Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Graso a. s., se sídlem Šantova 656/6, Olomouc, právně zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2024 č. j. 20 Cdo 3925/2023-1440 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. září 2023 č. j. 40 Co 190/2023-632, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a Mgr. Zuzany Mazurákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci dne 27. 2. 2023 pověřil soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchu, Exekutorský úřad Přerov, vedením exekuce pro vymožení pohledávky stěžovatelky jako povinné ve výši 83 470,50 Kč + 13 939 Kč podle vykonatelného rozsudku tamního soudu ze dne 20. 6. 2022 č. j. 11 C 410/2018-2151, ve spojení s vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2022 č. j. 16 Co 178/2022-2422, a dále pro náklady oprávněné a náklady exekuce. Stěžovatelka podáním ze dne 16. 3. 2023 navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že dne 14. 3. 2023 vymáhanou pohledávku ve výši 97 408,50 Kč uhradila a má tak za to, že je dán důvod pro úplné zastavení exekuce. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 5. 2023 č. j. 47 EXE 3345/2023-47 návrh stěžovatelky zamítl, protože po provedeném dokazování dospěl k závěru, že sice splnila vymáhanou pohledávku oprávněné, ale až po doručení vyrozumění o zahájení exekuce a výzvy ke splnění vymáhané povinnosti. V uvedeném případě se jedná o plnění vymožené v rámci exekuce a soud neshledal žádný ze zákonem předvídaných důvodů, pro který by bylo možné exekuci zastavit, neboť z takto vymoženého plnění má soudní exekutor právo na náhradu nákladů exekuce, avšak tyto dosud uhrazeny nebyly. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, podle kterého plnila-li stěžovatelka až dne 14. 3. 2023, tedy poté, kdy jí bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce, výzva ke splnění vymáhané povinnosti a exekuční příkaz k provedení exekuce, jde o vymožené plnění v rámci exekuce, které není důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že exekuční soud, ač měl k dispozici shodná tvrzení stěžovatelky a vedlejší účastnice, že částky 83 470,50 Kč + 13 938 Kč byly uhrazeny dne 14. 3. 2023, tak toto shodné tvrzení ohledně úhrady předmětu exekuce ponechal bez povšimnutí a nezabýval se podmínkami řízení uvedenými v § 103 o. s. ř., § 254 odst. l o. s. ř. a § 52 odst. l exekučního řádu a nepostupoval z úřední povinnosti směrem k zastavení exekučního řízení. Odvolací soud v napadeném usnesení pak toto dle stěžovatelky zásadní pochybení soudu prvního stupně pominul a rovněž se z úřední povinnosti nezabýval podmínkami řízení a zásadní pochybení soudu prvního stupně nenapravil.
6. Pokud odvolací soud v napadeném usnesení neřešil otázku výjimečných okolností, pro které je možno zastavit exekuci i po jejím vymožení, rozhodl podle stěžovatelky v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Proto je přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dána. Obecné soudy v projednávané věci svým postupem umožnily soudnímu exekutorovi vést svévolnou a šikanózní exekuci vůči stěžovatelce zajištěním finančních prostředků a nemovitého majetku v mnohonásobně vyšší hodnotě a částkách, než byl samotný předmět exekuce, a to v době, kdy tato byla uhrazena zcela. Napadená rozhodnutí nastolují stav svévole a libovůle a umožňují soudnímu exekutorovi vést neoprávněnou exekuci i dlouho poté, kdy je vymáhaná částka uhrazena a disponovat se zajištěnými finančními prostředky, případně zneužívat svého postavení.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku.
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
13. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyjádřil zejména ke stěžovatelkou předestřené judikatuře, přičemž shledal, že její závěry nelze vztáhnout na její věc. Připomněl, že za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce. V projednávané věci byly stěžovatelce vyrozumění o zahájení exekuce, výzva ke splnění vymáhané povinnosti a exekuční příkaz k provedení exekuce doručeny dne 9. 3. 2023 a stěžovatelka splnila svoji povinnost podle exekučního titulu až dne 14. 3. 2023. Jednalo se v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu o dobrovolné plnění, poskytnuté stěžovatelkou sice bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci (a pod tlakem) exekučního řízení, což má, kromě vlivu na rozhodnutí o nákladech exekuce, za následek, že takovéto plnění nemůže být důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
14. Znovu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
15. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není tento soud povolán.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že žádný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky neshledal a z toho důvodu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu