USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalované Mgr. Janě Dyršmídové, narozené 21. 6. 1956, se sídlem v Praze 10, Dykova 50/20, IČO 16499662, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 75/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 55 Co 168, 171, 315/2022-309, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 26 C 75/2018-170, uložil žalované povinnost „do 31. 7. 2022 vyklidit a žalobci předat prostory v budově, č. p. 50 v ulici Dykova 20 v Praze 10, která je součástí pozemku parc. č. 3114 – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území Vinohrady, obec Praha, tak jak je zapsána, na listu vlastnictví číslo 2178 vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha o celkové výměře 1334,16 m? sestávající z místnosti číslo S01, S02, S03, S04, S05, S06, S07, S08, S09, S10, S11, S12, S13, S14, S15, S16, S17, S18, S19, S20, S21, S22, 9, 10a, 10b, 11, 14, 53, 53a, 53b a 54 o celkové výměře 322,17 m?, nacházející se v 1. suterénu a ve sklepě budovy, dále z místností č. 001, č. 002, 003, 004, 005, 006, 007, 008, 009, 011, 012, 013, 25, 26, 27, 28, 29, 30 o celkové výměře 269,77 m? nacházející se v přízemí budovy a z místností č. 101, 102, 103, 104, 105, 106, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38a a 38b o celkové výměře 359,80 m? nacházejíc se v 1. patře budovy a z místností č. 201, 202, 203, 204, 205, 206, 207, 208, 209, 43, 44, 45, 46, 48, 50, 51, 52 a 52a o celkové výměře 225,55 m? nacházející se ve 2. patře budovy a z místností č. 301, 302, 303, 304, 41a a 41b o celkové výměře 156,87 m? nacházející se ve 3. patře budovy tak, jak jsou tyto místnosti uvedeny a zakresleny v přehledu výměr podlahových ploch v objektu č. p. 20 v Praze 2 Dykova ulice (textová + grafická část) vypracovaným Ing. Vladimírem Stodolou, se sídlem Štichova 642/28, Praha – Háje, IČO 10184961, který soud činí nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 26 C 75/2018-194, soud prvního stupně dále uložil žalované povinnost ve stejné lhůtě vyklidit a žalobkyni předat i místnost číslo 010 nacházející se v přízemí budovy č. p. 50 ulice Dykova 20 v Praze 10.
3. Výrokem III usnesení ze dne 20. 6. 2022, č. j. 26 C 75/2018-228, pak soud prvního stupně zastavil řízení o návrhu žalobce ze dne 16. 6. 2022 na vydání doplňujícího rozsudku ve znění „žalovaná je povinna do 31. 7. 2022 vyklidit a žalobkyni předat místnost číslo 010 nacházející se v přízemí budovy č. p. 50 ulice Dykova 20 v Praze 10 tak, jak je tato místnost uvedena a zakreslena v přehledu výměr podlahových ploch v objektu č. p. 20 v Praze 2 Dykova ulice (textová + grafická část) vypracovaným Ing. Vladimírem Stodolou, se sídlem Štichova 642/28, Praha – Háje, IČO 10184961, který soud činí nedílnou součástí rozsudku“.
4. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 55 Co 168, 171, 315/2022-309, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem (výrok I), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
5. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není z níže uvedených důvodů přípustné.
6. Za prvé dovolatelka namítá, že rozsudek soudu prvního stupně obdržela v neúplné podobě a v kompletní podobě (s podpisem a razítkem, správně vyobrazeným malým státním znakem a kompletním textem) jí jej doručil až odvolací soud na jednání dne 13. 9. 2023, na kterém došlo k vyhlášení rozhodnutí o odvolání. Uvedl-li následně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, že tím považuje vadu doručení za zhojenou, pak podle jejího názoru v této otázce postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 264/09.
7. Uvedená námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od zmíněného nálezu neodchýlil. Ústavní soud v něm mimo jiné dovodil, že doručení stejnopisu rozhodnutí v neúplné podobě tak, že v něm chybí kterákoliv část jeho textu, znamená vadu v postupu soudu, kterou lze řešit leda doručením nového, kompletního stejnopisu rozhodnutí, a že pro soudy je dán imperativ doručit účastníkům úplný text rozhodnutí. Jakékoliv zaváhání v tomto směru pak musí napravit z úřední povinnosti – úkon zopakovat a rozhodnutí řádně doručit, a to se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně nového počátku běhu lhůty k podání opravného prostředku.
8. Dovolatelka však pomíjí, že Ústavní soud rozhodoval ve skutkově zcela odlišné situaci, kdy Nejvyšší správní soud odmítl jako opožděnou stěžovatelovu kasační stížnost podanou v zákonné lhůtě počítané ode dne doručení kompletního
rozsudku. V projednávané věci ale dovolatelka podala odvolání již po doručení rozsudku soudu prvního stupně v neúplné podobě, a odvolací soud její odvolání projednal a rozhodl o něm. Skutečnost, že soud prvního stupně nejprve doručil dovolatelce rozsudek v neúplné podobě (nebyl opatřen elektronicky uznávaným podpisem, texty byly v prosté, nascanované podobě bez řádné autorizace a v záhlaví absentovalo správné vyobrazení malého státního znaku a textu “Česká republika” pod ním) tak nebyla na újmu jejích procesních práv.
9. Za druhé dovolatelka namítá, že soud prvního stupně vyhlásil doplňující rozsudek, aniž k tomu obeslal účastníky, přičemž odvolací soud uvedené pochybení soudu prvního stupně nepovažoval za vadu ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro kterou by byl nucen napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Má za to, že odvolací soud v této otázce postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 138/07, a ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02.
10. Dovolatelce lze přisvědčit, že rozhodl-li soud prvního stupně o doplnění svého rozsudku o část předmětu řízení, aniž nařídil jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka však přehlíží, že podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být taková vada důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Právě o takový případ jde i v projednávané věci, neboť odvolací soud zjednal nápravu tím, že nařídil k projednání odvolání jednání a poskytl dovolatelce možnost učinit procesní úkony, kterou jí nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004). Jestliže za této situace odvolací soud dovodil, že nejde o vadu, pro kterou by byl nucen napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Dovolatelčin odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 138/07 a sp. zn. II. ÚS 145/02 není přiléhavý, neboť v nich Ústavní soud posuzoval situace, kdy stěžovatelům nebylo doručeno předvolání k jednání odvolací instance (a nikoli instance prvního stupně), takže – z logiky věci – v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava. Nález sp. zn. II. ÚS 145/02 se nadto týká věci projednávané ve správním soudnictví podle části páté o. s. ř. (ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), která důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu upravovala odlišně než § 219a o. s. ř.
12. Za třetí dovolatelka namítá, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je materiálně nevykonatelný a že pokud odvolací soud uvedený nedostatek nenapravil, postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, a ze 17. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3141/2006.
13. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky materiální vykonatelnosti exekučního titulu, neboť i tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ní vyplývá, že při zkoumání materiální vykonatelnosti soudního rozhodnutí je třeba vycházet z povahy uložené povinnosti a že případné pochybnosti o obsahu a rozsahu povinností uložených ve výroku rozhodnutí lze odstranit a obsah výroku blíže ozřejmit výkladem v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, či ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněném pod číslem 47/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci, v níž jde o vyklizení některých místností v nemovitosti, lze užít obdobně i závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněném pod číslem 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahující se k identifikaci bytu. Zde Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí nelze upřít vykonatelnost jen proto, že neuvádí patro nebo podlaží, v němž byt je, je-li vyklizovaný byt ve vykonávaném rozhodnutí identifikován dostatečně určitě tak, aby jej při výkonu rozhodnutí nebylo možné zaměnit s bytem jiným.
14. Jestliže odvolací soud uzavřel, že již údaje obsažené ve výroku posuzovaného rozsudku (čísla místností a označení budovy, v níž se nacházejí), postačující pro účely vykonatelnosti exekučního titulu, neodchýlil se od výše citované judikatury. Odlišně uvedená výměra ve výroku rozsudku a v jeho příloze nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, jsou-li místnosti jinak identifikovány dostatečně určitě. Vykonatelnosti rozsudku není na překážku ani skutečnost, že v jeho příloze je ručně přeškrtnuta místnost č. 302, neboť z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že určujícím je jeho výrok.
15. Závěr odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou zmíněnými rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1045/99 a sp. zn. 26 Cdo 3141/2006, v nichž dovolací soud vysvětlil, že výrok rozsudku, kterým soud vedle žalovaného ukládá povinnost byt vyklidit i všem, kdo se žalovaným v bytě bydlí, aniž by tyto osoby byly v záhlaví a výroku rozsudku jakkoli dále identifikovány a aniž by soud s těmito osobami v nalézacím řízení jako s účastníky jednal, není vůči těmto osobám samostatně vykonatelný. V souzené věci však byla povinnost k vyklizení dotčených místností uložena pouze žalované a nikoli i dalším osobám.
16. Za čtvrté dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nereagoval na vznesenou námitku věcné nepříslušnosti a že tak postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11. Oba tyto nálezy se ale týkají usnesení vrchních soudů o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř., o něž v projednávané věci nešlo, proto z jejich závěrů vycházet nelze.
17. Za páté dovolatelka namítá, že odvolací soud nepřihlédl k jejímu návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka a ani nerozhodl o nepřípustnosti jeho vstupu do řízení a že tak postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2005, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08. I v tomto případě je odkaz dovolatelky na citovaná rozhodnutí nepřípadný, neboť Nejvyšší soud i Ústavní soud v nich posuzovaly usnesení o přípustnosti vedlejšího účastenství, kterou se však soud zabývá teprve tehdy, když některý účastník namítne nepřípustnost takového vstupu ve smyslu § 93 odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79). O takový případ však souzené věci nešlo.
18. Námitku věcné nepříslušnosti i návrh na vstup vedlejšího účastníka odvolací soud vyhodnotil jako obstrukční postup, který s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany; proto k nim nepřihlížel (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod č. 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzal přitom v úvahu, že žalovaná řízení, které probíhá od 28. 2. 2018, neustále zdržovala opakovanými žádostmi o odročení jednání a že těmito návrhy, vznesenými v odvolacím řízení krátce před vyhlášením rozhodnutí, se zjevně účelově pokusila prodloužit dobu užívání prostor bez právního důvodu. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka nijak nenapadla.
19. Dovolatelka sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, proti výroku o nákladech řízení by však dovolání nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – § 243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu