Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti pana A. B., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.10.2000, sp. zn. 9 To 492/2000, t a k t o : t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu stěžovatel namítá, že napadeným usnesením je porušováno jednak jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 věta první Listiny. Uvedená porušení těchto ústavně garantovaných práv dle názoru stěžovatele ústí dokonce v porušení čl. 1 Ústavy ČR. K zásahu do uvedených práv stěžovatele mělo dojít zejména tím, že Krajský soud v Praze rozhodl o stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000, sp. zn. 6 Pp 298/2000, ještě před tím, než obhájce stačil po doručení písemného vyhotovení usnesení Okresního soudu v Kladně svou stížnost řádně odůvodnit.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24.4.1998, sp. zn. 1T 84/98, odsouzen za spáchání trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který stěžovatel v současné době vykonává ve věznici V. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000, sp. zn. 6 Pp 298/2000, byl podle ustanovení § 61 trestního zákona zamítnut návrh ředitele věznice V.
na podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto usnesení podal i ředitel věznice i stěžovatel přímo do protokolu stížnost s tím, že ji písemně dodatečně odůvodní. Písemné vyhotovení napadeného usnesení bylo doručeno stěžovateli i jeho obhájci dne 25.10.2000. Stížnost byla obhájcem stěžovatele odůvodněna dne 30.10.2000 a odeslána Okresnímu soudu v Kladně (a z opatrnosti přímo i Krajskému soudu v Praze) dne 31.10.2000, tedy necelý týden poté, kdy bylo stěžovateli, resp. jeho obhájci, doručeno písemné vyhotovení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000.
Krajský soud v Praze dne 31.10.2000 svým usnesením, sp. zn. 9 To 492/2000, stížnost ředitele věznice i stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000, sp. zn. 6 Pp 298/2000, zamítl, neboť je neshledal důvodnými. Hlavní námitka stěžovatele směřuje proti procesnímu postupu Krajského soudu v Praze. Pochybení soudu spatřuje stěžovatel v tom, že nevyčkal doručení odůvodnění stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kladně, jímž byl dne 9.10.2000 zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.
O stížnosti tak rozhodl bez možnosti obhajoby vyjádřit se k důvodům zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění soudem prvního stupně.
Konkrétní důvody zamítnutí návrhu se stěžovatel mohl údajně dozvědět až z písemného vyhotovení usnesení ze dne 9.10.2000, sp. zn. 6 Pp 298/2000, které jemu i jeho obhájci bylo doručeno dne 25.10.2000. Svou stížnost proti tomuto usnesení podal stěžovatel do protokolu již dne 9.10.2000 s tím, že ji odůvodní dodatečně (patrně po doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení).
Odůvodnění své stížnosti předal poštovní přepravě až 31.10.2000, tedy v den, kdy Krajský soud v Praze již o stížnosti rozhodl. Dále stěžovatel vytýká obecným soudům vadné posouzení skutkového stavu věci i nesprávné posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru byly tyto zákonné podmínky splněny. Skutečnost, že byl stěžovatel již dříve soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, nelze totiž považovat za nevyhovění podmínce v ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona (očekávání, že povede v budoucnu řádný život), neboť byl odsouzen slovenskými soudy před 1.1.1993.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze z hlediska práv stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy. Jak již v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Ústavní stížnost není důvodná. Z ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") ve spojení s ust. § 137 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že lhůta pro podání stížnosti proti usnesení je třídenní a počítá se od oznámení usnesení, k čemuž podle skutečností dokumentovaných ve spisovém materiálu došlo vyhlášením usnesení soudu prvního stupně v přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. Naproti tomu právní úprava týkající se rozsudku stanoví v ustanovení § 248 odst. 1 trestního řádu počátek běhu lhůty pro podání odvolání dnem doručení opisu rozsudku.
S ohledem na ustanovení § 137 odst. 3 trestního řádu bylo v daném případě nutno oznámit usnesení jak stěžovateli, tak jeho obhájci. Protože z protokolu o veřejném zasedání Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000 prokazatelně vyplývá, že stěžovatel i jeho obhájce byli osobně přítomni, došlo k tomuto oznámení vyhlášením usnesení Okresního soudu v Kladně dne 9.10.2000. Lhůta pro podání stížnosti tudíž uplynula 12.10.2000. Nezávisle na písemném vyhotovení prvoinstančního rozhodnutí mohl dle platných právních předpisů soud druhého stupně o stížnosti rozhodnout již dne 13.10.2000.
Nebyl povinen posečkat s rozhodnutím ani do 31.10.2000, jak v daném případě učinil. Ze strany Krajského soudu v Praze tedy k porušení zákonných procesních norem nedošlo.
Navíc se u stížnosti proti usnesení, podle ustanovení § 147 odst.1 trestního řádu, uplatní stejně jako u odvolání proti rozsudku (§ 254 trestního řádu) revizní princip, vyžadující přezkoumat napadené rozhodnutí jako celek, zejména správnost všech výroků i postupu předchozího řízení, a přihlédnout i k důvodům ve stížnosti či odvolání neobsaženým. Krajský soud v Praze byl tak povinen přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí ze všech významných hledisek, nezávisle na konkrétním odůvodnění stížnosti.
Další námitky stěžovatele směřují zejména proti nesprávnému posouzení skutkového stavu a tím proti nedůvodnosti zamítavého rozhodnutí o návrhu na propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud se těmito ostatními skutečnostmi, na něž stěžovatel poukazuje, nezabýval, protože to považoval za nadbytečné s ohledem na povahu ustanovení § 61 trestního zákona, které soudu dovoluje i při případném splnění zákonných podmínek zvážit, zda návrhu na podmíněné propuštění vyhoví či nikoli .
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani práva na obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. Oba soudy postupovaly v souladu se zákonem, jehož ústavnost nebyla zpochybněna. Postup orgánů veřejné moci v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, proto nebyl ani v rozporu s platnými zásadami fungování právního státu ve smyslu ust. čl. 1 Ústavy . S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu