Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, sídlem Veverkova 1101/1, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 3 Tdo 906/2022, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022 sp. zn. 9 To 105/2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 T 45/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
O podaném odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 3 To 105/2022 rozhodnuto tak, že se shora citovaný rozsudek obvodního soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušuje, ale toliko ve výroku o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 3 Tdo 906/2022 tak, že se odmítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že trestní řízení bylo vedeno od roku 2016 a po celou dobu byl zastoupen týmž právním zástupcem, který se v roce 2022 poprvé omluvil z veřejného zasedání nařízeného soudem na 17. 2. 2022, a to z důvodu kolize s jiným jednáním u téhož soudu. Žádosti právního zástupce o stanovení veřejného jednání na jiný den nebylo vyhověno, a to i přes předložení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti stěžovatele. Soudu bylo současně sděleno, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodováním o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti.
S ohledem na výše uvedené se stěžovatel ani jeho obhájce nedostavili na veřejné zasedání, které se konalo dne 17. 2. 2022. Dne 22. 2. 2022 přibral městský soud znalkyni, a to za účelem posouzení zdravotního stavu stěžovatele a jeho schopnosti účastnit se veřejného zasedání. Z následně předloženého znaleckého posudku znalkyně MUDr. Leblové, vyplynulo, že ke dni 24. 4. 2022 byl stěžovatel schopen účasti na veřejném zasedání. Stěžovatelem podané námitky nebyly v rámci odvolacího řízení nijak vypořádány.
Dne 19. 5. 2022 se za přítomnosti obhájce konalo u městského soudu veřejné zasedání, ovšem v nepřítomnosti stěžovatele. Městský soud přitom podle stěžovatele uvedl, že byla sice předložena neschopenka, nicméně nebylo požádáno o odročení veřejného zasedání. Na předmětném jednání byl proveden důkaz zvukovým záznamem pořízeným obžalovanými, jehož provedení bylo opomenutým důkazem soudu prvního stupně. Stěžovatel je toho názoru, že v rámci odvolacího řízení byl nepřípustným způsobem zkrácen na svých procesních právech, neboť veřejné jednání se konalo bez jeho účasti, nebyly vypořádány jeho námitky proti znaleckému posudku MUDr.
Leblové a nebylo mu umožněno, aby se k provedeným důkazům osobně vyjádřil. Za situace, kdy se jednalo o první omluvu z veřejného jednání, považuje stěžovatel postup městského soudu za nesprávný. Zvláště pak poté, co dal soudu najevo, že se veřejného jednání účastnit chce.
Stěžovatel je dále toho názoru, že městský soud nerespektoval zásadu "in dubio pro reo", když ve svém rozhodnutí uvádí, že nelze jednoznačně učinit závěry ve prospěch obžalovaných. V takové situaci by však měl městský soud vše vykládat ve prospěch obžalovaných, což neučinil.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti omezení svého práva být zastoupen jím zvoleným obhájcem. Nesouhlasil s tím, jak Městský soud v Praze vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1454/2011. Z toho sice vyplývá pro soud možnost do jisté míry omezit právo obžalovaného na zvolení obhájce, ovšem to pouze v případě, že se tím zamezí účelovým nepřiměřeným průtahům v řízení. O ty se však v projednávané věci zjevně nejedná, neboť stěžovatel, resp. jeho obhájce se omluvil z veřejného jednání poprvé za celou dobu šestiletého trestního řízení.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Namítá-li stěžovatel, že Městský soud v Praze projednal odvolání stěžovatele bez jeho přítomnosti, aniž by tento s takovým postupem soudu souhlasil, nutno uvést, že s touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal již Nejvyšší soud. Ten ve svém odmítavém usnesení poukázal na skutečnost, že veřejné zasedání bylo nařizováno postupně ve dnech 17. 2. 2022, 29. 3. 2022 a 19. 5. 2022, přičemž stěžovatel nevyužil ani jednoho z termínů ke své účasti na jednání. Je sice pravdou, že stěžovatel soudu předložil neschopenku, ovšem ta sama o sobě ještě neznamená, že se účastník soudního jednání nemůže účastnit.
Uvádí-li stěžovatel, že od něj nelze s ohledem na jeho základní vzdělání očekávat, že bude schopen rozlišit rozdíl mezi omluvou pro účely účasti v práci a omluvou pro účely účasti na jednání, potom přehlíží, že byl ve věci zastoupen advokátem, coby právním profesionálem, s nímž mohl postup ve věci konzultovat. Navíc, městský soud nařídil veřejné jednání na den 19. 5. 2022 na dobu, kdy měl obviněný povoleny vycházky. Ani tato vstřícnost ze strany odvolacího soudu nevedla k účasti stěžovatele na jednání.
Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že tento se zabýval též povahou znaleckého posudku MUDr. Leblové, který se netýkal merita věci, nýbrž toliko posouzení toho, zda je možno provést procesní úkon bez účasti obviněného.
Domáhá-li se stěžovatel aplikace zásady in dubio pro reo, její užití je namístě tehdy, vznikla-li soudu pochybnost o vině stěžovatele, nicméně toto se v projednávaném případě nestalo. Stěžovatel má za to, že podle obecných soudů nebylo lze učinit závěry v neprospěch obžalovaných, to však samo o sobě nelze považovat za zpochybnění jejich viny. Pravidlo in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací - v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování, a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém, výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.
Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilá vyvrátit, není pro aplikaci pravidla in dubio pro reo místa.
Stěžovatel směřoval část své argumentace též ke skutečnosti, že odvolací soud neodročil veřejné jednání nařízené na 17. 2. 2022, a to i přes to, že se nemohl účastnit nejen obžalovaný, ale též jeho právní zástupce. K uvedenému je třeba uvést, že právnímu zástupci stěžovatele nic nebránilo v tom, aby využil institutu substituce. Je sice pravdou, že právní zástupce sdělil soudu, že toto není schopen z objektivních důvodů zajistit, nicméně již neuvádí, o jaké konkrétní objektivní důvody se jedná. Má-li stěžovatel na mysli tu skutečnost, že jeho právní zástupce není součástí větší advokátní kanceláře, nutno uvést, že ani spolupracující advokáti nemají za povinnost zastoupit svého kolegu v jím zastoupené věci.
Dle náhledu Ústavního soudu vychází institut substituce z toho, že každý advokát je součástí širší advokátní obce, v jejímž rámci mají advokáti navázané kolegiální vztahy, jež jim umožňují naplnění instituce substituce realizovat. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že substituce obhájce jiným advokátem v přípravném řízení či v řízení před soudem je zcela běžná a ze strany orgánů činných v trestním řízení se nesetkává s odmítáním.
Ústavní soud dále konstatuje, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97 , Sb. n. u., sv. 11 str. 9). Ústavní soud je toho názoru, že postupem obecných soudů nebyl stěžovatel dotčen na materiální podstatě svých práv a z toho důvodu lze postup obecných soudů považovat za ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu