Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Dyršmídové, zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Záhřebská 577/33, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 256/2023-547 ze dne 14. února 2024, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 256/2023-550 ze dne 23. února 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na rovnost zaručené čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") č. j. 8 C 242/2018-416 ze dne 19. prosince 2022 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 2 900 409,42 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 316 453,80 (výrok II). Vedlejší účastnice se podanou žalobou domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelky, která po skončení nájemního vztahu nevyklidila užívanou nemovitost a nadále ji užívala bez právního důvodu. Vedlejší účastnice při stanovení výše požadované částky vycházela ze znaleckého posudku, který nechala sama vypracovat. Ten určil obvyklou výši ročního nájemného, na jejímž základě vedlejší účastnice vypočetla celkové bezdůvodné obohacení stěžovatelky ve výši 3 888 953,42 Kč, od níž odečetla stěžovatelkou zaplacenou částku ve výši 988 544 Kč. V rámci řízení byly vypracovány další dva znalecké posudky. Obvodní soud pak vycházel z revizního znaleckého posudku, který stanovil obvyklé nájemné ve výši 2 971 010 Kč, a žalovanou částku vedlejší účastnici přiznal, neboť dospěl k závěru, že odpovídá přibližně výši stanovené revizním znaleckým posudkem.
3. Na základě odvolání stěžovatelky městský soud výrokem I napadeného rozhodnutí zrušil výrok I rozsudku obvodního soudu co do částky 1 982 466 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení tuto částku vedlejší účastnici uhradila. Výrokem II napadeného rozhodnutí změnil výrok I rozsudku obvodního soudu ohledně částky 917 943,42 Kč tak, že se žaloba zamítá. Výrokem III byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 361 686,80 Kč. V odůvodnění městský soud uvedl, že obvodní soud opomněl od zjištěné výše bezdůvodného obohacení odečíst stěžovatelkou uhrazenou částku ve výši 988 544 Kč, kterou zaplatila již před podáním žaloby.
Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice žádala zaplatit částku ve výši 2 900 409,42 Kč, stěžovatelka před podáním žaloby zaplatila částku ve výši 988 544 Kč a v průběhu odvolacího řízení zaplatila zbývající částku podle závěrů revizního znaleckého posudku včetně příslušenství, byl celý oprávněný nárok vedlejší účastnice vypořádán, a proto městský soud žalobu co do požadavku na zaplacení částky 917 943, 42 Kč zamítl. Městský soud rozhodl o nákladech řízení tak, že celková částka přiznaná vedlejší účastnici na nákladech řízení sestávala ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 145 000 Kč, nákladů zastoupení advokátem v řízení před obvodním soudem ve výši 137 891,60 Kč a nákladů zastoupení advokátem v řízení před městským soudem ve výši 78 795,20 Kč.
4. Stěžovatelka namítá, že jí byla uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení, i když v odvolacím řízení byla zcela úspěšná, zatímco vedlejší účastnice byla celkově úspěšná pouze v rozsahu jedné třetiny. Městský soud tím podle stěžovatelky porušil pravidlo přiznávání náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Dále tvrdí, že městský soud rozhodnutí o nákladech řízení nijak neodůvodnil, neboť neuvedl, o jaké úkony právní služby se přesně jedná a kdy byly učiněny.
5. Stěžovatelka dále upozorňuje, že nemá právní vzdělání, a tudíž nemůže být ani advokátkou, jak tvrdí městský soud.
6. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka napadá tvrzení městského soudu, že řízení o vydání bezdůvodného obohacení vyžadovalo odborné právní zastoupení advokátem. Namítá, že podstatná část řízení byla přenesena do roviny znaleckého zkoumání a že řízení o vydání bezdůvodného obohacení nebylo nijak výjimečné. Upozorňuje na skutečnost, že vedlejší účastnice účelnost vynaložených nákladů na zastupování advokátem nijak netvrdila ani neprokazovala.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní rozměr pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat například v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
10. Rozhodování o náhradách nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je zásadně doménou obecných soudů a promítají se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Odůvodní-li soudy své úvahy dostatečně, nelze jejich postup považovat z hlediska ochrany základních práv a svobod za svévolný nebo nepřiměřený. Ústavní soud je obecně v případech posuzování nákladových výroků zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání. Absence působení Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury týkající se nákladů řízení nemůže být nahrazována činností Ústavního soudu. K zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít při extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatelky.
11. Ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365) se Ústavní soud vyjádřil k interpretaci a aplikaci § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož může být nepřiznání náhrady nákladů řízení pouze výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné (bod 14 citovaného nálezu). U statutárních měst Ústavní soud presumoval existenci materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů (bod 25). Ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení byla Ústavním soudem judikatorně dovozena vyvratitelná právní domněnka svědčící v neprospěch statutárního města, které, chce-li její premisu vyvrátit, musí v potřebné míře přesvědčit soud, že jsou dány důvody pro opačný postup a výklad § 142 odst. 1 o. s. ř.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu připouští, aby se i statutární města či jejich městské části nechaly zastupovat v soudním řízení advokátem a aby takto vynaložené náklady byly hodnoceny jako účelné, pokud obecné soudy dospějí k závěru, že presumovaná skutečnost není dána. Smyslem judikatury vztahující se na posouzení účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení je přimět obecné soudy, aby v případě, kdy je účastníkem řízení statuární město, nezapomínaly zvážit, bylo-li skutečně nutné, aby byl účastník zastoupen advokátem, namísto využití vlastních personálních zdrojů (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1758/21 ze dne 3. 5. 2022). Ústavní soud však požaduje, aby v takovém případě obecné soudy přiznání nákladů na zastoupení řádně odůvodnily.
13. V posuzovaném případě městský soud v bodě 14 napadeného rozsudku shrnul judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky náhrady nákladů právního zastoupení statuárních měst a v bodě 15 uvedl, že posuzovaný případ je výjimečný a že stěžovatelka vede s vedlejší účastnicí řadu sporů týkajících se předmětných objektů, které užívá mnoho let bez právního důvodu a odmítá se dobrovolně vystěhovat. Městský soud tedy neopomněl učinit úvahu o účelnosti vynaložených nákladů vedlejší účastnice na právní zastoupení.
Jeho odůvodnění není svévolné ani vybočující z ústavněprávních limitů. Dospěl-li městský soud k závěru, že vedlejší účastnice vynaložila náklady na své zastoupení advokátem účelně, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nemá Ústavní soud důvod (i z hlediska výše zmíněného principu zdrženlivosti) do rozhodovací činnosti městského soudu zasahovat. Ústavnímu soudu je ostatně známo, že stěžovatelka byla jako žalovaná účastnicí řízení o žalobě podané vedlejší účastnicí na vyklizení a předání prostor, které stěžovatelka užívala neoprávněně po ukončení nájemní smlouvy.
Její ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež jí uložily povinnost prostory vyklidit, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1515/24 ze dne 12. června 2024.
14. Ústavní soud nepřehlédl stěžovatelčinu námitku, že městský soud ji označil za advokátku, přestože právnické vzdělání nemá. Souhlasí se stěžovatelkou, že by se nepravdivé informace v rozhodnutích soudů objevovat neměly. S ohledem na skutečnost, že městský soud tímto mylným tvrzením pouze doplnil své úvahy o účelnosti vynaložených nákladů, nemůže toto pochybení vést samo o sobě k závěru o nedodržení požadavků na náležité odůvodnění. Lze shrnout, že pochybení namítané stěžovatelkou nedosahuje intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
15. Tvrdí-li stěžovatelka, že v odvolacím řízení byla úspěšná a že z napadeného rozsudku není jasné, na základě jakých kritérií přiznal městský soud vedlejší účastnici plnou náhradu nákladů řízení, upozorňuje Ústavní soud na skutečnost, že z odkazu městského soudu na § 142 odst. 3, § 146 odst. 2 větu druhou a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. je patrné, na základě jakých ustanovení městský soud o nákladech řízení rozhodoval. Byť to neuvedl výslovně, je zřejmé, že ve svém rozhodování zohlednil skutečnost, že návrh byl vedlejší účastnicí co do částky ve výši 1 982 466 Kč s příslušenstvím vzat zpět po jejím uhrazení stěžovatelkou (§ 146 odst. 2 věta druhá o.
s. ř.) a že rozhodnutí o výši plnění bylo závislé na znaleckém posudku (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Počet úkonů právní služby, za které byla přiznána náhrada nákladů řízení, odpovídá obsahu spisu a stěžovatelka ani netvrdí, v čem je výpočet stanovený městským soudem vadný nebo jaké úkony by do odměny za zastoupení advokátem zahrnuty být neměly. Obsahem stěžovatelčiných výtek ve vztahu k výši vypočtených nákladů je pouze tvrzené nedostatečné odůvodnění, aniž by však stěžovatelka nabízela konkrétní protiargumentaci.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu