Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky HAPPY INVEST a. s., se sídlem Lípová 20, Praha 2, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, se sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2024 č. j. 11 ICm 3044/2022, 12 VSOL 5/2024-77 (KSOS 31 INS 4184/2021), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí vrchního soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. U Krajského soudu v Ostravě jako soudu insolvenčního se vede insolvenční řízení proti dlužnici UNIMEX-INVEST, s.r.o., a to pod sp.zn. KSOS 31INS 4184/2021. Stěžovatelka má v insolvenčním řízení postavení věřitele, který se přihlásil do insolvenčního řízení se svými pohledávkami. Stěžovatelka současně popřela pohledávky některých jiných věřitelů přihlášených do téhož insolvenčního řízení, stejně tak některé stěžovatelkou přihlášené pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem.
Jeden z incidenčních sporů, jehož je stěžovatelka účastnicí, je veden u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 11 ICm 3044/2022 a stěžovatelka v něm vystupuje jako žalobkyně. Tento incidenční spor byl přidělen soudkyni Krajského soudu v Ostravě JUDr. Evě Slaběňákové. Stěžovatelka vznesla námitku podjatosti proti uvedené soudkyni, rovněž poukázala na zasahování do nezávislosti rozhodování této soudkyně funkcionářem soudní správy. Napadeným rozhodnutím vrchní soud rozhodl tak, že soudkyně není vyloučena.
Proti rozhodnutí není možné brojit odvoláním.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručená práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladeným. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud přijal k otázce posuzování ústavních stížností, které směřují proti rozhodnutí o nepodjatosti soudce, stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23. Ze stanoviska vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z toho vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí (srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 , usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 , usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 či nález ze dne 30. 11. 1995) a na zásadě subsidiarity ústavních stížností (srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 ).
8. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 ). Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku (srov. k tomu nález ze dne 16.
1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 či nález ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 ). Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 ) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ).
9. Vydáním napadeného rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 ). Stěžovatelka v budoucnu může nadále své námitky uplatňovat v probíhajícím řízení ve věci samé. Teprve po vyčerpání všech opravných prostředků ve věci samé, bude-li mít nadále za to, že řízení (či meritorní rozhodnutí) je zatíženo vadou zasahující do jejího ústavně zaručeného práva, se může bránit ústavní stížností.
10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj