účastníci řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatelé vyčerpali dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelé se v nynější věci domáhají tzv. přirůstání podílu podle § 21 zákona o půdě; tvrdí, že jim podle tohoto ustanovení náleží vlastnické právo k celým pozemkům, nikoli jen ke spoluvlastnickým podílům odpovídajícím vkladům jejich právních předchůdců ve společnosti, od níž odvíjejí svůj restituční nárok. V obecné rovině je tato problematika judikaturně vyřešena, a to ustáleně i v praxi Ústavního soudu. Není pravdou, že ze stěžovateli odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu vyplývají závěry, které svědčí jejich argumentaci, tedy že tzv. přirůstání podílů je namístě i tehdy, odvozují-li oprávněné osoby nárok od toho, kdo není jejich právním předchůdcem.
11. Ústavní soud již v nálezu
sp. zn. I. ÚS 360/99
, na který ostatně přiléhavě odkázal Nejvyšší soud, vyložil stěžovateli akcentovaný nález
sp. zn. I. ÚS 340/96
tak, že samozřejmou podmínkou tzv. přirůstání podílu druhým přihlášeným při restitucích je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni, tedy že vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které nejsou jejich právními nástupci, by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdcům. Rovněž se z něj podává, že "věcí celou" je i spoluvlastnický podíl. Totéž se mimo jiné podává ze stěžovateli odkazovaného nálezu
sp. zn. II. ÚS 280/04
("spoluoprávnění na jedné úrovni"), a dále například z nálezu
sp. zn. I. ÚS 1550/13
či usnesení ze dne 8. 10. 2019
sp. zn. I. ÚS 3048/17
. Nelze tedy stěžovatelům přisvědčit, že se obecné soudy se svou judikaturou či rozhodovací praxí Ústavního soudu nevypořádaly; naopak, již městský soud stěžovateli odkazovaná rozhodnutí od nynější věci přiléhavě odlišil a na mylný výklad judikatury Ústavního soudu stěžovatele upozornil také Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
12. Za dostatečně vypořádané má proto Ústavní soud i námitky stěžovatelů o výkladu nerespektujícím znění či historický účel právní normy či nerespektování zásady výkladu ve prospěch restituce. Podstata ustálené judikatury obecných soudů a Ústavního soudu totiž spočívá na úvaze, že za takové situace nejde o upření či omezení restitučního nároku, nýbrž že by již ani nešlo o vrácení majetku, protože právní předchůdci stěžovatelů při odnětí majetku neměli majetková práva k celým pozemkům. Uvedené je tedy mimo jiné projevem zásady přiměřenosti při nápravě historický křivd, jelikož vydání majetku, který právním předchůdcům stěžovatelů nenáležel, již spadá mimo účel restitučního zákonodárství. To skutečně vyplývá již ze starší nálezové judikatury Ústavního soudu. Není důvod tyto závěry přehodnocovat na podkladě dílčích argumentů, které podstatu těchto klíčových úvah nereflektují.
13. Expertní stanovisko, které stěžovatelé přiložili také k ústavní stížnosti, pak obsahuje totožnou argumentaci, jakou stěžovatelé uplatňují v ústavní stížnosti a uplatnili i dříve v řízení. Nebylo povinností Nejvyššího soudu reagovat jmenovitě na obsah tohoto dokumentu, vypořádal-li se v napadeném usnesení přiměřeně svým zákonným povinnostem s podstatou obsahově totožných dovolacích námitek stěžovatelů.
14. Obecné soudy se konečně vypořádaly též s tvrzením stěžovatelů, že podle tehdejší právní úpravy snad měla představovat majetková účast komplementáře v komanditní společnosti bezpodílové spoluvlastnictví. Obecné soudy vyšly z dobové právní úpravy a judikatury, které zde bezpodílové spoluvlastnictví nepředpokládaly. Rovněž se obecné soudy vypořádaly s tvrzením stěžovatelů, že opačnému závěru svědčí ručení komplementářů celým svým majetkem (bod 12 napadeného rozsudku městského soudu). Závěry obecných soudů jsou zde přitom založené na věcné a racionální argumentaci, stěžovatelé jejich podstatu dále nereflektují, a proto je Ústavní soud nemá důvod blíže ze své pozice přehodnocovat.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu