Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. E., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 5 Tdo 903/2023-2935, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023 sp. zn. 8 To 50/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. listopadu 2022 sp. zn. 6 T 48/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení vedeném proti němu. Stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 T 48/2022, shledal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného přečinu se měl stěžovatel zjednodušeně řečeno dopustit tím, že z pozice ředitele odboru X jako oprávněná osoba v období od července 2018 do února 2019 podepisoval formuláře nazvané "Nákup za hotové", čímž potvrzoval oprávněnost nákupů a souhlasil tak s proplacením jednotlivých částek, aniž by tyto nákupy skutečně ověřil. Tímto jednáním způsobil škodu ve výši 1 666 564 Kč. Obvodní soud uložil stěžovateli peněžitý trest v celkové výměře 180 000 Kč. Proti rozsudku obvodního soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 25. dubna 2023, sp. zn. 8 To 50/2023, zrušil rozsudek obvodního soudu a sám rozhodl tak, že stěžovatele byl při nezměněném popisu skutku uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě pokračování podle § 116 tr. zákoníku. Městský soud stěžovateli uložil peněžitý trest v celkové výměře 450 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce vedoucího zaměstnance spojené s kontrolou hospodaření s majetkem organizačních složek státu, státních příspěvkových organizací, státní organizace a jiných právnických osob s majetkovou účastí státu ve výměře 2 roků. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil dovoláním.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 5 Tdo 903/2023-2935, částečně zrušil rozsudek městského soudu ve výrocích I. a II., jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a současně zamítl odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 T 48/2022 (podle § 265m odst. 1 tr. řádu per analogiam podle § 256 tr. řádu). Ve zbývajících částech ponechal napadený rozsudek městského soudu nezměněný. Jinak řečeno, Nejvyšší soud potvrdil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1.
5. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na řádný soudní proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Argumentace stěžovatele stojí na dvou hlavních námitkách. Zaprvé nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily subjektivní stránku trestného činu, konkrétně naplnění požadavku hrubé nedbalosti, zadruhé namítá, že jeho jednání nemůže být posouzeno ani jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, ani jako jedno souvislé jednání (jeden skutek v hmotněprávním i procesněprávním smyslu).
6. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost napadá rozhodnutí trestních soudů o vině a trestu. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
9. První námitku stěžovatele, kterou napadá závěr obvodního soudu a Nejvyššího soudu o naplnění znaku skutkové podstaty spočívající v hrubé nedbalosti, posoudil Ústavní soud jako pokračující polemiku se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Obvodní soud i Nejvyšší soud dostatečně podrobně vysvětlily, proč v případě stěžovatele shledaly zavinění ve formě hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se této otázce velmi podrobně věnuje v bodech 24 a následujících napadeného usnesení. Shrnuje právní teorii týkající se nedbalosti a především hrubé nedbalosti, cituje relevantní judikaturu a připomíná důkazy, ze kterých vycházel obvodní soud. Obvodní soud se pak otázce zavinění věnuje v napadeném rozsudku na str. 70 a 71. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou tak v otázce posouzení zavinění dostatečná, jasná a srozumitelná a z ústavněprávního hlediska jim nelze ničeho vytknout. Posouzení, zda byla, nebo nebyla v konkrétním případě naplněna subjektivní stránka trestného činu, náleží trestním soudům.
10. Druhá stížnostní námitka týkající se posouzení trestného jednání jako "souvislého jednání" rovněž není opodstatněná. Stěžovatel namítá, že jeho jednání spočívající v opakovaném podepisování formuláře "Nákup za hotové" nelze posoudit jako jedno souvislé jednání s celkovou (sečtenou) škodou, nýbrž pouze za samostatné opakující se trestné činy (za naplnění dalších znaků skutkové podstaty). Pokud by však soudy posoudily každé podepsání formuláře jako samostatný trestný čin, nebyl by naplněn znak skutkové podstaty § 221 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve způsobení značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Jeho jednání by tak nenaplňovalo znaky žádného trestného činu. Stěžovatel poukazuje na to, že nedbalostní trestný čin nemůže být spáchán ve formě pokračování podle § 116 tr. zákoníku, neboť u nedbalostních trestných činů chybí jednotný záměr pachatele. Dále namítá, že trestněprávní teorie rozeznává pokračující, trvající a hromadné trestné činy, případně opakující se trestné činy. Nezná však pojem "souvislého jednání", jak jednání stěžovatele označil v napadeném usnesení Nejvyšší soud.
11. Ústavní soud se ani s touto námitkou stěžovatele a jeho argumentací neztotožnil. Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil (shodně se závěrem obvodního soudu), proč má být jednání stěžovatele posouzeno jako jeden skutek (ve smyslu hmotněprávním i procesněprávním) a jeden trestný čin. Jednání stěžovatele spočívalo zjednodušeně řečeno v soustavném a déletrvajícím opomínání povinnosti dostatečně kontrolovat své podřízené a dokumenty, které ze své pozice schvaloval (podepisoval), čímž způsobil značnou škodu. Závěr Nejvyššího soudu v konkrétním případě odpovídá objektu trestného činu a úmyslu zákonodárce chránit (státní) majetek při jeho správě. Z hlediska účelu právní normy (§ 221 odst. 1 tr. zákoníku) tak obstojí právní závěr, podle kterého se v případě jednání stěžovatele sčítají škody způsobené každým jednotlivým podpisem formuláře "Nákup za hotové". Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by judikatura, na kterou odkazuje Nejvyšší soud, nebyla přiléhavá. Byť se citované judikáty skutečně týkají úmyslných trestných činů, v principu lze jejich závěry přenést i na věc stěžovatele, jak učinil Nejvyšší soud. Konkrétně je pro projednávaný případ významný judikaturou potvrzený princip, podle kterého k naplnění skutkové podstaty může dojít (jako v případě stěžovatele) až v celkovém důsledku jednání pachatele, který jedná souvisle a po delší dobu určitým způsobem (srov. bod 29 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že v jeho jednání nelze spatřovat znaky pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, čímž se ztotožnil s jeho stížnostní argumentací. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud neshledal žádné pochybení.
12. Lze tedy shrnout, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nevybočily z mezí svých pravomocí rozhodovat v trestním řízení. Dostály judikatorním požadavkům a jejich rozhodnutí nevykazují ústavněprávní vady. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (rovněž podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy Ústavní soud nezjistil extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůli v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
13. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu