Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Leibla, zastoupeného Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou, sídlem Na Zámecké 574/7, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2024 č. j. 33 Cdo 2532/2023-1051, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 15 Co 33/2023-1030 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2022 č. j. 54 C 166/2005-981, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Blanky Pitrové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 374 901,80 Kč spolu s 2,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 374 901,80 Kč od 9. 7. 2005 do zaplacení (výrok I.), zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky 638 327,50 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. co do částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění "vzájemný návrh, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli 483 442 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne následujícího od doručení vzájemného návrhu vedlejší účastnici" (výrok II.), a dále zrušil nákladové výroky III. a IV. (výrok III.). Městský soud vyšel ze zjištění obvodního soudu, že dne 18. 9. 2003 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo (dále též jen "smlouva"), v níž se stěžovatel (zhotovitel) zavázal provést pro vedlejší účastnici (objednatele) dostavbu rodinného domu podle projektové dokumentace, která byla součástí smlouvy. Cena díla byla sjednána ve výši 2 950 200 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") jako konečná na základě rozpočtu, který byl součástí smlouvy. Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že odstoupení vedlejší účastnice od smlouvy o dílo je neplatné. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice po neplatném odstoupení od smlouvy nechala dílo dokončit jiným zhotovitelem, došlo k zániku závazku stěžovatele pro následnou nemožnost plnění způsobenou vedlejší účastnicí jako objednatelkou s účinky podle § 351 ve spojení s § 354 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Protože stěžovatelem poskytnuté plnění nebylo možné vzhledem k jeho povaze vrátit (ani předat), městský soud, stejně jako obvodní soud, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě plnění stěžovatele stanovil podle § 544 odst. 2 ve spojení s § 548 odst. 2 obchodního zákoníku a vycházel z ceny díla sjednané ve smlouvě, od níž se odečte to, co stěžovatel neprovedením díla v plném rozsahu ušetřil. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za vady je vázána na řádné ukončení díla, náleží zhotoviteli v případě vypořádání podle § 548 odst. 2 obchodního zákoníku cena díla podle smlouvy po odečtení ušetřených nákladů. Současně bylo nutno posoudit kvalitu díla provedeného do ukončení smlouvy.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Nejvyšší soud poukázal na to, že v rozsudku ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. 23 Cdo 1023/2022 vyložil, že při vypořádání účastníků smlouvy o dílo po zániku závazku pro následnou nemožnost plnění způsobenou objednatelem se uplatní způsob vypořádání uvedený v § 548 odst. 2 obchodního zákoníku. Při tomto způsobu vypořádání se považují za náklady, které zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu, i náklady, které by zhotovitel vzhledem k dosavadnímu nekvalitnímu provádění díla ještě musel vynaložit, nebýt zániku závazku, aby dílo provedl v plném rozsahu řádně.
Uzavřel-li městský soud, že v případě vypořádání podle § 548 odst. 2 obchodního zákoníku zhotoviteli náleží cena díla podle smlouvy po odečtení ušetřených nákladů a zároveň je nutno posoudit kvalitu díla provedeného do ukončení smlouvy (což se v projednávané věci projevilo snížením ceny díla o 5 % v důsledku nekvalitního provádění díla), se od výše citovaného závěru neodchýlil. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1670/2008 a sp. zn. 23 Cdo 4092/2007 neshledal Nejvyšší soud v projednávané věci přiléhavým.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud se zabýval zejména nároky vedlejší účastnice a nepřihlédl k námitkám stěžovatele, které vznášel proti zpracovaným znaleckým posudkům a proti provedeným důkazům. Stěžovatel dále poukazuje na to, že z rozsudku obvodního soudu vyplývá, že ve svém rozhodnutí vycházel výhradně ze znaleckých posudků, které byly v průběhu řízení z podnětu soudu zpracovány.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že znalci při zpracování znaleckého posudku, jde-li o stanovení ceny za provedené práce, nevycházeli ze sjednané smlouvy o dílo, resp. z cen sjednaných v rámci přílohy č. 2 za jednotlivé práce, ale z položkového rozpočtu z roku 1998, který nebyl součástí smlouvy o dílo. Navíc došlo v těchto znaleckých posudcích k úpravě cen podle směrných cen a indexů. Tudíž cena stanovená znaleckými posudky za provedené práce neodpovídá ani cenám obvyklým.
7. Dále stěžovatel namítá, že ve smlouvě o dílo byla sjednána cena za dílo včetně DPH a v průběhu provádění díla byly ze strany stěžovatele vystavovány zálohové faktury včetně 5% DPH, z nichž některé byly vedlejší účastnicí prostřednictvím úvěru proplaceny. Obvodní soud stěžovateli při výpočtu ceny za práce, které stěžovatel provedl, odmítl 5% DPH přiznat. V průběhu řízení byl proveden důkaz i fakturami vystavenými stěžovatelem a neuhrazenými vedlejší účastnicí, ve kterých bylo rovněž účtováno 5% DPH. Obvodní soud tak podle stěžovatele neakceptoval vůli stran, když si ve smlouvě o dílo sjednaly cenu za dílo včetně DPH. Stěžovatel v odvolání proti tomu, že mu obvodní soud nepřiznal DPH, ačkoliv je evidován jako plátce DPH, vznášel námitky. Na tyto námitky však městský soud nereagoval a k těmto se ve svém rozhodnutí nevyjádřil.
8. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud se odklonil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1670/2008 a sp. zn. 23 Cdo 4092/2007. Povinnost stěžovatele provést dílo řádně zanikla v okamžiku, kdy bylo dílo dokončeno třetí osobou, a to pro nemožnost plnění. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnici vzniklo právo z odpovědnosti za vady. Stěžovatel má tak za to, že odchýlil-li se obvodní soud od shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodl-li o vadnosti díla poměrem ve výši 5%, pak bylo v tomto ohledu jeho rozhodnutí pro stěžovatele překvapivé. Stejně tak stěžovatel považuje za nesprávný postup, jakým bylo vyčíslení vadnosti jím provedeného díla stanoveno (subjektivní odhad znalce), a to tím spíše, že stěžovatel byl již třetím dodavatelem na stavbě a nebylo zjištěno, do jaké míry se na případných vadách díla podíleli předchozí dodavatelé.
9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že ačkoli ve výroku II. rozhodnutí obvodního soudu nebylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, městský soud ve výroku II. potvrdil rozhodnutí obvodního soudu tak, že se vzájemný návrh, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli 483 442 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne následujícího od doručení vzájemného návrhu vedlejší účastnice zamítá, tj. potvrdil rozhodnutí ohledně úroků z prodlení, které však nebylo obvodním soudem učiněno, a proti kterému tak nemohl stěžovatel podat odvolání z důvodu chybějící části výroku rozhodnutí, ani nemohl proti tomuto podat dovolání. Tímto postupem městského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a zároveň i zásada dvojinstančnosti řízení, když městský soud svým rozhodnutím ohledně úroků z prodlení založil stav, proti kterému již není přípustný řádný opravný prostředek. Stěžovatel tvrdí, že takovýto výrok městského soudu má za následek i zmatečnost rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu vznesl řadu námitek, se kterými se však městský soud nevypořádal.
10. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že ve svém dovolání řádně vymezil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od kterého se obvodní soud a městský soud odchýlily. Odmítnutí dovolání mělo podle stěžovatele za následek odepření spravedlnosti a Nejvyšší soud tak napadeným usnesením porušil právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. rozsudku obvodního soudu, výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 483 442 Kč, výroku I. rozsudku městského soudu a výroku II. rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen výrok II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 483 442 Kč s příslušenstvím (v opraveném znění), a proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ve vztahu k výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím a dále výrokům III. a IV. rozsudku obvodního soudu, a ve vztahu k výroku II. rozsudku městského soudu v části, ve které byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku II. ohledně částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení, a ve vztahu k výroku III. rozsudku městského soudu je podaná ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 22).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). V posuzované věci Ústavní soud takové nedostatky v procesu dokazování, které mají za následek porušení práva na soudní ochranu, nezjistil.
16. V předmětné věci vyšly obecné soudy z toho, že smlouva o dílo, která byla mezi účastníky uzavřena dne 18. 9. 2003, je smlouvou platnou, uzavřenou v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Odstoupení vedlejší účastnice od uzavřené smlouvy o dílo je odstoupením neplatným s tím, že za situace, kdy vedlejší účastnice nechala po neplatném odstoupení od smlouvy dokončit dílo jiným zhotovitelem, došlo k zániku závazku stěžovatele k provedení díla z důvodu dodatečné nemožnosti plnění.
Městský soud shodně s obvodním soudem stanovil peněžitou náhradu odpovídající hodnotě plnění stěžovatele podle § 544 odst. 2 ve spojení s § 548 odst. 2 obchodního zákoníku a vycházel z ceny díla sjednané ve smlouvě, od níž se odečte to, co stěžovatel neprovedením díla v plném rozsahu ušetřil. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za vady je vázána na řádné ukončení díla, náleží zhotoviteli v případě vypořádání podle § 548 odst. 2 obchodního zákoníku cena díla podle smlouvy po odečtení ušetřených nákladů.
Současně bylo třeba posoudit kvalitu díla provedeného do ukončení smlouvy. Městský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že obvodní soud využil všech možných dostupných procesních institutů (§ 127 odst. 1 a 2 o. s. ř.), přičemž se logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatele proti závěrům znaleckých posudků. Výpočet provedený způsobem uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal městský soud věcně správným. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
17. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že strany si sjednaly cenu za dílo včetně DPH, obecné soudy však tuto vůli stran neakceptovaly. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy v předmětné věci vyšly z ceny díla podle smlouvy po odečtení ušetřených nákladů a zároveň posuzovaly kvalitu díla provedeného do ukončení smlouvy. Vyšly přitom z revizního znaleckého posudku ČVÚT - Kloknerova ústavu a vzaly v úvahu i to, že vedlejší účastnice stěžovateli uhradila 1 160 713 Kč. Oba soudy přitom shodně dospěly k závěru, že za daného skutkového stavu a právního posouzení věci nemůže mít stěžovatel nárok na zaplacení zálohových faktur v rozsudku specifikovaných, neboť již došlo k vyúčtování všech vzájemných nároků ze smluv.
18. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ohledně úroků z prodlení, které však nebylo obvodním soudem učiněno a proti kterému tak stěžovatel nemohl podat odvolání z důvodu chybějící části výroku rozhodnutí, a nemohl proti tomuto výroku podat ani dovolání. Městský soud tak rozhodl o příslušenství pohledávky, přičemž stěžovatel na tento jeho výrok již nemohl procesně reagovat. Ústavní soud k tomu poukazuje na to, že podle § 229 odst. 3 o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z ústavní stížnosti ani z přiloženého spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatel tento procení prostředek k ochraně svého práva uplatnil, natož, že by o něm již bylo obecnými soudy rozhodnuto. Protože stěžovatel tak nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, posoudil Ústavní soud uvedenou námitku stěžovatele jako nepřípustnou.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku II. potvrdil ve znění, že se "vzájemný návrh, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli 483 442 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne následujícího od doručení vzájemného návrhu žalobkyni, zamítá", přičemž tento svůj postup městský soud odůvodnil tím, že uvedeným zněním zhojil (z důvodu hospodárnosti řízení) nedostatek výrokové části prvostupňového rozsudku, v němž nebylo rozhodnuto i o příslušenství uplatněného nároku.
Městský soud rozsudek obvodního soudu tedy v zamítavém výroku potvrdil ve správném znění, kdy tento výrok upřesnil tak, že zamítnutí nároku stěžovatele se vztahuje i na jeho příslušenství. Zamítl-li městský soud požadavek stěžovatele na zaplacení jím požadované částky, je logické, že zamítnutí se vztahovalo i na stěžovatelem požadované úroky z prodlení, neboť v tomto případě příslušenství uplatněného nároku sdílí jeho osud. K stěžovatelem namítanému porušení ústavnosti tedy výše uvedeným postupem městského soudu nemohlo dojít.
20. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. V posuzované věci městský soud výrokem II. napadeného rozsudku mimo jiné zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. co do částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení a současně zrušil i nákladové výroky III. a IV. rozsudku obvodního soudu. Ve vztahu k výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím a výrokům III. a IV. rozsudku obvodního soudu, dále ve vztahu k výroku II. rozsudku městského soudu v části, ve které byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku II. ohledně částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím, a výroku III. rozsudku městského soudu je podaná ústavní stížnost předčasná, a tedy nepřípustná, neboť před obvodním soudem bude probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost hájit svá práva.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku I. rozsudku obvodního soudu, výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 483 442 Kč, výroku I. rozsudku městského soudu a výroku II. rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen výrok II.
rozsudku obvodního soudu ohledně částky 483 442 Kč s příslušenstvím (v opraveném znění), a k usnesení Nejvyššího soudu, jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve zbývající části (tj. ve vztahu k výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím a k výrokům III. a IV. rozsudku obvodního soudu, dále ve vztahu k výroku II. rozsudku městského soudu v části, ve které byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku II.
ohledně částky 154 885,50 Kč s příslušenstvím, a k výroku III. rozsudku městského soudu) Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu