Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Polákové, zastoupené JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2015, č. j. 33 Cdo 5179/2014-158, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. září 2014, č. j. 22 Co 338/2014-122, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. září 2014, č. j. 22 Co 338/2014-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobci (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) částku ve výši 130.000 Kč, která byla žalované (a jejímu nyní již zemřelému manželovi) poskytnuta jako příspěvek na individuální bytovou výstavbu; v části výroku, jímž byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba na zaplacení 10% úroků z prodlení z výše uvedené částky, rozsudek potvrdil.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce požadoval žalovanou částku z důvodu nesplnění podmínek ze smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům (dále jen "smlouva") uzavřené mezi žalobcem a žalovanou v roce 1989, neboť stavba nebyla zkolaudována ve stanovené lhůtě. Právo žalobce na vrácení příspěvku bylo zajištěno omezením převodu nemovitostí [§ 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen "obč. zák.")].
Rozhodující pro posouzení věci byla otázka, zda není nárok žalobce uplatněný u soudu dne 1. října 2003, když splatnost pohledávky (uplynutí desetileté lhůty pro kolaudaci stavby) nastala 4. listopadu 1999, promlčen. Odvolací soud mj. i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006 sp. zn. 33 Odo 109/2005) dospěl k závěru, že právo žalobce na vrácení poskytnutého příspěvku na individuální bytovou výstavbu se s ohledem na existenci zajištění omezením převodu nemovitostí promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109 věta první obč. zák. ve znění účinném do 31.
prosince 1991, lhostejno přitom, zda stavba vůbec vznikla, či zda existuje.
3. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2015, č. j. 33 Cdo 5179/2014-158, odmítnuto jako nepřípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti poukázal např. na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006 sp. zn. 33 Odo 109/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
března 2009 sp. zn. 33 Cdo1106/2007, jenž obstál i v ústavní rovině (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 1830/09 ), v nichž se Nejvyšší soud zabýval problematikou uzavření smlouvy o omezení převodu nemovitostí, která má teprve vzniknout. Dále poukázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2005 sp. zn. 33 Odo 1032/2005, rozsudek ze dne 30. září 2005 sp. zn. 33 Odo 877/2005 aj., v nichž se Nejvyšší soud vyjádřil k právní otázce délky promlčecí doby k uplatnění práv zajištěných omezením převodu nemovitosti podle právní úpravy účinné do 31.
prosince 1991.
6. V dané věci stěžovatelka polemizuje jednak s tím, jak se soudy postavily k otázce promlčení nároku na vrácení poskytnutého příspěvku na výstavbu rodinného domu, jednak soudům vytýká nepřesvědčivost jejich rozhodnutí, přičemž v této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nezabýval zásadními otázkami nastolenými stěžovatelkou a její dovolání odmítl pro nepřípustnost pouze se stručným odůvodněním.
7. Ve vztahu k první části námitek je nucen Ústavní soud konstatovat, že (jak již bylo naznačeno výše), mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů, což by však musel činit, kdyby se měl zabývat výkladem konkrétních ustanovení upravujících promlčení (konkrétně se jedná o § 109 obč. zák. a § 58 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991). Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Nadto je třeba připomenout, že uvedená problematika byla podrobně rozebrána v rozhodnutích citovaných v odůvodnění napadených rozhodnutí, od nichž není důvod se odchylovat.
Lze shrnout, že odvolací soud i Nejvyšší soud se vypořádaly s námitkami formulovanými stěžovatelkou, přijaly adekvátní a zdůvodněné právní závěry, a protože její námitky neshledaly relevantními, nemohla být stěžovatelka ve sporu úspěšná, přičemž neúspěch ve sporu nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Z obdobných důvodů nemohlo proto ani dojít k zásahu do základního práva stěžovatelky chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a posouzení otázky přípustnosti dovolání lze podotknout, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání.
V odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, avšak ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal dovolání přípustným. Ústavní soud přitom nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Možnost dovolacího soudu stručně odůvodnit svoje rozhodnutí vyplývá z § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto směru Nejvyšší soud nevybočil z procesních pravidel a nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu