Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Kraus Komínkové, zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem, sídlem Eliščina 223/5, Praha 13 - Třebonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 1012/2023-286, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 21 Co 165/2022-263 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. prosince 2021 č. j. 11 C 224/2020-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Aleny Pincové Marcinekové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva k části pozemku p. č. X1 v k. ú. S., nyní vedeného jako pozemek p. č. X2 (dále též jen "předmětný pozemek"), s tím, že tuto část pozemku vydržela. Uvedla, že je vlastníkem pozemku p. č. st. X3 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. ev. X4 - stavba pro rodinnou rekreaci, pozemku p. č. X5 -ostatní plocha a pozemku p. č. X6 - orná půda v k. ú. S.
3. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí pozemku p. č. X2 v k. ú. S., který vznikl oddělením od pozemku p. č. X1 v k. ú. S., a to podle vyznačení v geometrickém plánu č. XXX ze dne 11. 11. 2020, který je přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že počátek doby vydržení u vedlejší účastnice (bez zohlednění právních předchůdců) nastal dnem uzavření darovací smlouvy, tj. 27. 6. 2000, neboť od tohoto okamžiku vedlejší účastnice mohla s věcí zacházet jako se svou (za podmínky následného zápisu do katastru nemovitostí), přičemž desetiletá vydržecí doba podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nastala dne 27. 6. 2010. Vedlejší účastnice byla po celou tuto dobu oprávněnou držitelkou, když její dobrá víra v oprávněnost její držby nebyla narušena.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice užívala předmětný nově vytýčený pozemek p. č. X2 po dobu více než 10 let v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Pouze počátek běhu vydržecí doby neshledal krajský soud od uzavření darovací smlouvy, tedy od 27. 6. 2000, ale od vybudování nového plotu v roce 2003.
V době, kdy vedlejší účastnice nabyla nemovitosti na základě darovací smlouvy, byl plot vybudován na hranicích pozemků vedlejší účastnice a stěžovatelky. Teprve v roce 2003 bývalý manžel vedlejší účastnice vybudoval plot nový (na základě povolení Obecního úřadu S.), avšak tento posunul směrem do pozemku stěžovatelky. Podle krajského soudu tedy není sporu o tom, že hranice pozemku byla posunuta. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice i poté užívala pozemek v dobré víře, že jej užívá v rozsahu, v jakém jej nabyla.
Byla přesvědčena o tom, že její bývalý manžel vybudoval nový plot přesně na místě plotu původního. Krajský soud zdůraznil, že původní plot byl sice drátěný, ale byl prorostlý živým plotem, takže se přesná hranice dala pouhým pohledem těžko určit. Objektivně omluvitelný omyl není na překážku poctivé držbě podle občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2211/2001). Chopí-li se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 7. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Právě o takovýto omluvitelný omyl v projednávané věci jde, a to právě s ohledem na poměrně malou výměru sporného pozemku (posunutí plotu), ale i s ohledem na podobu původního plotu tvořeného kromě jiného vegetací s těžko seznatelnou přesnou hranicí oplocení.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a jeho úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
Podle Nejvyššího soudu pro úvahu soudů o dobré víře vedlejší účastnice byl rozhodný jejich závěr, že vedlejší účastnice o "posunutí" plotu do pozemku stěžovatelky nevěděla a při běžné opatrnosti to ani nemohla zjistit. Podstata dovolání je v přesvědčení stěžovatelky, že o posunutí plotu vedlejší účastnice vědět musela. Tím však stěžovatelka nenapadá právní závěry soudů, ale skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování a samotné hodnocení dokazování. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, přičemž nepřisvědčil stěžovatelce, že krajský soud dobrou víru vedlejší účastnice posuzoval toliko pohledem jejího subjektivního přesvědčení.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci z provedeného dokazování vyplynulo, že posunutí plotu zaznamenali Václav Kříž (bývalý manžel vedlejší účastnice a stavitel současného plotu), jakož i další svědci, kteří bez jakéhokoliv vztahu ke stěžovatelce shodně vypověděli, že posunutí plotu více do cesty, tj., na pozemek ve vlastnictví stěžovatelky, zaznamenali. Pokud tito svědci zaznamenali "zvenku" posunutí plotu na pozemek stěžovatelky, pak nelze v dané věci přihlížet pouze k tomu, že vedlejší účastnice "zevnitř zahrady" posunutí plotu nezaznamenala, a nelze tak proto dospět k závěru, že vedlejší účastnice byla v omluvitelném omylu, že je vlastníkem předmětného pozemku. Vedlejší účastnice měla totiž povinnost posunutí plotu zhodnotit nejen zevnitř zahrady, ale také zvenku, aby zachovala náležitou (běžnou) opatrnost. Zhodnotila-li vedlejší účastnice posunutí plotu pouze zevnitř zahrady a nikoliv i zvenku, pak nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, protože nejen, že by nezachovala náležitou (běžnou) opatrnost, ale daná věc by byla soudy hodnocena pouze ze subjektivního hlediska vedlejší účastnice, tj. z pohledu zevnitř. V takovém případě pak nemohou být naplněny ani předpoklady pro oprávněnou držbu a vydržení. Podle stěžovatelky je subjektivní posouzení dané věci soudy zřejmé i z odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde je uvedeno, že vedlejší účastnice posuzovala umístění plotu zejména "zevnitř zahrady". Stěžovatelka namítá, že přestože vedlejší účastnice neunesla břemeno důkazní o svém základním skutkovém tvrzení, že pozemek p. č. X6 v k. ú. S. užívala shodně tak, jak jej užívali již její předchůdci, a že se současné oplocení nachází na místě původního oplocení, tj. že k posunutí oplocení nedošlo, byla žaloba vedlejší účastnice úspěšná.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud nehodnotil důkazy v souladu s § 132 o. s. ř., zejména nesprávně vyhodnotil věrohodnost výpovědí svědků. Podle stěžovatelky jsou soudy povinny každý důkaz, který provedou, učinit předmětem svých úvah a hodnocení. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle. Vzhledem k uvedenému stěžovatelka dovozuje, že okresní soud zatížil řízení libovůlí, neboť nehodnotil a řádně neodůvodnil, proč uvedené svědecké výpovědi neučinil předmětem svých úvah a zejména nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, čímž v neprospěch stěžovatelky ovlivnil skutková zjištění, ze kterých pak vycházely krajský soud i Nejvyšší soud.
8. Stěžovatelka dále namítá, že řízení nebylo jako celek spravedlivé, neboť v něm byly porušeny základní zásady civilního procesu, jakož i její právo na spravedlivý proces. Dále dovozuje, že bylo porušeno i její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že se jí v důsledku postupu soudů nedostalo práva na soudní ochranu jejího vlastnického práva, když obecné soudy věc neposuzovaly podle ustálené rozhodovací praxe, a to zejména tím, že nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a dobrou víru vedlejší účastnice posuzovaly z pohledu jejího subjektivního přesvědčení, nikoliv na základě všech okolností daného případu. Stěžovatelka dovozuje, že o své vlastnické právo k části pozemku přišla rozhodnutím soudu a bez náhrady. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18.
1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" důkazy jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18.
1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
13. Ústavní soud poukazuje na to, že s námitkou stěžovatelky směřující k hodnocení výpovědí svědků se zabývaly jak okresní soud, tak i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že okresní soud se dostatečně nevypořádal s důkazy výpověďmi svědků, když dospěl k závěru, že část svědků vypovídala ve prospěch stěžovatelky a část svědků ve prospěch vedlejší účastnice. Krajský soud zdůraznil, že ani jeden z vyslechnutých svědků, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatelky, neuvedl skutečnosti, které by svědčily o tom, že by vedlejší účastnice neužívala sporný pozemek v dobré víře. Potvrzovali převážně, že nový plot byl posunut směrem do pozemku stěžovatelky. Do takto řádně provedeného hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
14. V posuzované věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice užívala předmětný pozemek od zbudování nového plotu v roce 2003 po dobu více než 10 let v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Při posuzování dobré víry vedlejší účastnice v její vlastnické právo k předmětnému pozemku krajský soud přihlédl ke skutečnosti, že plot byl posunut o takovou vzdálenost, že ji ani při vynaložení náležité péče nemusela zaznamenat. Vzhledem k tomu, že drátěný plot byl porostlý živým plotem, dala se přesná hranice pouhým pohledem těžko určit. S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru, že vzhledem k poměrně malé výměře předmětného pozemku (posunutí plotu) i podobě původního plotu tvořeného kromě jiného vegetací s těžko poznatelnou přesnou hranicí oplocení byla vedlejší účastnice v omluvitelném omylu, že je vlastnicí předmětného pozemku.
15. Ústavní soud konstatuje, že závěru obecných soudů, že vedlejší účastnice předmětný pozemek vydržela, nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že krajský soud neměl pochybnosti o tom, že hranice pozemku posunuta byla. Vedlejší účastnice byla v omluvitelném omylu s ohledem na poměrně malou výměru sporného pozemku, ale i s ohledem na podobu původního plotu tvořeného kromě jiného vegetací s obtížně rozpoznatelnou přesnou hranicí oplocení. Judikatura Nejvyššího soudu vycházející z presumpce dobré víry držitele, přitom připouští oprávněnou držbu také v případě, že držitel se chopí (části) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil, přičemž jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je právě i porovnání výměry koupeného a omylem drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).
16. Ústavní soud pro úplnost poukazuje na to, že v předmětné věci je významná rovněž skutečnost, že stěžovatelka jako původní vlastník pozemku po celou dobu držby nedala najevo svůj nesouhlas a nebránila své vlastnické právo. To nasvědčuje závěru, že ani ona nepředpokládala, že vedlejší účastnice drží část jejího pozemku. Jsou-li dány uvedené skutečnosti, pak lze dobrou víru držitele vyloučit jen v případě, že jsou tu okolnosti, ze kterých vyplývá, že držitel věděl nebo musel vědět, že drží cizí pozemek (jeho část). (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). V posuzované věci takové okolnosti na základě provedeného dokazování zjištěny nebyly.
17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně vydržení předmětného pozemku (resp. určení vlastnictví k předmětné nemovitosti). Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu i okresního soudu.
18. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
19. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu