Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti MONTS s. r. o., sídlem Vážní 1147, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2024 č. j. 3 Afs 343/2021-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019 č. j. 34449/19/5300-21444-711869 rozhodl o patnácti platebních výměrech správce daně o doměření daně z přidané hodnoty stěžovatelce za zdaňovací období v letech 2014 až 2016 v celkové výši 2 903 250 Kč a vyměření penále v celkové výši 580 650 Kč. Daňové orgány stěžovatelce neuznaly odpočet na dani, protože některá plnění byla zatížena podvodem, o kterém stěžovatelka mohla a měla vědět.
3. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 9. 2021 č. j. 31 Af 43/2019-66 a její kasační stížnost poté napadeným rozsudkem zamítl též Nejvyšší správní soud. Podle správních soudů byla dostatečně zjištěna jak účast stěžovatelky na podvodu, tak že o své účasti na podvodu stěžovatelka mohla a měla vědět. Daňové orgány identifikovaly chybějící daň u dodavatelů stěžovatelky a také zjistily okolnosti nasvědčující účelovému snižování daňové povinnosti jednoho z nich. Správní soudy vyšly mimo jiné z rozsudků Soudního dvora ze dne 12. 1. 2006 ve věci C-354/03 Optigen a další, ze dne 21. 2. 2006 ve věci C-255/02 Halifax a další, ze dne 6. 7. 2006 ve věci C-439/04 Kittel či ze dne 21. 6. 2012 ve věci C-80/11 Mahagében a Dávid, a dále Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 1 Afs 15/2008-100, ze dne 18. 3. 2010 č. j. 9 Afs 83/2009-232 či ze dne 30. 7. 2010 č. j. 8 Afs 14/2010-195 k získávání neoprávněných výhod z odpočtu daně z přidané hodnoty.
4. Stěžovatelka namítá porušení zásady, že není trestu bez zákona podle čl. 39 Listiny. Daňové orgány stěžovatelce v souvislosti s její účastí na daňovém tzv. karuselovém podvodu mimo jiné vyměřily penále, které judikatura Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2014 č. j. 4 Afs 210/2014-57) i Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 15 Tdo 832/2016-126) považuje za trestní sankci svého druhu. Řízení, ve kterém se ukládá daňové penále, proto je řízením o trestním obvinění ve smyslu ústavních záruk trestního řízení. Český právní řád dosud jasně nedefinuje, co je tzv. karuselový podvod, jaké jsou jeho prvky trestněprávní odpovědnosti, nemluvě o opatřeních, kterými se lze zavlečení do daňového podvodu vyhnout. Odepření nároku na odpočet daně a uložení penále je proto protiprávní.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona)
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatelka namítá porušení zákazu trestu bez zákona. Právní úprava podle ní postrádá jasné vymezení trestnosti účasti na daňovém tzv. karuselovém podvodu, v jehož důsledku jí byl odepřen nárok na odpočet daně a uloženo penále. Totožnou argumentací se Ústavní soud zabýval v bodu 22 usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1987/21
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Shledal tehdy, že uložení penále jako trestní sankce sui generis v důsledku odmítnutí nároku na odpočet daně z přidané hodnoty u vědomé účasti na daňovém podvodu vyhovuje požadavkům čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je ustáleně chápe judikatura Ústavního soudu [srov. zejména nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01
(N 136/31 SbNU 205)] a Evropského soudu pro lidská práva (viz kupř. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci del Río Prada proti Španělsku č. 42750/09).
8. Protože rozhodné okolnosti tehdejší věci se s tou nyní posuzovanou shodují a Ústavní soud nemá důvod se od dříve vysloveného a podrobně odůvodněného závěru odchylovat, uplatní se závěry uvedeného usnesení i zde. Sluší se toliko doplnit, že rovněž v nyní posuzované věci platí, že v rozhodné době šlo o otázku, k níž existovala jednoznačná judikatura o výkladu zákona k odmítnutí nároku na odpočet. V nynější věci přitom šlo o dobu pozdější, tedy nejméně rok 2014, zatímco v tehdejší věci šlo o rok 2012.
Též v nyní posuzované věci správní soudy na již ustálenou judikaturu Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu odkázaly a její význam srozumitelně vyložily. Ústavní soud proto na odůvodnění svého uvedeného usnesení v podrobnostech odkazuje. Ani zde proto Ústavní soud neshledal porušení principu zákazu trestu bez zákona, protože uložení penále v souvislosti s účastí na daňovém podvodu a odmítnutím odpočtu daně z přidané hodnoty stanoví zákon ve spojení s ustálenou, dostupnou a předvídatelnou judikaturou.
Stěžovatelka kromě toho žádné další námitky nepředkládá. Předmět ústavní stížnosti je tím vyčerpán.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu