Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Dyršmídové, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 108/2024-379 ze dne 19. března 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 168, 171, 315/2022-309 ze dne 13. září 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 75/2018-170 ze dne 10. března 2022 ve spojení s doplňujícím rozsudkem č. j. 26 C 75/2018-194 ze dne 5. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 10 ("obvodní soud") stěžovatelce (v původním řízení žalované) napadeným rozsudkem uložil povinnost "do 31. 7. 2022 vyklidit a žalobci předat prostory v budově X, která je součástí pozemku parc. č. X1 - zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území Vinohrady, obec Praha, tak, jak je zapsána na LV č. X2, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, o celkové výměře 1 334,16 m2, sestávající z místnosti číslo S01, S02, S03, S04, S05, S06, S07, S08, S09, S10, S11, S12, S13, S14, S15, S16, S17, S18, S19, S20, S21, S22, 9, 10a, 10b, 11, 14, 53, 53a, 53b a 54 o celkové výměře 322,17 m2 nacházející se v 1. suterénu a ve sklepě budovy, z místností číslo 001, 002, 003, 004, 005, 006, 007, 008, 009, 011, 012, 013, 25, 26, 27, 28, 29 a 30 o celkové výměře 269,77 m2 nacházející se v přízemí budovy, z místností číslo 101, 102, 103, 104, 105, 106, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38a a 38b o celkové výměře 359,80 m2 nacházející se v 1. patře budovy, z místností číslo 201, 202, 203, 204, 205, 206, 207, 208, 209, 43, 44, 45, 46, 48, 50, 51, 52 a 52a o celkové výměře 225,55 m2 nacházející se v II. patře budovy a z místností číslo 301, 302, 303, 304, 41a a 41b o celkové výměře 156,87 m2 nacházející se ve III. patře budovy, tak jak jsou tyto místnosti uvedeny a zakresleny v "Přehledu výměr podlahových ploch v objektu č. p. 20 v Praze 2, D. ul. (textová + grafická část)" vypracovaným Ing. Vladimírem Stodolou, se sídlem Štichova 642/28, Praha - Háje, IČO 10184961, který soud činí nedílnou součástí rozsudku" (vše výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Doplňujícím rozsudkem uložil obvodní soud stěžovatelce vyklidit ještě jednu další místnost, jež byla uvedena v žalobě a o níž v původním rozsudku nerozhodl.
4. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka předmětné prostory užívala neoprávněně od září 2015, kdy jí skončil dvacetiletý nájem na základě smlouvy ze dne 14. června 1995. K prodloužení nájmu, jehož se dovolávala stěžovatelka, podle obvodního soudu nedošlo. Vedlejší účastnice stěžovatelku k vyklizení řádně vyzvala dopisem.
5. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze ("městský soud") rozhodl o odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu i doplňujícímu rozsudku a o odvolání vedlejší účastnice proti doplňujícímu rozsudku a proti výroku III usnesení obvodního soudu č. j. 26 C 75/2018-228 ze dne 20. června 2022.
6. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem (výrok I), usnesení obvodního soudu napadené odvoláním vedlejší účastnice v napadeném výroku III rovněž potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím předkládá čtyři okruhy námitek. Zaprvé, obvodní soud stěžovatelce řádně nedoručil svůj rozsudek. Byl jí doručen pouze neúplný opis, úplný stejnopis rozsudku byl stěžovatelce doručen až při jednání městským soudem. Stěžovatelka s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 264/09 ze dne 27. srpna 2009 (N 190/54 SbNU 351) takový postup považuje za porušení svých ústavně zaručených základních práv. Zadruhé, stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že vyhlásil doplňující rozsudek, aniž k vyhlášení předvolal účastníky. Zatřetí, stěžovatelka soudům vytýká, že nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na vstup Jana Mikeše do řízení jako vedlejšího účastníka. Začtvrté, stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že napadené usnesení dostatečně neodůvodnil.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem.
10. Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu jako celek, ač výrokem II tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení obvodního soudu, jež podala výlučně vedlejší účastnice. Stěžovatelka sama proti témuž usnesení odvolání nepodala. V tomto rozsahu je proto ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala odvolání jakožto opravný prostředek, který měla k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Stěžovatelčina druhá námitka, že obvodní soud nenařídil jednání k projednání návrhu na vydání doplňujícího rozsudku a že městský soud jí v dostatečném rozsahu neumožnil učinit procesní úkony, odpovídá důvodu zmatečnosti § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost a že by o ní bylo rozhodnuto. Proto je tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, neboť nebyly vyčerpány všechny zákonné opravné prostředky. To ovšem nepůsobí nepřípustnost ústavní stížnosti jako celku. Opačný závěr by totiž vedl k těžko přijatelným důsledkům, neboť původně přípustná ústavní stížnost by se mohla pouhým doplněním o novou argumentaci v průběhu řízení stát nepřípustnou (nález sp. zn. IV. ÚS 450/23 ze dne 26. dubna 2023, bod 21).
12. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila závěry soudů, že již více než 8 let užívá prostory ve vlastnictví vedlejší účastnice neoprávněně a za toto užívání jí nic nehradí. Stěžovatelčina argumentace se týká výlučně procesních práv.
14. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení jednotlivcova ústavně zaručeného základního práva. Je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
15. Proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech [usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)].
16. V řízení se obvodní soud dopustil několika procesních chyb, které však byly korigovány postupem městského soudu. Obvodní soud nejprve stěžovatelce zaslal rozsudek tak, že naskenoval písemnost ve spisu a tento soubor odeslal datovou schránkou. Městský soud na tuto vadu upozornil obvodní soud přípisem a vyzval ho, aby účastníkům doručil rozsudek znovu. Napodruhé opět rozsudek nebyl opatřen zaručeným elektronickým podpisem doručujícího soudu a opět byl oříznut státní znak a slova Česká republika v záhlaví rozsudku. Městský soud proto pro odstranění pochybností doručil rozsudek stěžovatelce rovněž při jednání před odvolacím soudem.
17. Jak upozornil už městský soud i Nejvyšší soud, stěžovatelčina situace byla odlišná od té, kterou se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 264/09 . V této věci došlo k doručení rozsudku tak, že ve verzi doručené stěžovateli napoprvé chyběly dvě strany. Po doručení kompletního rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost ve dvoutýdenní lhůtě počítané od druhého doručení rozsudku. Takto podaná kasační stížnost však byla odmítnuta pro opožděnost. V nyní projednávané věci bylo o stěžovatelčině odvolání rozhodnuto meritorně, zohledněna byla rovněž argumentace, kterou stěžovatelka soudu zaslala ve svém podání ze dne 7. srpna 2023, které navazovalo na doručení rozsudku, v němž již chyběl "jen" text "Česká republika" a vyobrazení státního znaku. Městský soud navíc ve věci konal ústní jednání, na němž stěžovatelka mohla dále přednést své argumenty.
18. Namítá-li stěžovatelka, že ke správnému doručení rozsudku obvodního soudu došlo až při jednání před městským soudem, neuvádí současně, jaké další argumenty jí bylo znemožněno tímto postupem přednést, či jak jí absence vyobrazení státního znaku a textu "Česká republika" znemožnila formulovat všechny relevantní argumenty nejpozději v jejím podání ze dne 7. srpna 2023. Je tak třeba přisvědčit napadenému rozsudku městského soudu, že procesní pochybení, jichž se dopustil obvodní soud, byla dostatečně zhojena postupem městského soudu.
19. Bez ohledu na to, jak se soudy vypořádaly se stěžovatelčiným návrhem na vstup vedlejšího účastníka do řízení, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky. Mínila-li stěžovatelka tuto námitku tak, že došlo k porušení práv osoby, jež měla do řízení vstoupit, je třeba upozornit na to, že ústavní stížností se nelze domáhat ochrany práv osob odlišných od stěžovatelky a taková ústavní stížnost by byla návrhem podaným někým k tomu zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
20. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky. Podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu stačí takové dovolání odůvodnit pouze stručně. Ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení se zabýval Ústavní soud například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2939/23 ze dne 24. ledna 2024, podle něhož nelze rezignovat na uvedení alespoň nějakého odůvodnění, z něhož bude zřejmé, proč Nejvyšší soud dovolání odmítl (bod 21). Takového odůvodnění se však stěžovatelce dostalo. Nejvyšší soud reagoval na všechny její námitky předestřené v dovolání a u každé uvedl, proč nemohla založit přípustnost dovolání. Skutečnost, že stěžovatelka s těmito argumenty nesouhlasí, není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
21. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost proti výroku II rozsudku městského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu