Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 79/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.Š., důchodkyně, zastoupené advokátem JUDr. P.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. 15 Ca 542/96, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu Č.L. ze dne 11. 9. 1996, sp. zn. PÚ-636-3723/96-203, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných v rozhodnutí, stěžovatelka namítala porušení základního práva, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to proto, že soud dospěl k závěru, že není dán restituční titul podle § 6 1
II. ÚS 79/97 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, aniž se zabýval restitučním titulem uvedeným v témže ustanovení pod písmenem h). Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.).
Jestliže tato zásada je respektována, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení provedených důkazů. Obsah spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 542/96, jakož i spisu Okresního pozemkového úřadu Č.L., PÚ-636/97-šr, včetně vyžádaných spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 286/93, 15 Ca 180/94, 15 Ca 438/95, nasvědčuje tomu, že nejen uvedený správní orgán, ale i Krajský soud v Ústí nad Labem se velmi zevrubně zabývaly základní otázkou, o jejíž posouzení v projednávané věci jde, zda totiž jde o zemědělský majetek, na který se vztahuje zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a v tomto směru již ve svém rozhodnutí ze dne 19.
4. 1994, c3. 15 Ca 180/1994-13, k odvolání stěžovatelky, v němž tato výslovně specifikovala, resp. omezila restituční titul na ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) uvedeného zákona, krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci se nejedná o restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h), a zrušil rozhodnutí správního orgánu za účelem doplnění dokazování s cílem zkoumat naplnění restitučního titulu právě tak, jak byl samotnou stěžovatelkou teprve v jejím odvolání specifikován, II. ÚS 79/97 tj. restitučního titulu dle písm. r) zákona o půdě.
Rovněž tak následující rozhodnutí krajského soudu ve věci restitučních nároků stěžovatelky ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 15 Ca 438/95, sledovalo doplnění dokazování za účelem prověření naplnění skutkové podstaty restitučního titulu, uvedeného v § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. V tomto směru pak správní orgán doplnil dokazování výslechem celé řady svědků J.L., J.V., M.Š., V.Z., V.V., ing. B.T., M.H., V.L. a čestnými prohlášeními stěžovatelky ze dne 2. 9. 1994 a svědkyň J.V. ze dne 3. 4. 1995 a J.L.
ze dne 30. 3.
1995 a dospěl k závěru, že v dané věci není dán restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, který tvrdila stěžovatelka. Krajský soud pak v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nemá důvodu se od tohoto hodnocení odchýlit, neboť podstata přezkumného řízení spočívala v posouzení existence restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. r), když správní orgán k závěru o jeho neexistenci dospěl po vyčerpávajícím dokazování a po hodnocení důkazů postupem odpovídajícím zák. č. 71/1967 Sb., a proto bylo rozhodnutí správního orgánu dle § 250q odst. 2 o.s.ř.
potvrzeno. Protože Ústavní soud v projednávané věci z obsahu spisu krajského soudu nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení principů hlavy páté Listiny základních práv a svobod při současném respektování pravidel představovaných zásadou volného hodnocení důkazů, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, neboť jinak by porušil ústavní princip soudcovské nezávislosti s tím, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou i z pohledu tvrzeného porušení čl.
11 odst. 1 Listiny, když Ústavní soud opakovaně II. ÚS 79/97 konstatoval, že č1. 11 odst. 1 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované a nikoliv tvrzený nárok na ně. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 21. 4. 1998 soudce zpravodaj