Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o společné ústavní stížnosti L. A. a D. M., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 123/2008 ze dne 6. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2007 ze dne 19. května 2008 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 5 Tz 50/2010-51 ze dne 6. října 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a C) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatelé měli za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 5Tz 50/2010 se nedostatečně vypořádalo se stížností pro porušení zákona, podanou ministryní spravedlnosti, a to zejména v otázce druhu a výše trestu, resp. zda byl uložený trest spravedlivý. Uložený trest měl kromě dále uvedeného reflektovat i neúměrnou délku řízení. Stěžovatelé svoji argumentaci založili na textu stížnosti pro porušení zákona, v němž podle ministryně spravedlnosti došlo k porušení zákona v neprospěch obviněných, neboť při správném použití ustanovení trestního zákona by přicházelo v úvahu uložení mírnějšího trestu.
Ministryně spravedlnosti poukázala v podané stížnosti pro porušení zákona i na skutečnost, že ačkoli v posuzované věci došlo k určitým změnám v právním posouzení předmětného skutku, odvolací soud nepromítl tuto okolnost do rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu ani z hlediska nové právní úpravy. Proto podle přesvědčení ministryně spravedlnosti měl odvolací soud i při použití trestního zákoníku důsledně vycházet z ustanovení § 58 odst. 5 tr. zák. a snížit oběma obviněným trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
Uložené tresty obviněným byly podle jejího názoru nepřiměřeně přísné (úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou), neboť neodrážely skutečnost, že oproti původnímu právnímu posouzení byla vypuštěna právní kvalifikace pomoci k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obvinění se v jednom případě dopustili pomoci pouze k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, protože v tomto případě nedošlo ke vzniku škody na majetku státu.
3. Stran ostatních napadených rozhodnutí (rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 123/2008 ze dne 6. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2007 ze dne 19. května 2008) stěžovatelé uvedli, že "skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy" a tuto úvahu pak stručně odůvodnili.
5. V části napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, týkající se druhu a výše trestu, Nejvyšší soud podrobně rozvedl, že při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel z účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. a respektoval hlediska uvedená v § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž přihlížel zejména ke stupni společenské nebezpečnosti spáchané pomoci k trestnému činu, k možnostem nápravy obviněných, k jejich osobním poměrům, k významu a povaze účasti obviněných jako pomocníků na trestném činu a též k tomu, že nedošlo k dokonání trestného činu hlavním pachatelem.
Nejvyšší soud vzal v úvahu i všechny polehčující a přitěžující okolnosti, které byly v posuzované věci zjištěny již u soudů nižších stupňů, a neopomenul ani dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti. Tyto okolnosti, včetně časového odstupu asi 5 let od doby (ukončení) spáchání trestné činnosti (pomoci), dovolily uložit obviněným tresty odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která je zde vymezena ustanovením § 148 odst. 3 tr. zák. v rozpětí od 1 roku do 8 let odnětí svobody, takže každému z obviněných byl stanoven tento trest v trvání 3 roků.
Šlo o tresty nepodmíněné, protože Nejvyšší soud neshledal možnost podmíněného odkladu jejich výkonu za současného stanovení dohledu nad obviněnými podle § 60a odst. 1 tr. zák. Obviněným byly totiž ukládány úhrnné tresty za typově závažnou trestnou činnost, přičemž spáchali dva trestné činy (ve smyslu § 89 odst. 1 tr. zák.), které jsou zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.) a z nichž prvním byla způsobena značná škoda (ve výši 1 321 098 Kč) a druhý směřoval dokonce ke způsobení škody velkého rozsahu (ve výši 15 150 992 Kč).
Za těchto okolností požadavky generální i individuální prevence vyžadují bezprostřední výkon uložených trestů, neboť jejich podmíněným odkladem by nebylo možné dosáhnout splnění účelu trestu. Nejvyšší soud zařadil oba obviněné podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. k výkonu trestů do věznice s ostrahou, neboť nebyly zjištěny žádné důvody pro odchylný postup. Nejvyšší soud pak nepřistoupil k uložení i trestů zákazu činnosti, protože z popisu posuzovaného skutku ani skutku, jehož spácháním byli oba obvinění již pravomocně uznáni vinnými nedotčenými dřívějšími rozhodnutími, nebylo zřejmé, že se dopustili trestných činů v přímé souvislosti s takovou činností, která by jim mohla být zakázána (tj. s činností společníků nebo členů statutárního orgánu obchodní společnosti).
6. Přestože Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona i stěžovatelům s tím, že uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona, nikdo z nich tohoto práva nevyužil; stěžovatelé se však veřejného zasedání osobně zúčastnili.
8. Podle vyjádření stěžovatelů byla proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 123/2008 ze dne 6. ledna 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2007 ze dne 19. května 2008 podána dovolání, o nichž nebylo v době podání ústavní stížnosti dosud rozhodnuto (stalo se tak až dne 11. 5. 2011 usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 570/2011-25). Protože ústavní stížnost byla podána 10. 3. 2011, je evidentní, že nebyla naplněna podmínka ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé před zahájením řízení o ústavní stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); stěžovatelé netvrdili, ani Ústavní soud neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů, nebo v řízení o podaných dovoláních docházelo ke značným průtahům, z nichž by stěžovatelům vznikla, nebo mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma: jedině v takovém případě by Ústavní soud mohl ústavní stížnost přijmout i bez toho, aniž by byly vyčerpány dostupné opravné prostředky.
Z tohoto důvodu o této části návrhu rozhodl Ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) per analogiam zákona o Ústavním soudu.
9. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných návrhem stěžovatelovým, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
10. Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatelů, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona [viz nález sp. zn. IV. ÚS 202/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 134/42 SbNU 75), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
11. Konkrétně tak půjde o přezkoumání, zda Nejvyšší soud poskytl obviněným resp. obhajobě prostor pro rozvinutí argumentace ministra spravedlnosti, k podpoře jeho argumentace dalšími právními názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona. Byla-li by takováto šance obhajobě v řízení o stížnosti pro porušení zákona poskytnuta, nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces nic vytýkat. Právní zástupce mohl ovlivnit právní názor soudu, a proto je nutno na soudní řízení hledět jako na spravedlivé [viz nález sp. zn. IV. ÚS 374/04 ze dne 18. 10. 2006 (N 191/43 SbNU 171), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
12. Napadený rozsudek obsahoval náležité odůvodnění, výrok o porušení zákona ve prospěch stěžovatelů nepostrádal opodstatnění, právní závěry byly srozumitelné a logické, a jako takové přesvědčivé a ústavně souladné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2013
Dagmar Lastovecká v. r. předsedkyně senátu