Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ludmily Sikorové, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2012 č.j. 22 Cdo 4427/2010-368 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2010 č.j. 11 Co 657/2009-319, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala po žalovaných zdržet se chůze a jízdy motorovými vozidly po v žalobě a znaleckém posudku specifikované části pozemku v jejím vlastnictví, se zamítá. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání.
Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování a rozhodnutí soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem soudů, že předmětná komunikace s asfaltovanou úpravou nacházející se na jejím pozemku je místní komunikací ani s tím, že se jedná o stavbu. Asfaltový povrch na pozemku položila v 80. letech 20 stol. Jednota SD Frýdek-Místek, tedy nikoliv obec nebo jiný veřejnoprávní subjekt, a to za účelem zajištění přístupu k prodejně, nikoliv za účelem zřízení přístupu k okolním nemovitostem. V žádném případě se tak v tomto rozsahu nejednalo o obecně přístupnou a užívanou silnici, cestu nebo prostranství, které slouží místní dopravě, tedy o místní komunikaci ve smyslu § 4b zákona č. 135/1961 Sb.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů krajského a Nejvyššího soudu ohledně klasifikace předmětné komunikace jako místní veřejně přístupné komunikace, způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy poté dospěly k závěru, že místní komunikace označená v seznamu (pasportu) místních komunikací pod č. 34b je totožná se spornou vyasfaltovanou komunikací vedoucí částečně po pozemku stěžovatelky. Asfaltová úprava pozemku je stavbou - samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a je místní komunikací ve smyslu § 6 odst. 1 zákona 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Vlastníkem místní komunikace je obec, přičemž jako veřejně přístupnou pozemní komunikaci ji může podle § 19 odst. 1 tohoto zákona užívat každý obvyklým způsobem. Situaci je však možné řešit postupem dle § 17 odst. 2 cit zákona, neboť se jedná o stavbu komunikace na cizím pozemku, kdy nedošlo k majetkoprávnímu vyrovnání, tj. zřízením věcného břemene za jednorázovou náhradu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu, jak je shora předesláno, nepřísluší přehodnocovat přijaté závěry obecných soudů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud proto neshledává důvod se duplicitně vyjadřovat k meritu věci z hlediska tzv. jednoduchého práva. Právní závěry obecných soudů nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým předseda senátu