Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. A. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.10.2000, sp. zn. 11 To 272/2000, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24.3.2000, čj. 2T 368/99-330, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
V ústavní stížnosti, doručené tomuto soudu dne 27.12.2000, stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24.3.2000, čj. 2T 368/99-330, by uznán vinným tr. činem krádeže (§ 247 odst. 1, odst. 2 tr. zákona), za kterýžto tr. čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků, k trestu zákazu činnosti a povinnosti částečné úhrady způsobené škody. K odvolání stěžovatele byl usnesením odvolacího soudu zrušen výrok o trestu zákazu činnosti, v ostatním byl rozsudek soudu I.
stupně potvrzen. Navrhovatel je přesvědčen, že usnesením odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měl odvolací soud dopustit tím, že tento soud nevzal v úvahu obhajobu stěžovatele založenou na tvrzení, že u prvého skutku kladeného mu za vinu šlo údajně o smluvní vztah mezi svědkem K. a Vojenskými lesy a statky, kdy ve vztahu k zavinění stěžovatele se údajně mělo jednat pouze o nedbalostní delikt, neboť navrhovatel pouze "přehlédl" skutečnost, že vytěžený les není ve vlastnictví Vojenských lesů a statků, ale náleží po privatizaci manželům M.
U druhého skutku údajně oba soudy "bez jakéhokoli podkladu tvrdošíjně setrvaly na závěru, že odcizená dřevní hmota byla deputátem či naturálním plněním, u něhož odklad odběru vytěžením nepřichází v úvahu."
V případě revizního znaleckého posudku stěžovatel dovozuje, že tento posudek není nestranný a jeho závěry jsou podle něj nepřesvědčivé a nadsazené. Stěžovatel vytýká oběma soudům porušení ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, tj.pochybení v otázce volného hodnocení důkazů, když v důsledku nesprávného a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů nemohly použít zásady "in dubio pro reo", vyplývající z ust. § 2 odst. 2 tr. řádu. Z napadeného usnesení odvolacího soudu se zjišťuje, že rozsudek soudu I. stupně se k odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) podle ust.
§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušuje ve výroku o trestu zákazu činnosti, v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud konstatoval, že řízení před soudem I. stupně proběhlo v souladu s trestním řádem, když v řízení byla respektována práva stěžovatele a nelze rovněž přisvědčit jeho tvrzení, že bylo porušeno ust. § 2 odst. 6 tr. řádu při hodnocení provedených důkazů. K námitce stěžovatele, že u skutku pod bodem 1. rozsudku soudu I.
stupně šlo o pouhou nedbalost v jednání, krajský soud zdůraznil, že obhajoba navrhovatele byla v tomto směru zcela vyvrácena výpověďmi svědků manželů M., kteří stěžovatele žádali o zastavení těžby dřeva a ponechání pokácených stromů na jejich pozemku. Navrhovatel však tento požadavek neakceptoval a pokračoval v těžbě stromů, které prodal svědku K. Výpovědi shora uvedených svědků k přezíravému přístupu stěžovatele k vlastnictví lesa potvrdili i svědkové S. I v případě hodnocení druhého skutku se krajský soud ztotožnil se závěry prvoinstatnčního soudu, že nelze akceptovat úvahu stěžovatele, že výběr deputátu v místě, čase a kvalitě je pouze na vůli subjektu, kterému nárok na výběr deputátního palivového dříví náleží.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů lze shrnout, že trestná činnost stěžovatele spočívala v odcizení dřevní hmoty prostřednictvím jiných osob ke škodě, v prvém útoku soukromých vlastníků lesa, v druhém útoku Vojenských lesů a statků, divize P. Třetí útok byl z tohoto jednočinného souběhu vypuštěn. Výši způsobené škody zjišťoval soud I. stupně ze znaleckého posudku znalce stanoveného soudem, znaleckého posudku předloženého stěžovatelem a jejich rozpory pak posudkem Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Hradec Králové.
V průběhu řízení byli slyšeni všichni navržení svědkové a stěžovatel žádné doplnění dokazování nenavrhoval a to ani v ústavní stížnosti, výhrady má pouze k hodnocení provedených důkazů. Hodnocení důkazů provedené prvostupňovým soudem však podle zjištění Ústavního soudu bylo přesvědčivé a zevrubné zejména s ohledem na obhajobu stěžovatele, o čemž svědčí vypuštění jednoho útoku, uvedeného v obžalobě. Odvolací soud proto zcela správně neshledal v tomto směru žádné pochybení, když současně vyvrátil všechny námitky stěžovatele, které jsou v podstatě duplicitně opakovány i v ústavní stížnosti.
Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 464/99 , zmiňovaného stěžovatelem je nutné zdůraznit, že podstatou právního závěru cit. nálezu je definování funkce Ústavního soudu ve vztahu k rozhodování obecných soudů, kdy ÚS nerozhoduje ve věci samé, ale posuzuje dopad napadených rozhodnutí na možné porušení základních práv a svobod. Skutkově se uvedený nález dotýká povinnosti obecných soudů doplnit nedostatečně zjištěný skutkový stav dalším dokazováním, což není ovšem předmětem této ústavní stížnosti.
Pokud se týká tvrzení stěžovatele ohledně údajného porušení § 2 odst. 2, odst. 6 tr. řádu je nutné zdůraznit, že v daném případě oba soudy jednoznačně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoli, z jakého důvodu neuvěřily tvrzení obhajoby a jakými úvahami se ve své rozhodovací činnosti řídily. V tomto směru je odůvodnění obou stížností napadených rozhodnutí zcela v intencích ust. § 125 tř. řádu a skutková zjištění jsou logickým a odpovídajícím podkladem pro vyslovené právní závěry.
Závěrem nezbývá než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o údajném porušení čl. 36 Listiny (a ust. § 2 odst. 2, odst. 6 tr. řádu) neshledal senát Ústavního soudu za opodstatněné a ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák.č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 21. února 2001