USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A.
P. M., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7,
Ovenecká 871/13, proti žalované T. K. K., zastoupené Mgr. Pavlem Krausem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, o určení vlastnického práva k
části pozemku, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 11 C 224/2020,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022,
č. j. 21 Co 165/2022-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libuše
Svobodové, advokátky se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13.
[1] Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 15. 12. 2021, č. j. 11 C 224/2020-216, určil, že žalobkyně je vlastnicí
pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný pozemek“), který vznikl oddělením z
pozemku parc. č. XY (dále jen „pozemek žalované“), oba v k. ú. XY, a to podle
vyznačení v geometrickém plánu č. 1193-7720489/2020 ze dne 11. 11. 2020, který
učinil přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II).
[2] K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 165/2022-263, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považuje
ho podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s.
ř.“), za přípustné, protože napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Namítla, že soud posuzoval držbu vlastnického práva a dobrou víru
žalobkyně pouze ze subjektivního hlediska přesvědčení žalobkyně, že je nový
(současný) plot z roku 2003 stále na stejném místě, a neposuzoval je z hlediska
objektivního. Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního
soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2205/99, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a
sp. zn. III. ÚS 50/04) shledala v tom, že soud nedostál povinnosti objektivního
hodnocení skutečností, které ovlivňují existenci či neexistenci oprávněné
držby, neboť věc posuzoval subjektivním pohledem žalobkyně. Dále argumentovala,
že bylo povinností žalobkyně zachovat náležitou opatrnost, kterou lze s
přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, a to ve
formě zajištění dohledu nad stavbou plotu. Neučinila-li takový dohled, pak
zcela očividně nemohla zachovat ani onu běžnou opatrnost. Dále s odkazem na
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1717/2004 namítla, že
žalobkyně nemohla být v objektivně omluvitelném omylu ve vztahu k poctivé
držbě, protože jí nesvědčila dobrá víra ve vztahu k titulu, na jehož základě
žalobkyni mohlo vzniknout vlastnické právo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nesplňuje
základní náležitosti dovolání, resp. není vymezena přípustnost a důvod
dovolání. Žalovaná podle ní pouze citovala nepřiléhavou judikaturu, aniž by v
rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezila, v čem nesprávné právní posouzení
spatřuje. V podstatě dovoláním měla zpochybňovat jen zjištěný skutkový stav. K
dovolacím námitkám konstatovala, že soudy obou stupňů se v dané věci zabývaly
nejen subjektivní, ale rovněž objektivní stránkou vydržení pozemku. Navrhla,
aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné. [5] Dovolání není přípustné. [6] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [7] Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. [8] V prvé řadě dovolací soud konstatuje, že dovolání neobsahuje řádné
vymezení jeho přípustnosti. Bez ohledu na to, že dovolatelka naznačuje potřebu
řešení „otázky hmotného nebo procesního práva“, nemůže být – oproti vymezení v
dovolání – přípustnost dovolání založena tím, že se odvolací soud odchýlil při
řešení takové otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a taková
otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jestliže existuje ustálená
rozhodovací praxe dovolacího soudu (se kterou dovolatelka souhlasí), nemůže jít
současně o případ, v němž je taková právní otázka samotným dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, protože pak by nemohlo jít o ustálenou rozhodovací praxi. Třetí uváděný důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, předpokládá, že určitá
právní otázka dovolacím soudem vyřešena je, ale s takovým řešením dovolatelka
nesouhlasí a žádá, aby dovolací soud zaujal – oproti dosavadnímu – odlišný
právní názor. Je proto zřejmé, že přípustnost dovolání řádně vymezena není. S
velkou mírou benevolence (s ohledem na další část dovolání a jeho obsah, kde
dovolatelka uvádí spisové značky jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu) lze
snad usuzovat, že má jít o přípustnost danou odklonem rozhodnutí odvolacího
soudu od judikatury Nejvyššího soudu. [9] Dovolatelka v této souvislosti naznačila otázku existence oprávněné
držby předmětného pozemku ze strany žalobkyně.
[10] Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud
při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani
Ústavního soudu. [11] Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
jen „obč. zák.“), je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo
vykonává právo pro sebe. [12] Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. [13] Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost. [14] Judikatura Nejvyššího soudu se dále ustálila na závěru, že
skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000) – vychází se z
toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti [viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)]. Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96
(publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, s. 587)]. Není-li dobrá
víra držitele o jeho vlastnickém právu dána od počátku, nemůže být dána ani
později (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2824/2007). Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či
jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat
pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Dovolací soud přitom
opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, lze v dovolacím řízení zpochybnit v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). [15] V projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících
skutkových zjištění. Žalobkyně se na základě darovací smlouvy ze dne 27. 6. 2000 stala vlastnicí pozemku parc č. st. XY, XY a XY.
Následně v roce 2003 při
budování nového plotu došlo k posunu hranice plotu za hranici posledně dvou
uvedených pozemků a pozemku žalované v řádech jednotek decimetrů do pozemku
žalované. Rozměr nadužívaného pozemku činí 36 m2 a přilehlý pozemek žalobkyně
325 m2. Stavbu plotu realizoval osobně bývalý manžel žalobkyně. Sama žalobkyně
na místo jezdila jen o víkendech, přičemž výstavby plotu se nijak nezúčastnila. Z laického pohledu bylo oplocení budováno na vnější linii starého živého plotu. O odchylce skutečné hranice mezi pozemky a novým oplocením se žalobkyně poprvé
dozvěděla až v souvislosti se zaměřováním pozemků v roce 2016. [16] Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalobkyně užívala
předmětný pozemek od zbudování nového plotu v roce 2003 po dobu více než 10 let
v dobré víře, že je jeho vlastnicí. Při posuzování dobré víry žalobkyně v její
vlastnické právo k předmětnému pozemku odvolací soud přihlédl ke skutečnosti,
že plot byl posunut o takovou vzdálenost, že ji ani při vynaložení náležité
péče nemusela zaznamenat. Vzhledem k tomu, že drátěný plot byl porostlý živým
plotem, dala se přesná hranice pouhým pohledem těžko určit. Odvolací soud proto
dospěl k závěru, že s ohledem na poměrně malou výměru předmětného pozemku
(posunutí plotu) i podobu původního plotu tvořeného kromě jiného vegetací s
těžko poznatelnou přesnou hranicí oplocení byla žalobkyně v omluvitelném omylu,
že je vlastnicí předmětného pozemku. K odvolacím námitkám žalované uvedl, že
zatímco většina svědků, kteří potvrdili posunutí plotu (další svědci posunutí
plotu vůbec nezaznamenali), běžně užívají komunikaci, a mohli tak posunutí
plotu zaznamenat, žalobkyně posuzovala umístění plotu „zevnitř zahrady“, pročež
nepovažoval za překvapivé, že posunutí nepoznala. To, že hradila stále stejnou
daň z nemovitosti, podle odvolacího soudu potvrzuje, že byla přesvědčena, že
užívá pozemek ve stále stejném rozsahu. [17] Takové právní posouzení věci považuje dovolací soud za správné,
resp. úvahy odvolacího soudu zcela jistě nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího a Ústavního soudu. [18] Pro úvahu soudů o dobré víře žalobkyně byl rozhodný jejich závěr,
že žalobkyně o „posunutí“ plotu do pozemku žalované nevěděla a při běžné
opatrnosti to ani nemohla zjistit. Podstata dovolání je v přesvědčení žalované,
že o posunutí plotu žalobkyně vědět musela. Tím však dovolatelka nenapadá
právní závěry soudů, ale skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování
a samotné hodnocení dokazování. Žádná právní otázka – tím méně v dovolání
vymezená jako zobecnitelná – která by měla či mohla založit přípustnost
dovolání, tak v dané věci není. [19] Dovolává-li se žalovaná toho, že odvolací soud dobrou víru
žalobkyně posuzoval toliko pohledem jejího subjektivního přesvědčení, nelze jí
přisvědčit. Odvolací soud objektivně posoudil všechny v řízení zjištěné
skutečnosti, které ho vedly k závěru o omluvitelném omylu žalobkyně v její
vlastnické právo k předmětnému pozemku.
Jinými slovy, zabýval se tím, zda
žalobkyně při běžné opatrnosti, kterou by bylo možné po každém v daném případě
požadovat, mohla mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jí
předmětný pozemek patří. Především s ohledem na skutečnost, že nový plot
nebudovala sama, na místo jezdila jen o víkendech a pouhým pohledem „zevnitř
zahrady“ ani nemohla (stejně jako jiný „průměrný“ člověk při zachování obvyklé
opatrnosti) posunutí plotu rozpoznat, lze objektivně předpokládat, že žalobkyně
žádné důvodné pochybnosti o svém vlastnickém právu k předmětnému pozemku od
samotného uchopení se držby neměla. Stěží se lze dovolávat nedostatečného
dohledu nad výstavbou plotu za situace, kdy posunutí plotu nebylo laickým
pohledem rozpoznatelné. Ostatně se lze domnívat, že ani sama žalovaná si
posunutí plotu nevšimla, pokud se proti držbě předmětného pozemku ze strany
žalobkyně po celou vydržecí dobu nebránila. [20] Odkazuje-li dovolatelka pouhou citací části rozhodnutí na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (uveřejněný pod
č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), pak
dovolacímu soudu není zřejmé, čeho konkrétně se v poměrech nyní souzené věci
domáhá. V dovolání není ve směru prokazování skutečností toliko nepřímými
důkazy v civilním řízení (čehož se citované rozhodnutí týká) vymezena žádná
otázka procesního práva v souladu s § 237 o. s. ř., ani právní posouzení věci,
které by žalovaná považovala za nesprávné v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. [21] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. [22] V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.