Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2025 sp. zn. 61 To 120/2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství s dalšími čtyřmi osobami podle § 23 trestního zákoníku, a to formou pokračujícího trestného činu podle § 116 trestního zákoníku.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (obvodní soud) usnesením rozhodl, že podle § 68 odst. 1 a § 73b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatele bere do vazby z důvodů podle § 67 písm. b), c) tr. ř. Stížnost stěžovatele proti usnesení městský soud zamítl.
4. Stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby, v níž navrhl užití řady možných opatření nahrazujících vazbu. Této žádosti obvodní soud vyhověl a stěžovatele usnesením ze dne 14. 1. 2025 sp. zn. 0 Nt 17001/2025 z vazby propustil za současného nahrazení vazby písemným slibem stěžovatele a dohledem probačního úředníka. Soud dospěl k závěru, že důvod vazby koluzní podle § 67 písm. b) tr. ř. již není dán, neboť všichni obvinění a relevantní svědci již byli vyslechnuti. Ohledně důvodu vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. obvodní soud dospěl k závěru, že přirozený běh času obavu z opakování trestné činnosti snižuje a že navrhované náhrady vazby jsou dostatečnými zárukami řádného života stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze s odůvodněním, že původní vazební důvod stále trvá a že vazbu v danou chvíli nelze nahradit instituty podle § 73 tr. ř. Podle jeho názoru mimo jiné trvá i důvodná obava z ovlivňování svědků, kdy ve věci nebyli dosud vyslechnuti všichni, kteří jsou pro další vyšetřování klíčoví. Policejní orgán vede vyšetřování urychleně, nicméně s ohledem na rozsáhlost vyšetřovaného jednání nebylo v jeho silách za dobu necelých tří měsíců zajistit výslechy všech významných svědků.
5. O stížnosti státního zástupce rozhodl napadeným usnesením městský soud tak, že jí vyhověl a sám znovu rozhodl tak, že žádost o propuštění stěžovatele z vazby zamítl a nepřijal žádný z návrhů na nahrazení vazby. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud odmítl postup obvodního soudu. Od posledního rozhodování o vazbě podle něj nedošlo k žádným změnám, které by mohly odůvodnit propuštění stěžovatele z vazby. Nabízené záruky stížnostní soud neshledal dostatečné vzhledem k okolnostem případu. Důvod vazby koluzní pominul ze zákona k datu 12. 2. 2025.
6. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel tuto ústavní stížnost, v níž se domáhá jeho zrušení pro porušení řady základních práv. Vazba je natolik intenzivní zásah do života obviněného, že může být nařízena pouze tehdy, pokud požadovaného cíle v podobě omezení konkrétní obavy není možné dosáhnout jiným způsobem. Dle stěžovatele městský soud chybně hodnotil důkazy i právní otázky rozhodné v projednávané věci. V usnesení uvádí, že od posledního rozhodování o vazbě nedošlo ke změně. Tento závěr podle stěžovatele odporuje judikatuře Ústavního soudu a z ní plynoucí doktríně zesílených důvodů vazby. Podle ní se totiž přirozeným během času relevance skutkového základu vazby postupně snižuje a argumenty, které pro uložení vazby stačily na začátku trestního řízení, postupem času ztrácejí svou přesvědčivost. Klesá i důvodnost dalšího zásahu do osobní svobody na jejich podkladě. Městský soud však namísto řádného zhodnocení dostupných informací optikou výše uvedené doktríny a vydání usnesení ve prospěch stěžovatele jej z vazby nepustil. Své rozhodnutí odůvodnil pouze vlastními domněnkami vedenými v abstraktní rovině polemiky, že by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost zištného charakteru, pro kterou byl již v minulosti pravomocně odsouzen.
7. Stěžovatel připomíná, že stíhaná trestná činnost měla být páchána v organizované skupině. Pokračování v takové činnosti je vyloučeno již jen s ohledem na fakt, že další členové skupiny jsou rovněž trestně stíháni. Závěrem namítl, že městský soud také nekriticky akceptoval probíhající trestní stíhání jako relevantní okolnost pro posouzení důvodnosti trvání vazby, aniž by se zabýval vyjádřením stěžovatele, který svoji vinu popírá.
8. Stěžovatel navrhl, aby náklady jeho právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti hradil stát.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2663/23
ze dne 18. 10. 2023 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 3301/19
ze dne 14. 11. 2019).
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3107/23
ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález
sp. zn. III. ÚS 2498/23
ze dne 29. 11. 2023).
13. Ústavní soud neshledal důvody pro přisvědčení stěžovatelovým námitkám ve vztahu k hodnocení relevantních skutečností městským soudem ani z nich vyvozených právních závěrů. Městský soud dostatečně odůvodnil, proč nebylo možné vyhovět návrhu na dohled probačního úředníka a písemnému slibu stěžovatele. Odkazuje-li městský soud primárně na trestní historii stěžovatele, jeho osobnostní rysy a závažnost vyšetřovaného jednání, jde o relevantní kritéria vztahující se k důvodu vazby stěžovatele, které je aprobováno rovněž judikaturou Ústavního soudu (srov. např. bod 22 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023,
sp. zn. III. ÚS 2698/22
a tam citovaná judikatura). Platí, že jedním z cílů předstižné vazby, která byla v případě stěžovatele užita, je kromě zajištění účelu trestního řízení také prevence dalšího páchání trestné činnosti a s tím spojená ochrana dalších osob - ať již napadených (tedy ochrana před mstou za způsobené trestní stíhání), tak obětí zcela nových. I proto je trestní historie jedním z klíčových aspektů, které jsou v případě předstižné vazby posuzovány. Jak vyplývá z usnesení
sp. zn. II. ÚS 3635/17
ze dne 13. 2. 2018, soudy musí při rozhodování o vazbě vždy zohlednit celkový kontext případu a chování obviněného v minulosti.
14. Argumentace v odůvodnění plně odpovídá i doktríně zesílených důvodů. Městský soud poté, co uvedl základní výstupy, které lze ze spisového materiálu ohledně prokazování vyšetřovaného skutku nyní zjistit, dodal, že je aktuálně v plánu sdělení dalšího obvinění týkající se dalšího podvodného jednání se způsobenou škodou cca 12 milionů Kč. Slovní obraty v tom smyslu, že od předchozího rozhodování o vazbě stěžovatele nedošlo k takové změně, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí, tj. propuštění stěžovatele, městský soud použil k vyjádření nesouhlasu s odůvodněním obvodního soudu. Jejich uvedením bez kontextu nelze odůvodnit závěr o nerespektování výše uvedené doktríny.
15. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud se věcí dostatečným způsobem zabýval a vysvětlil, v čem shledává důvody pro další trvání předstižné vazby, jakož i pro odchýlení se od posouzení věci obvodním soudem. Srozumitelně a logicky vysvětlil, že nejsou naplněny předpoklady pro to, aby byla vazba stěžovatele nahrazena dohledem probačního úředníka či písemným slibem stěžovatele. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí žádné nepatřičné vybočení, které by představovalo důvod pro kasační zásah.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na úhradu nákladů právního zastoupení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu