USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) D. P. S., b) E. N. K., c) M. A. E. K., d) M. P. K., všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87), za účasti: statutární město Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo osoby: 44992785, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 160/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2023, č. j. 18 Co 7/2019-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit statutárnímu městu Brno náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2018, č. j. 94 C 160/2017-77, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2024, č. j. 94 C 160/2017-218, určil, že původní žalobkyně a) B. S., původní žalobce b) T. K. a žalobci c) a d) jsou v konkretizovaných podílech spoluvlastníky v rozsudku označených pozemků v katastrálním území XY (dříve XY) – dále „předmětné pozemky“, čímž v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 23. 5. 2017, č. j. SPU 241094/2017, 1815/96/10-RBD+RNP (výrok I.). Dále vyslovil, že původní žalobkyně a) B. S., původní žalobce b) T. K. a žalobci c) a d) nejsou ve specifikovaných podílech spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dříve část pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY) – dále taktéž „předmětný pozemek“, neboť jeho vydání brání překážka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), avšak nárok oprávněných osob byl prokázán a náhrada za nevydaný pozemek jim bude poskytnuta v souladu se zákonem o půdě; tímto v daném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 23. 5. 2017, č. j. SPU 241094/2017, 1815/96/10-RBD+RNP (výrok II.). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 18 Co 7/2019-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že vlastnické právo k předmětným pozemkům původně svědčilo dle zápisu v pozemkové knize komanditní společnosti Leo Czech a spol., jehož komplementáři byli M. K. s vkladem 300.000,- Kč, P. K. s vkladem 100.000,- Kč a M. H. s vkladem 400.000,- Kč, přičemž žalobci jsou právními nástupci M. K., respektive P. K.. Komanditisty zmíněné společnosti pak byli členové rodiny L. s finančním vkladem 400.000,- Kč. Soudy nižších instancí poukázaly na odlišné postavení komplementářů coby podnikatelů a komanditistů jakožto investorů, jimž práva (kromě práva na podíl na zisku) a povinnosti z podnikání komanditní společnosti nevznikaly, a dovodily tak, že podíl odvozený od komplementářů M. K. a P. K. činí jednu polovinu z celkového podílu na uvedené společnosti, odvíjejícího se od výše vkladů všech jejích komplementářů. Konstatovaly rovněž, že žalobci nedisponují nárokem na vydání veškerého majetku komplementářů vloženého do komanditní společnosti Leo Czech a spol., tedy i v rozsahu podílu příslušejícího M. H., jenž restituční nárok neuplatnil, neboť předmětné pozemky náležely do podílového spoluvlastnictví komplementářů, přičemž M. H. není právním předchůdcem žalobců.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, následně doplněné o podání ze dne 21. 11. 2024. Domnívají se, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) přípustné pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda byl majetek komanditní společnosti bez akcií v podílovém, či nepodílovém spoluvlastnictví komplementářů. Za otázku řešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně, a tedy taktéž zakládající přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř., pak pokládají otázku, zda „přirůstá vlastnictví nerozděleného majetku k restitučnímu nároku tam, kde další společník nárok nepodal“. Namítají, že majetek společnosti Leo Czech a spol. vlastnili společně komplementáři této společnosti a jednalo se tudíž o tzv. nerozdělené jmění. Mají za to, že v situaci, kdy právní nástupci M. H. restituční nárok neuplatnili, připadá nárok na veškerý společný (nerozdělený) majetek těm oprávněným osobám, jež svůj nárok vznesly, tj. žalobcům. Dle názoru žalobců neuplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou lze vnímat jako dispozici, aby osobám, které nárok uplatnily, byla vydána nárokovaná věc celá, což koresponduje s úmyslem zákonodárce nevytvářet spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných. Dále vyjadřují přesvědčení, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 21 zákona o půdě nepřijatelně zužujícím způsobem, jestliže ve zmíněném ustanovení uvedený výraz „věc celá“ interpretoval jako podíl na věci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Další účastník řízení, statutární město Brno, ve vyjádření k dovolání žalobců nastínil, že podle jeho mínění nelze při posuzování restitučního nároku žalobců odvozujících svá práva od podílů komplementářů na majetku komanditní společnosti (zřízené dle čl. 150 zákona č. 1/1863 ř. z., všeobecného zákoníku obchodního) odhlédnout od majetkových podílů komanditistů této společnosti. Současně se neztotožnil s názorem žalobců, že v situaci, kdy právní nástupci zbývajícího komplementáře M. H. k majetku komanditní společnosti Leo Czech a spol. neuplatnili restituční nárok, mají žalobci s ohledem na ustanovení § 21 zákona o půdě nárok na restituci majetku této komanditní společnosti v celém rozsahu. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba, kterou se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 23. 5. 2017, č. j. 1815/96/10-RBD, se zamítá.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 12. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 27. 7. 2017 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobců není pro žádnou z jimi vymezených právních otázek přípustné.
9. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob již opakovaně vyložil, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ [viz § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), či § 21 zákona o půdě], nezakládají titul k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka [např. osoby uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě], patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01 (tato rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě III. 8], ale i při výkladu zákona o půdě (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě IV. 1, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 938/2019 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
10. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobci – jakožto právní nástupci komplementářů M. a P. K. – ve vztahu k majetkovému (spoluvlastnickému) podílu na majetku komanditní společnosti Leo Czech a spol., který v době jeho přechodu na stát náležel komplementáři M. H., jenž nárok na restituci svého spoluvlastnického podílu samostatně neuplatnil, nejsou ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnými osobami, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu neodchýlil, přičemž nastíněnou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Okolnost, že fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti (zřízené dle zákona č. 1/1863 ř. z., všeobecného zákoníku obchodního), jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát, mají restituční nárok odpovídající jejich příslušným podílům na jmění společnosti, a nikoliv restituční nárok k celému majetku této společnosti, přitom z ustálené judikatury dovolacího soudu taktéž vyplývá (srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, či ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011).
11. K podání ze dne 21. 11. 2024 označenému jako „Shrnutí dovolání žalobců a) až d) proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 7/2019-182 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 94 C 160/2017-77“ nemohl Nejvyšší soud přihlédnout. Pokud jím byla argumentace v něm uvedená dovolateli míněna jako uplatnění dalšího důvodu dovolání dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., pak Nejvyšší soud nepřehlédl, že označené vyjádření bylo učiněno po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
12. Pro úplnost se jeví vhodným dodat, že Nejvyšší soud nemohl nikterak zohlednit ani polemiku dalšího účastníka řízení, statutárního města Brna, stran posouzení výše podílů společníků (komplementářů a komanditistů) na jmění komanditní společnosti, kterou předestřel ve svém podání ze dne 26. 8. 2024 nazvaném jako „Vyjádření k dovolání“. Nejvyšší soud totiž toto podání s ohledem na jeho obsah nepovažoval za uplatnění mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu. Přesto nad rámec řečeného sluší se uvést následující. Měla-li snad uvedená polemika představovat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nezbývá než konstatovat, že zmíněné „Vyjádření k dovolání“ bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout (viz § 240 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Bez zřetele na právě uvedené ovšem také platí, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). V nastíněném podání statutárního města Brna přitom absentuje řádné vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť vymezení důvodu přípustnosti dovolání nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas účastníka řízení s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem.
13. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a dalšímu účastníkovi řízení vznikly v dovolacím řízení náklady, jsou žalobci povinni dalšímu účastníkovi řízení tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč. 15. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu