Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Georga Burgersteina, zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 2554/2023-116 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2023 č. j. 20 Co 430/2022-86, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 311 667 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 19/2003 (dále jen "průtažné řízení"). V průtažném řízení se rozhodovalo o žalobě stěžovatele o určení oprávněnosti pohledávky za úpadcem J. K. ve výši 100 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. 8. 2022 č. j. 45 C 89/2021-54, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 88 667 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení 223 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně konstatoval, že průtažné řízení trvalo ve vztahu ke stěžovateli od 12. 9. 2003, kdy podal žalobu, do 27. 6. 2020, kdy do řízení namísto stěžovatele vstoupil postupník pohledávky, celkem tedy 16 let a 9 měsíců. Tuto dobu shledal s ohledem na okolnosti případu nepřiměřenou a dovodil, že žalovanou přiznané konstatování porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení není dostatečnou satisfakcí ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon č. 82/1998 Sb."). Soud prvního stupně stanovil za první dva roky a za každý další rok trvání průtažného řízení s ohledem na to, že jeho délka překročila 10 let, částku 16 000 Kč, a zjistil nemodifikovanou výši finančního zadostiučinění ve výši 253 333 Kč. Ve smyslu kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., soud prvního stupně základní částku zadostiučinění snížil o 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, o 50% z důvodu chování stěžovatele a o 15% z důvodu sníženého významu řízení pro stěžovatele.
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 25 200 Kč s příslušenstvím. Ohledně částky 63 467 Kč s příslušenstvím vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud shledal stanovení částky 16 000 Kč jako ročního základu nároku stěžovatele jako správné s ohledem na značnou délku řízení, pouze upravil výpočet celkové základní částky zadostiučinění na 252 000 Kč. Oproti soudu prvního stupně však shledal adekvátní snížení této základní částky ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o 30% z důvodu procesní složitosti věci (v němž zohlednil i počet stupňů soudní soustavy, které projednávaly v daném případě procesní otázky), o 20% z důvodu skutkové složitosti věci, o 30% z důvodu chování stěžovatele, a o 40% pro nízký význam předmětu řízení pro stěžovatele. Odvolací soud současně základní částku zadostiučinění navýšil o 30% pro postup soudu v řízení, neboť v činnosti soudů došlo k vícero časovým prodlevám a ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud tak dospěl ke konečné částce peněžního zadostiučinění po této modifikaci ve výši 25 200 Kč.
5. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od jeho ustálené judikatury.
6. Podle stěžovatele v napadených rozhodnutích absentuje řádné a přesvědčivé odůvodnění a hodnocení všech významných okolností posuzovaného případu. Snížení základní částky odškodnění celkem o 90% považuje za nepřiměřeně tvrdé. Soudy podle stěžovatele přihlédly k okolnostem svědčícím nedůvodně v jeho neprospěch, a naopak důsledně nevážily okolnosti, které mohly být použity v jeho prospěch. Stěžovatel namítá, že pokud byla soudy zjištěna extrémní délka soudního řízení a výrazný způsob přispění soudů v průtažném řízení, je přisouzené přiměřené zadostiučinění zcela nepřiměřené. Věc byla podle stěžovatele procesně i skutkově standardní, a nebyly naplněny ani podmínky pro snížení základní částky zadostiučinění v důsledku jeho chování. Jeho žádosti o odročení jednání byly odůvodněné a jejich počet nebyl vzhledem k délce řízení nijak neobvyklý. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem, že skutečnost, že byl ochoten zpeněžit svou pohledávku po více než 20 letech za přibližně 15% její nominální hodnoty, dokládá snížený význam předmětu řízení pro stěžovatele. K postoupení pohledávky za sníženou hodnotu jej vedla právě extrémní délka průtažného řízení.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. K ústavní stížnosti Ústavní soud nejprve uvádí, že odvolací i dovolací soud se přiměřeností délky průtažného řízení podrobně zabývaly. Ústavní soud uznává, že délku průtažného řízení 16 let a 9 měsíců rozhodně nelze považovat za přiměřenou. To však také odvolací ani dovolací soud neučinily. Při posuzování snížení základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu soudy vycházely z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a svůj postup pečlivě odůvodnily. Podrobně se zabývaly také chováním stěžovatele v řízení a jeho vlivem na celkovou délku řízení.
9. Stěžovatel svou argumentaci v ústavní stížnosti opírá pouze o opětovnou polemiku se závěry odvolacího a dovolacího soudu. K námitkám stěžovatele je třeba uvést, že odvolací soud u jednotlivých kritérií srozumitelně vyložil důvody jejich aplikace na průtažné řízení. Objasnil, že oproti soudu prvního stupně shledal přiléhavé snížení základní částky zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o 30% z důvodu procesní složitosti věci, spočívající v množství rozhodnutí o nemeritorních otázkách (osvobození od soudního poplatku, odměna znalci, podjatost zástupkyně žalobkyně) a v tomto kritériu se odrazil i počet stupňů soudní soustavy, které projednávaly procesní otázky.
Žalovaná pohledávka se přitom vztahovala k vydaným směnkám a u započítávané pohledávky nebyla zjevná její výše. Stěžovatel se přitom na délce řízení nepochybně podílel nejenom proto, že mnohokrát žádal o odročení jednání, ale nereagoval také na výzvy soudu a počínal si nekoncentrovaně poté, co žádal o odročení jednání za účelem závěrečné řeči a po 11 letech trvání řízení navrhoval u dalšího jednání doplnění dokazování.
10. Ústavní soud neshledal jako protiústavní ani závěry týkající se posouzení kritéria významu řízení pro stěžovatele podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. O sníženém významu předmětu řízení pro stěžovatele podle odvolacího soudu svědčil jak jeho samotný procesní postup vedoucí k nikoliv marginálnímu prodloužení řízení a nezájem o průběh řízení i v době delší nečinnosti soudu, kdy stěžovatel nereagoval na výzvy soudu a v prvních 15 letech řízení byla téměř všechna nařízená jednání v důsledku jeho procesních úkonů odročena. Snížený význam předmětu řízení pro stěžovatele byl zřejmý především z toho, že faktická hodnota sporné pohledávky nepřesáhla částku 15 000 Kč, za níž ji stěžovatel za trvání řízení postoupil, přičemž pohledávky v souvisejícím konkursním řízení byly uspokojeny ze čtyř procent. V poslední fázi účasti stěžovatele na průtažném řízení po postoupení pohledávky pak již nemělo řízení pro stěžovatele žádný význam.
11. Současně je třeba uvést, že odvolací soud navýšil zadostiučinění o 30% pro postup soudu v řízení, jakkoliv nesprávný úřední postup soudu je již sám o sobě důvodem vzniku nároku podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť v činnosti soudů došlo k vícero časovým prodlevám a ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně odůvodnil, proč odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Podrobně vyložil důvody pro svůj závěr, že odvolací soud se při posuzování výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení při výkladu kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neodchýlil od judikatury dovolacího soudu a od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s podrobně odůvodněnými závěry odvolacího a dovolacího soudu, není účelné, aby Ústavní soud tyto důvody opakoval a vyvracel stěžovateli jeho tvrzení, která neobsahují žádný ústavněprávní rozměr.
13. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu