Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) B. S., 2) M. V. a 3) V. H., všech právně zastoupených Mgr. Přemyslem Hoke, LL. M., advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, proti příkazu Okresního soudu v Nymburce k provedení domovní prohlídky ze dne 16. ledna 2024 č. j. 8 Nt 1/2024-3, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelé podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhají zrušení v záhlaví specifikovaného příkazu k provedení domovní prohlídky. Stěžovatelé namítají, že okresní soud napadeným příkazem porušil jejich ústavně zaručená práva. Porušení svých práv spatřují i ve způsobu, kterým policejní orgán domovní prohlídku provedl. Vedle zrušení napadeného příkazu a vyslovení zákazu, aby policejní orgán pokračoval v porušování jejich práv, stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost příkazu a o jejich věci rozhodl přednostně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného příkazu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Dne 25. 7. 2023 zahájil policejní orgán úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu ve věci stěžovatele 2) jakožto podezřelého. Prověřovaná trestná činnost má spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že měl stěžovatel 2) v dosud přesně nezjištěném termínu v období od 1. 1. 2020 do června roku 2023 získat dosud přesně neurčený finanční prospěch, a to například z účasti v organizaci "X", který však nepřiznal ve svém insolvenčním řízení. Tím v insolvenčním řízení hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce a ohrozil účel insolvenčního řízení. Tímto jednáním se mohl stěžovatel 2) dopustit přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku. Okresní státní zastupitelství v Nymburce podalo okresnímu soudu návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce ve specifikovaných nemovitých věcech. Okresní soud v Nymburce nyní napadeným příkazem k provedení domovní prohlídky ze dne 16. 1. 2024, č. j. 8 Nt 1/2024-3, návrhu vyhověl. V příkazu k provedení domovní prohlídky okresní soud rekapituluje dosavadní průběh prověřování a blíže konkretizuje, z jakých důkazů prozatím orgány činné v trestním řízení vycházejí. K nemovitým věcem, ve kterých byla provedena domovní prohlídka, okresní soud uvádí, že byť stěžovatel 2) není nájemcem v těchto nemovitých věcech, fakticky se tam zdržuje. Tento závěr dovozují orgány činné v trestním řízení z prezentace stěžovatele 2) a stěžovatelky 1) na sociálních sítích. Důvodem pro realizaci domovní prohlídky bylo podezření, že se v dotčených nemovitých věcech nacházela výpočetní technika a dokumenty důležité pro trestní řízení, které měly prokázat, že stěžovatel 2) získává další příjmy z výdělečné činnosti, které však nepřiznal v insolvenčním řízení. Napadený příkaz obsahuje také odůvodnění toho, proč má být domovní prohlídka realizována jako neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 trestního řádu.
3. Stěžovatelé mají za to, že napadeným příkazem i samotným provedením domovní prohlídky orgány činné v trestním řízení porušily jejich ústavně zaručená práva. Jak již bylo zmíněno, stěžovatel 2) je jako podezřelý prověřovaný pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku. Stěžovatelka 1) je nájemkyní v nemovité věci, ve které byla provedena domovní prohlídka a bydlí zde společně se stěžovatelem 2). Stěžovateli 3) pak byl při domovní prohlídce odňat notebook. Stěžovatelé namítají, že okresní soud chybně a tedy nezákonně vymezil nemovitou věc, ve které měla být domovní prohlídka provedena. Dále stěžovatelé zpochybňují charakter domovní prohlídky coby neodkladného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 trestní řádu. Zdůrazňují, že jelikož úkony trestního řízení zahájil policejní orgán již v červenci roku 2023, nelze považovat úkon prováděný v lednu roku 2024 za neodkladný. Podstatnou část argumentace stěžovatelů lze shrnout jako polemiku s důvodností provedené domovní prohlídky. Mají za to, že se ze strany policejního orgánu jedná o tzv. fishing expedition, jelikož policejní orgán nemá dostatek důkazů pro zahájení trestního stíhání. Z procesního hlediska stěžovatelé rovněž namítají, že jim napadený příkaz k domovní prohlídce nebyl řádně doručen, jelikož doručenka neobsahuje konkrétní čas doručení, pouze datum 18. 1. 2024 a také že policejní orgán před započetím domovní prohlídky nevyslechl stěžovatele 2) řádně a stěžovatelku 1) vůbec.
4. Ústavní stížnost podali včas oprávnění stěžovatelé. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti i obsah napadeného příkazu a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zčásti zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost se vztahuje k institutu domovní prohlídky podle § 82 a následujících trestního řádu.
7. Ústavněprávní přezkum příkazu k provedení domovní prohlídky, a to zejména v přípravném řízení, je omezený. Při posuzování zásahu do práv osob dotčených domovními prohlídkami Ústavní soud neposuzuje zákonnost dílčích procesních úkonů, aniž by zohlednil průběh celého trestního řízení. Zejména tedy přezkoumává, zda orgány činné v trestním řízení řádně prověřují podezření ze spáchání trestného činu a podle výsledků této činnosti zvažují (ne)zbytnost provedení domovní prohlídky. Závěr o jejím provedení musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu (viz nález ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ). Při nařizování domovní prohlídky musí být zřejmé, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost vyřčeného podezření, přiměřenost provedení prohlídky a jeho nezbytnost (nenahraditelnost) ve vztahu k cíli trestního řízení (srov. např. nález ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 905/13 ). Orgány činné v trestním řízení musí jednoznačně vymezit prohledávaný prostor, a co nejpřesněji zjistit okruh zasažených osob a hledaných věcí či osob. Je-li zároveň prohlídka prováděna jako tzv. neopakovatelný či neodkladný úkon, musí soud rovněž odůvodnit nezbytnost této její povahy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13 ).
8. Nároky kladené na kvalitu odůvodnění příkazu k provedení domovní prohlídky nejsou tak vysoké, jako je tomu v případě jiných soudních rozhodnutí. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze skutečnosti, že soud je v takové situaci obvykle omezen kombinací časových parametrů běžícího trestního řízení (srov. nález ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 515/12 ) a stručných a fragmentárních informací, jejichž důkladná ověřitelnost je v dané fázi za hranicí možností orgánů činných v trestním řízení (srov. nález ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2227/12 ). Na odůvodnění příkazů tedy není ani z formálního, ani z obsahového hlediska kladen takový důraz, neboť tím by často byl popřen smysl daného úkonu. Z obsahu příkazu musí být zejména patrné, že se soud s klíčovými okolnostmi seznámil a dospěl k závěru o nezbytnosti provedení prohlídky (srov. např. nález ze dne 7. 5. 2014, usnesení ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 2667/13 ). Nedostatečné je odůvodnění zejména tehdy, pokud příkaz neobsahuje žádné informace o účelu dané prohlídky či důvodech, proč se jevila nezbytnou, nebo naopak je-li formulován příliš široce (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2007 ve věci Smirnov proti Rusku, stížnost č. 71362/01, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 22. 5. 2008 ve věci Iliya Stefanov proti Bulharsku, stížnost č. 65755/01). Zároveň Ústavní soud respektuje, že orgány činné v trestním řízení nemusí z "taktických" důvodů při svých procesních úkonech ve fázi prověřování seznamovat dotčené osoby s celkovou důkazní situací (srov. nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02 ).
9. Z uvedeného pak vyplývá, že účelem uvedených záruk ochrany soukromí a obydlí vyplývajících z Listiny, Úmluvy a trestního řádu je to, aby dotčené osoby (zvláště pak podezřelí či obvinění) měly možnost z postupů orgánů činných v trestním řízení seznat, jaké věci se prohlídka týká (a nejednalo se o tzv. fishing expedition - srov. např. bod 26 usnesení ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1263/19 ), a tím nebyly kráceny na svém právu na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) a nebyl porušen zákaz sebeobviňování (čl. 40 odst. 4 Listiny, resp. čl. 37 odst. 1 Listiny). Smyslem řádného odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti prohlídky je rovněž zajištění možnosti řádného výkonu obhajoby a aplikace principu proporcionality zásahů do práv jednotlivce (§ 2 odst. 4 trestního řádu).
10. Ústavní soud na základě výše popsaných judikatorních mantinelů posoudil napadený příkaz k domovní prohlídce a shledal, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Odůvodnění napadeného příkazu celkově dosahuje takové kvality, kterou požaduje výše vymezená judikatura Ústavního soudu. Z příkazu vyplývá, pro jakou trestnou činnost je stěžovatel 2) policejním orgánem prověřován (popis této činnosti i její právní kvalifikace) a jaké důkazy, alespoň v obecné rovině, dosud orgány činné v trestním řízení nashromáždily. Okresní soud také dostatečně vysvětluje, jaké důkazy by se v domácnosti stěžovatele 2) mohly nacházet a jaký by měly pro trestní řízení význam. Jde-li o celkový popis podezřelých skutečností, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti respektuje, že obecné soudy vydávají příkazy k prohlídkám často v časové a informační tísni. Jejich úkolem není "vyšetřit" prověřovanou trestnou činnost, ale posoudit toliko existenci důvodného podezření a nezbytnost jeho potvrzení provedením prohlídky. S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud popis rozhodných skutkových okolností za dostačující, umožňující stěžovateli 2) seznámení se s podstatou podezření, klíčovými okolnostmi, o něž se podezření opírá, a spojitostí prohledávaných prostor s prověřovanou trestnou činností.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadený příkaz je vadný, neboť je v něm chybně (a nezákonně) vymezená nemovitá věc, ve které měla být domovní prohlídka provedena. Lze přisvědčit stěžovatelům v tom ohledu, že vymezení nemovité věci přesně neodpovídá požadavkům katastrálního zákona. Z příkazu je ovšem jednoznačně zřejmé, který prostor měl okresní soud na mysli. To vyplývá jednak z podrobného popisu nemovité věci, jednak z kontextu a odůvodnění příkazu. Tato námitka tak nemá opodstatnění.
12. Stěžovatelé dále namítají, že okresní soud v napadeném příkazu nedostatečně odůvodnil neodkladnost a neopakovatelnost úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal v napadeném příkazu ústavněprávně relevantní pochybení, a to zejména s ohledem na povahu hledaných věcí, které umožňují, aby dané odůvodnění zůstalo v relativně obecné rovině. V judikatuře Ústavního soudu sice lze nalézt požadavek, aby se soudy neodkladností a neopakovatelností prohlídek důkladně zabývaly.
Jak nicméně vyplývá z výše uvedené judikatury, ústavněprávní přezkum je v této otázce omezený. Ústavní soud v minulosti zasahoval do rozhodovací činnosti zejména tehdy, neobsahoval-li příkaz vůbec žádnou zmínku toho, že prohlídka je prováděna jako neodkladný úkon (srov. např. nález ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 3073/10 ) a odůvodnění takového postupu nebylo možné dovodit ani interpretací kontextu odůvodnění příkazu (srov. např. nález ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 515/12 ). Zatímco starší judikatura Ústavního soudu se týkala specifických hmotných věcí, jakými jsou např. neokolkované cigarety (viz nález ze dne 22.
5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 ) nebo zbraně a psychotropní látky, navíc po zadržení podezřelého (viz nález ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03 ), v novější judikatuře Ústavní soud přijal skutečnost, že s rozvojem informačních technologií se velká část aspektů lidského života (včetně kriminality) naplňuje prostřednictvím virtuálních informací. Čím dál častěji jsou tak hledané věci informační povahy, s nimiž je manipulace snadná a často nevratná či dokonce nezjistitelná. Mají-li být předmětem prohlídky právě takové věci, není zásadně nutné podrobněji odůvodňovat účelnost jejich zajištění neodkladným a neopakovatelným úkonem (obdobně např. usnesení ze dne 28.
2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1578/07 , ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 349/09 , ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3906/12 , a ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3414/12 , nebo ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1096/22 ).
13. V části, ve které směřuje proti samotnému provedení domovní prohlídky, je ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Proti těmto námitkám by byla ústavní stížnost přípustná tehdy, pokud by stěžovatelé vyčerpali opravné prostředky uvnitř soustavy orgánů státního zastupitelství (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1263/19 ). V případě navazujících fází trestního řízení budou navíc tyto námitky předmětem soudního přezkumu. Lze však nad rámec nutného uvést, že námitka stěžovatelů spočívající v tom, že policejní orgán před započetím domovní prohlídky nevyslechl stěžovatelku 1), není důvodná. Ústavní soud již v minulosti dospěl ve skutkově obdobné věci (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1661/23 ) k závěru, že policejní orgán neměl vůbec povinnost stěžovatele vyslechnout. Ústavní soud shledal, že z hlediska ochrany ústavních práv dotčených osob je relevantní, že provedení takového výslechu lze považovat za nadbytečné s ohledem na skutkové okolnosti dané věci. Byla-li totiž řádně předem poučena a vyslechnuta podezřelá a uvedla-li, že dobrovolně policejnímu orgánu vydá všechny hledané věci v jejím vlastnictví (a věci ve spoluvlastnictví se stěžovatelem), nebylo podle Ústavního soudu zásadně nutné vyžadovat další zvláštní souhlas stěžovatele. Výjimkou by mohly být případy, kdy je například zjevné, že manželé žijí odděleně v různých částech nemovitosti, anebo jsou v odporujícím si procesním postavení (např. podezřelý a poškozený). Žádná taková zvláštní okolnost však v dané věci nebyla zjištěna. Shodné závěry lze aplikovat na nyní projednávanou věc. Z protokolu o provedení domovní prohlídky je zřejmé, že policejní orgán vyslechl podezřelého stěžovatele 2). Stěžovatel 2) přitom část věcí vydal dobrovolně. Domovní prohlídka byla rovněž realizována jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Skutečnost, že policejní orgán nevyslechl také stěžovatelku 1), by tak nemohla založit důvod pro zrušení napadeného příkazu. Shodně pak Ústavní soud posoudil námitku stěžovatele 3) směřující proti odnětí notebooku při domovní prohlídce. Stěžovatel 3) má rovněž k dispozici opravné prostředky, které však podle informací uvedených v ústavní stížnosti nevyužil.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti postupu policie při domovní prohlídce a proti odnětí věci jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného příkazu, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu