Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. P., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 8. 1995, sp. zn. KZv 109/94, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2003 a doplněným na základě výzvy Ústavního soudu dne 11. 8. 2003, domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského státního zastupitelství v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že státní zastupitelství pochybilo, když jeho trestní věc napadeným usnesením odložilo. Je přesvědčen, že odložení nepřichází v úvahu a mělo být rozhodnuto o zastavení trestního stíhání. Má za to, že jeho trestní stíhání pokračuje, příslušné orgány jsou nečinné a tím porušují článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Generální prokuratury ČR ze dne 12. 2. 1993, sp. zn. VII Pz 7/93, bylo rozhodnuto, že se dle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. pokračuje v trestním stíhání stěžovatele. Vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky rozhodl dne 31. 7. 1995, pod čj. ÚDV-26/Vt-95, ve vztahu ke stěžovateli tak, že podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavil jeho trestní stíhání pro trestný čin sabotáže podle § 84 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákona, pomoc k trestnému činu vraždy podle § 7 odst. 2 k § 216 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, trestný čin zběhnutí podle § 273 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, trestný čin velezrady podle § 78 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákona, a trestný čin vyzvědačství podle § 86 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, to vše dle zákona č. 86/1950 Sb. Vyšetřovatel dospěl k závěru, že dílem je trestní stíhání promlčeno a dílem nejsou skutky trestnými činy a není důvod k postoupení věci.
Městské státní zastupitelství v Praze přezkoumalo usnesení vyšetřovatele v intencích ustanovení § 174 odst. 1 trestního řádu a poté je usnesením ze dne 28. 8. 1995, sp. zn. KZv 109/94, jako nezákonné zrušilo (výrok I.). Samo rozhodlo tak, že podle § 159 odst. 2 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu odkládá věc podezření z trestné činnosti stěžovatele, konkrétně popsané ve výroku II. usnesení. Na rozdíl od vyšetřovatele dospělo k závěru, že trestní stíhání je vzhledem k promlčení nepřípustné.
Z vyžádaného přípisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 9. 2003 a z kopie příslušné doručenky Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení městského státního zastupitelství bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno v souladu s ustanovením § 137 odst. 2 trestního řádu dne 14. 6. 1996. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Primárně se zaměřil na posouzení otázky včasnosti podané ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Dle doplněného petitu návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, stěžovatel výslovně žádá, aby bylo zrušeno usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, jímž státní zástupce zrušil usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání stěžovatele a jímž jeho trestní věc sám odložil.
Citované usnesení městského státního zastupitelství je zjevně rozhodnutím o posledním prostředku na ochranu práva stěžovatele ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet doručením tohoto usnesení, tj. dnem 18. 6. 1996. Je zřejmé, že pokud byl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dán k doručení poště dne 3. 2. 2003, stalo se tak po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 72 odst. 2, věta první, zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 17. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj