Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Zejdové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem v Jihlavě, Na Dolech 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015 č. j. 3 As 80/2014-40, s návrhem na zrušení části zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), takto: Soudce Vojtěch Šimíček je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 874/15
.
Soudce II. senátu Ústavního soudu Vojtěch Šimíček, jak bylo zjištěno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013 č. j. 5 Aps 2/2013-19, rozhodoval jako člen senátu o věci nynější stěžovatelky proti Magistrátu města Jihlavy, odbor dopravy.
Nejde o totožnou věc s tou, jež je uvedena v záhlaví tohoto usnesení a proti níž nyní podala stěžovatelka ústavní stížnost. Konstatuje se však, že ve věci 3 As 80/2014 Nejvyšší správní soud obsahově navázal na svůj předchozí rozsudek sp. zn. 5 Aps 2/2013 a zde se (viz výše) na rozhodování soudce Šimíček jako člen senátu podílel. Rozsudek se vztahoval k týmž účastníkům; stěžovatelka nejprve napadla žalobou nezákonný zásah správního orgánu (pokyn k přezkoušení odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel) a po svém procesním neúspěchu pak podala druhou žalobu, v níž brojila proti správnímu rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění. Vůči druhé věci je nyní podána ústavní stížnost.
Obě řízení na sebe bezprostředně věcně navazují, čímž je naplněn postulát ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je soudce z projednání a rozhodování věci též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 20. dubna 2015
Ludvík David, v. r. předseda senátu
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem.
Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.
ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku stěžovatelce k její námitce týkající se skutečnosti, že v oznámení o zahájení správního řízení nebyl vymezen předmět správního řízení, vyložil, že tyto námitky jsou v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné, neboť stěžovatelka výše uvedené vady správního řízení nevytkla v řízení o žalobě před krajským soudem, ač tak učinit mohla. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na svůj rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 5 Aps 2/2013-19, ve kterém v téže věci stěžovatelky uvedl, že zahájení řízení ve smyslu § 94 zákona č. 361/2000 Sb. není podmíněno žádným úkonem, a jedinou podmínku, která musí být splněna, upravuje § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., tj. musí vyjít najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost. Podle názoru Nejvyššího správního soudu měl správní orgán zcela správně za to, že existovaly skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že stěžovatelka jako držitelka řidičského oprávnění pozbyla odbornou způsobilost, resp. nikdy ji řádně nenabyla, a to právě na základě podnětu Policie České republiky. Správní orgán se tedy zcela správně podnětem Policie České republiky ze dne 26. 4. 2012, č. j. KRPJ-5885-1504/TČ-2009-160081, zabýval, a na základě jeho obsahu také oprávněně dospěl k názoru, že v daném případě byly splněny podmínky pro zahájení řízení. K námitce stěžovatelky, že správní orgán hodnotil podklady předložené Policií České republiky jako důkazy, Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že podnět Policie České republiky hodnotil správní orgán pouze jako podklad pro úvahu, zda je dáno podezření, že stěžovatelka pozbyla částečně nebo zcela odbornou způsobilost a zda je tedy povinen zahájit řízení o omezení nebo odnětí řidičského oprávnění z úřední povinnosti podle § 97 odst. 3 zákona 361/2000 Sb. Podnět Policie České republiky však již nesloužil jako důkaz ve správním řízení, neboť výlučným důkazním prostředkem ke zjištění odborné způsobilosti je podle § 97 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. přezkoušení z odborné způsobilosti. Jedině tímto důkazním prostředkem mohla stěžovatelka svoji odbornou způsobilost prokázat. Jiné důkazy zpochybňující obsah podnětu Policie České republiky by byly v řízení o odnětí řidičského oprávnění irelevantní.
7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
8. Podle § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. platí, že příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností v rámci řízení o omezení nebo odnětí řidičského oprávnění nařídí držiteli řidičského oprávnění, aby se ve stanovené lhůtě podrobil přezkoušení odborné způsobilosti podle odstavce 2, vyjdou-li najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost.
9. Z textu citovaného ustanovení zcela zřejmě plyne, že přezkoušení odborné způsobilosti není nařízeno výlučně z důvodu porušení zákona č. 247/2000 Sb., případně zákona č. 361/2000 Sb., jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž i tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost. Jsou tedy liché argumenty stěžovatelky, že by měla mít možnost hájit se a předkládat důkazy o tom, že svým jednáním neporušila žádný zákon, případně se vyjadřovat k důkazům předloženým správním orgánem. Ustanovení § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. nepředpokládá dokazování v tomto směru, když k nařízení přezkoušení odborné způsobilosti postačují pouhé skutečnosti důvodně nasvědčující, tedy nikoli prokazující, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost. Že se takové skutečnosti ve věci stěžovatelky dodatečně objevily, Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého napadeného usnesení pojednal, Ústavní soud proto na ně pro stručnost odkazuje a dodává, že smyslem § 97 zákona č. 361/2000 Sb. není potrestání držitele řidičského oprávnění za porušení tohoto či jiného zákona, nýbrž zabránit tomu, aby osoby, u nichž je důvodný předpoklad, že nesplňují podmínky pro držení řidičského oprávnění, neohrožovaly svojí neznalostí pravidel silničního provozu a svou jízdou ostatní účastníky silničního provozu.
10. Pokud stěžovatelka namítá, že skutečnost, že při výslechu na Policii České republiky uvedla, že zkušební komisař zkušební místnost neopouštěl, ač si byla vědoma toho, že se tak stalo, ještě nedokazuje, že existují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že pozbyla odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel, nemůže této její námitce Ústavní soud přisvědčit. Podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. může řídit motorové vozidlo pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu.
Podle § 90 odst. 1 téhož zákona řidičské oprávnění může být uděleno pouze osobě, která získala odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 274/2000 Sb., jehož § 32 odst. 1 stanoví, že žadatel o řidičské oprávnění se po ukončení výuky a výcviku v autoškole podrobí zkoušce z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla. Jak uvedl Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Brně, bylo-li trestní stíhání stěžovatelky pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30.
5. 2012, č. j. 10 T 86/2012-67, podle § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, podmíněně zastaveno, lze z podmínek citovaného ustanovení dovodit, že se stěžovatelka k přečinu, pro který byla stíhána, musela doznat. Podle uvedeného usnesení přitom měla její křivá výpověď v procesním postavení svědka spočívat v tom, že uvedla, že závěrečný test na řidičské oprávnění vyplňovala zcela sama bez cizí pomoci a že učitel autoškoly nebyl v průběhu testu ve zkušební místnosti, že zkušební komisař zkušební místnost neopouštěl.
Přiznává-li stěžovatelka i v ústavní stížnosti, že uvedla nepravdivě, že zkušební komisař zkušební místnost neopouštěl, připouští tím existenci okolností svědčících o tom, že nesložila předepsané testy zákonem stanoveným způsobem. A právě takové okolnosti již samy o sobě, jak bylo shora vyloženo, postačují dle znění § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. k tomu, aby příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností v rámci řízení o omezení nebo odnětí řidičského oprávnění nařídil držiteli řidičského oprávnění, aby se ve stanovené lhůtě podrobil přezkoušení odborné způsobilosti.
11. Stěžovatelka v závěru své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s textem zákona č. 361/2000 Sb., v této části je ústavní stížnost polemikou se zněním zákona a jeho výkladem správními soudy. Nesouhlas stěžovatelky se zněním zákona či právním názorem soudu však nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ani z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu