Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Petrou Maškovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1091/2024-11 ze dne 23. ledna 2025, vyrozumění státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 č. j. 2 ZN 2820/2024-16 ze dne 2. prosince 2024 a vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 2. oddělení č. j. KRPA-12362-22/TČ-2024-001272 ze dne 30. září 2024, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal trestní oznámení na svou sestru J. M. pro podezření ze spáchání trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 trestního zákoníku a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 trestního zákoníku. Spáchání tohoto údajného trestného činu stěžovatel dovozoval z toho, že jeho sestra měla v rámci vedeného pozůstalostního řízení předložit e-mailovou komunikaci uloženou v e-mailové schránce stěžovatelova zemřelého otce a dopisy, které si psala zemřelá stěžovatelova matka se svou, rovněž již nežijící, sestrou. Policejní orgán toto trestní oznámení prověřil a následně věc usnesením ze dne 26. září 2024 odložil podle § 159a odst. 1 trestního řádu, o čemž byl stěžovatel informován napadeným vyrozuměním policejního orgánu.
3. Napadeným vyrozuměním státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 bylo stěžovateli sděleno, že má ve věci postavení pouhého oznamovatele, nikoli poškozeného, a že jeho podnět k prověření odložení věci byl bez dalšího opatření založen. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze byl pak stěžovatel informován, že jeho podnět k výkonu dohledu podle zákona o státním zastupitelství byl odložen jako nedůvodný.
4. Stěžovatel namítá, že policejní orgán odložil věc, aniž by provedl důsledné prověření všech okolností, které stěžovatel uvedl ve svém podání. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že neprovedly digitální analýzu a nevyžádaly údaje od provozovatele e-mailových služeb s cílem získat informace o přístupu do e-mailové schránky. Má za to, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily dopad jednání podezřelé na jeho samotného a v této souvislosti tvrdí, že podezřelá mohla informace neoprávněně získané z e-mailové schránky využít v soudním řízení proti němu.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Primárně se zabýval otázkou, zda je stěžovatel osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci "bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem". Fyzická či právnická osoba se tedy ústavní stížností může domáhat jen ochrany svých základních práv a svobod. Jak plyne z citovaného ustanovení i ustálené judikatury, ústavní stížnost nelze podat za účelem ochrany práv třetí osoby [viz již usnesení sp. zn. I. ÚS 178/96 ze dne 25. září 1996 (U 24/6 SbNU 581) nebo sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. května 1999 (U 34/14 SbNU 329)].
7. Jak bylo uvedeno, trestné činy porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 trestního zákoníku a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 trestního zákoníku, kterých se podle stěžovatelova trestního oznámení měla dopustit jeho sestra, se měly týkat e-mailových zpráv doručených do e-mailové schránky jeho zemřelého otce a dopisů jeho zemřelé matky s její sestrou. Stěžovatel tedy v trestním oznámení netvrdil (a nečiní tak ani v ústavní stížnosti), že by se jednání jeho sestry mělo týkat zpráv, které uchovával v soukromí on sám, popř. počítačového systému nebo nosiče informaci, jímž by disponoval.
8. Potenciální zásah do svých práv stěžovatel dovozuje z toho, že dané zprávy mohla jeho sestra využít v probíhajícím soudním řízení, nijak ovšem tento případný zásah nespecifikuje a nevysvětluje. Uvedená skutečnost by navíc nemohla vést k závěru, že byla stěžovateli způsobena majetková nebo nemajetková újma v příčinné souvislosti s některým z tvrzených trestných činů, popř. že se někdo v této příčinné souvislosti na jeho úkor neoprávněně obohatil, tedy že byla naplněna stěžejní podmínka pro to, aby stěžovateli mohlo být v daném trestním řízení přiznáno postavení poškozeného (srov. § 43 odst. 1 trestního řádu).
Popsané jednání totiž zjevně nemohlo zasáhnout do těch stěžovatelových zájmů, jež chrání skutkové podstaty obou zmíněných trestných činů, tedy do listovního tajemství a tajemství dalších písemností uchovávaných v soukromí, jež by se vztahovalo k jeho osobě (v případě trestného činu podle § 183 trestního zákoníku), resp. důvěrnosti jeho počítačového systému a v něm uložených dat (v případě trestného činu podle § 230 trestního zákoníku).
9. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl toliko v postavení oznamovatele trestného činu, nikoli v postavení poškozeného. Z toho vyplývá omezenost jeho procesního postavení a procesních práv. Nemá ústavně zaručené právo na to, aby orgány činné v trestním řízení na základě jeho oznámení zahájily trestní řízení, či dokonce trestní stíhání konkrétní osoby, pokračovaly v něm či jej určitým způsobem ukončily (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1278/24 ze dne 7. srpna 2024). Oznamovateli trestného činu, který není v postavení poškozeného, ani nemůže svědčit právo na účinné vyšetřování dovozované z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 31. března 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka