II.ÚS 896/17

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z rozhodování ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. T., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017 sp. zn. 14 To 162/2016 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2016 č. j. 11 Nt 51/2015-949, takto: Soudce Vojtěch Šimíček není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 896/17

.

1. Stěžovatel ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2017, vznesl námitku podjatosti soudce Vojtěcha Šimíčka, rozhodujícího jako člen II. senátu Ústavního soudu o jím podané ústavní stížnosti.

2. Stěžovatel uvedl, že soudce Vojtěch Šimíček již v minulosti rozhodoval o jeho ústavní stížnosti, která byla odmítnuta. Vzhledem k této skutečnosti se dle stěžovatele i v této věci snižuje jeho šance na úspěšný výsledek. Předchozí stížnost stěžovatele byla dle jeho slov velmi obdobnou a spočívající na stejném jádru věci. Stěžovatel se tedy domnívá, že z tohoto důvodu nemůže být soudce Vojtěch Šimíček zcela nestranný a tento fakt zakládá jeho podjatost. Vzhledem k tomu, že nad Ústavním soudem nebdí žádná další instance, měl by dle stěžovatele Ústavní soud dbát ještě pečlivěji na složení senátů a vyvarovat se jakéhokoliv možného podezření z případné podjatosti. Ústavní soud by tak měl důkladně posoudit, zda je skutečně možné v případě rozhodování případů se stejným jádrem věci vyloučit jakýkoliv poměr soudce k věci.

3. Ke vzneseným námitkám se soudce Vojtěch Šimíček dne 11. 5. 2017 písemně vyjádřil. Uvedl, že nemá žádný poměr k účastníkům řízení, vedlejším účastníkům, jejich zástupcům ani k věci samé. Ze skutečnosti, že se v minulosti podílel na rozhodování jiné věci stěžovatele, dle něj podjatost nemůže být dovozována. Postup soudu či rozhodovací činnost soudce Ústavního soudu totiž nelze považovat za jeho poměr k věci v tom smyslu, jak stanoví § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poměr k věci je nutno chápat jako osobní vztah k výsledku jednání před Ústavním soudem a nelze jej interpretovat takovým způsobem, že procesní postup, s nímž stěžovatel nesouhlasí, či účast na projednání a rozhodování o předchozích ústavních stížnostech je důvodem k vyloučení soudce z rozhodování o jiné ústavní stížnosti stěžovatele.

4. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

5. První senát Ústavního soudu vzal v úvahu námitky stěžovatele, obsah spisu sp. zn. II. ÚS 896/17

, jakož i vyjádření soudce Vojtěcha Šimíčka, a dospěl k závěru, že za daného skutkového a právního stavu nemohou vzniknout žádné pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce.

6. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05

ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01

ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

7. Žádné takové pochybnosti však v dané věci zjištěny nebyly. Důvodem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci bez dalšího nejsou ani okolnosti spočívající v postupu a rozhodování v řízení o jiné ústavní stížnosti totožného stěžovatele (srov. např. usnesení II. ÚS 1187/15 ze dne 22. 12. 2015). Jen z této skutečnosti totiž neplyne, že má soudce Vojtěch Šimíček vůči stěžovateli či jeho právní věci jakýkoliv jiný než čistě profesionální vztah. Nelze také opomenout, že vyloučení soudce jen proto, že byl podán obdobný návrh, by umožnilo snadnou manipulaci se složením rozhodujícího senátu. Možnost výběru soudce, který účastníku řízení vyhovuje nejlépe, přitom neodpovídá požadavku na jednoznačné určení zákonného soudce (srov. např. odst. 33-35 nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13

ze dne 21. 1. 2015).

8. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že se nenaplnily podmínky stanovené v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

9. Dne 23. 9. 2016 podal stěžovatel další žádost o propuštění z předběžné vazby a o její nahrazení dohledem probačního úředníka. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla i tato žádost podle § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zamítnuta (výrok 1.), slib stěžovatele daný dle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat (výrok 2.), návrh stěžovatele na výkon elektronické kontroly, plnění povinností uložených v souvislosti s tímto opatřením prostřednictvím elektronického kontrolního systému, umožňující detekci pohybu dle § 73 odst. 4 tr. řádu byl zamítnut (výrok 3.) a návrh stěžovatele na stanovení dohledu probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu byl rovněž zamítnut (výrok 4.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že se soud zabýval především otázkou tzv. doktríny zesílených důvodů, přičemž poukázal na extradiční řízení stěžovatele, které bylo pravomocně ukončeno, a na přezkum rozhodnutí o přípustnosti vydání Nejvyšším soudem, v rámci něhož nebylo shledáno porušení zákona, které by odůvodňovalo jiný postup ve věci. Nadto zdůraznil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky dne 10. 11. 2016 rozhodlo o neudělení azylu stěžovateli. Dle soudu tak v daném stádiu extradičního řízení již nebrání nic tomu, aby ministr spravedlnosti vydal rozhodnutí o vydání stěžovatele do Ruské federace. Stěžovatel před trestním stíháním v Ruské federaci, kde mu hrozí vysoký trest odnětí svobody, uprchl do České republiky a existuje tudíž reálný předpoklad, že při propuštění na svobodu by mohl i z České republiky uprchnout, čímž by došlo ke zmaření celého extradičního řízení.

10. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stížnost, kterou Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba rozhodující soudy pouze odkázaly na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/16 ze dne 22. 11. 2016, aniž by vzaly v potaz zdravotní stav dcery stěžovatele a delší dobu, která uplynula od vzetí do vazby. Dle stěžovatele se soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly ani s naplněním důvodu předběžné vazby, jímž je obava z útěku stěžovatele, když jediným jejich argumentem je útěk stěžovatele před trestním stíháním z Ruské federace, což je však tvrzení, které z trestního spisu nijak nevyplývá. Pokud vrchní soud vyšel z okolnosti, že ve správním řízení nebylo rozhodnuto o udělení azylu, stěžovatel poukazuje na to, že proti rozhodnutí o neudělení azylu podal správní žalobu, která má odkladný účinek. Uvádí, že se v České republice, kam se s rodinou přestěhoval, nijak neskrýval, podnikal zde a řádně si plnil své daňové povinnosti. Nebyly tak prokázány žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by jakkoli mařil postup orgánů činných v trestním řízení. Ohrazuje se i proti konstatování soudů, že mu za trestnou činnost, pro niž je v Ruské federaci stíhán, hrozí trest odnětí svobody ve výši 10 let, neboť trestní sazba je stanovena v rozpětí 3 až 10 let, a stěžovatel předpokládá, že by mu mohl být uložen trest kolem pěti let nebo i trest podmíněný. Dle jeho názoru se soudy dostatečně nevypořádaly s tzv. zesílenými důvody vazby, se zdravotním stavem dcery, se sociálně ekonomickou situací rodiny a stěžovateli znemožnily, aby v této obtížné době svou rodinu podpořil citově i finančně. Poukazuje též na svůj nepříznivý zdravotní stav.

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného soudního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Jak již Ústavní soud v minulosti zdůraznil, vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13

(N 12/72 SbNU 169)]. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06

(N 1/44 SbNU 3) a nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02

(N 54/30 SbNU 65)]. V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude ve vyžadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, odst. 91]. Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení ve vyžadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13

(N 12/72 SbNU 169)]. Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí ve vyžadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdyby v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 258 a násl.].

14. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 a nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269)]. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (např. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 ).

15. Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby, resp. zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (§ 90 a § 91 ZMJS). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům soudy dostály, musejí z úřední povinnosti zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, a náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejímž vydání jednají, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].

16. Všemi shora naznačenými okruhy otázek se soudy při zkoumání podmínek přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace již zabývaly (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 Nt 51/2015-149 ze dne 21. 4. 2015, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 57/2015 ze dne 2. 7. 2015), přípustnost vydání stěžovatele řešil na základě návrhu ministra spravedlnosti též Nejvyšší soud (viz usnesení č. j. 11 Tcu 106/2015-12 ze dne 16. 12.2015). Ústavními aspekty přípustnosti vydání stěžovatele se zabýval i Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele proti jmenovanému rozhodnutí Vrchního soudu, přičemž neshledal, že by vrchní soud v ústavněprávní rovině pochybil, pokud o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace rozhodl. Stěžovateli nepřisvědčil ani v námitce, že rozhodnutí vrchního soudu je protiústavní i ohledně trvání předběžné vazby, když uvedl, že obava z útěku se zakládá nejen na hrozbě vysokého trestu, kdy stěžovateli ve vyžadujícím státě hrozí trest odnětí svobody až ve výši deseti let), ale zejména na jednání spočívajícím v tom, že z domovského státu stěžovatel před vyšetřováním předmětné trestné činnosti uprchl.

17. Odůvodněnost trvání předběžné vazby stěžovatele Ústavní soud řešil též v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 636/16 , a to na základě obdobných námitek, které byly uplatněny i v nyní projednávané ústavní stížnosti. Zabýval se jak otázkou, zda je doložena a stále trvá obava z útěku stěžovatele, tak i námitkou, týkající se posuzování tzv. zesílených důvodů, přičemž nezjistil žádné okolnosti, které by mohly vést ke kasaci napadených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby.

18. I v nyní posuzované věci, kdy Ústavnímu soudu již nepřísluší přezkoumávat a přehodnocovat právní závěry obsažené v rozhodnutí soudů, kterými bylo vysloveno, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny.

19. Pochybení dosahující ústavní roviny však v přezkoumávané věci zjištěno nebylo.

20. Důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o níž se jedná (viz § 94 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), přičemž důvodnost této obavy musí být založena jednáním této osoby nebo dalšími konkrétními skutečnostmi (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2121/10 ze dne 16. 11. 2010, N 228/59 SbNU 323). Obavu z útěku stěžovatele soudy opřely o okolnost, že stěžovatel z Ruské federace, kde mu za majetkovou trestnou činnost hrozí trest odnětí svobody až na 10 let, před trestním stíháním uprchl do České republiky. Lze se ztotožnit s jejich názorem, že při takovém postoji stěžovatele by při propuštění na svobodu mohl uprchnout i z České republiky, čímž by došlo ke zmaření celého extradičního řízení. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatele, že zmíněná obava nebyla podložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi, když o trestním stíhání nevěděl a neměl tedy důvod utíkat, a do České republiky přicestoval za účelem léčení dcery. V tomto směru lze odkázat především na rozhodnutí stížnostního soudu, který poukázal na to, že již z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že svůj domovský stát opustil za situace, kdy mu bylo známo, že ze strany příslušných ruských orgánů činných v trestním řízení je vedeno prošetřování jednání popsaného v extradičních materiálech, a který s poukazem na listinné materiály vyvrátil i tvrzení stěžovatele, že do České republiky přicestoval za účelem léčení své dcery. Stížnostní soud se dostatečně věnoval i námitce stěžovatele ohledně nepříznivého zdravotního stavu dcery a zdravotního stavu jeho samotného, v tomto směru vyšel z příslušných lékařských zpráv, přičemž s odkazem na konkrétní zjištění vysvětlil, proč byla dána přednost veřejnému zájmu na realizaci vydání před zásahem do soukromého života stěžovatele. Nelze se proto ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se soudy těmito otázkami náležitě nezabývaly.

21. Soudy řešily i námitku stěžovatele, že zjištěné důvody předběžné vazby již netrvají s ohledem na neexistenci tzv. zesílených důvodů. Oba soudy totiž zesílené důvody vazby shledaly, neboť vedle zjištění, že již bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele, nepominuly ani existenci dalších skutečností, významně zesilujících intenzitu obavy z útěku stěžovatele, na něž podrobně odkázal především stížnostní soud. Ten vedle neúspěšného vyčerpání poslední možnosti pro zrušení rozhodnutí o přípustnosti vydání poukázal na pravomocné rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 10. 11. 2016, kterým stěžovateli nebyl udělen azyl. I když stěžovatel podal správní žalobu, která má odkladný účinek, což brání tomu, aby ministr spravedlnosti rozhodl o samotném vydání stěžovatele, toto pravomocné rozhodnutí za situace, kdy je zřejmé, že žádost o azyl byla podána účelově až po rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti vydání, lze považovat za další zesilující důvod předběžné vazby, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný.

22. Ústavní soud v kontextu projednávané věci připomíná, že podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy platí, že v řízení, které stanoví zákon, lze zbavit svobody jednotlivce, proti němuž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Uvedený článek nevyžaduje, aby zbavení svobody osoby, proti které běží řízení o vyhoštění nebo vydání, bylo považováno za nezbytné např. proto, aby jí bylo zabráněno spáchat trestný čin nebo utéct. Postačí, že řízení o vyhoštění (vydání) "probíhá". Nemůže však probíhat pouze formálně, ale příslušné orgány musí činit potřebné kroky, aby zajistily realizaci účelu zbavení svobody (viz M. a další proti Bulharsku, rozsudek, 26. 7. 2011, č. 41416/08, § 69 a § 138, Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. I. vydání. Praha:C.H.Beck, 2012, s. 497-498).

23. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") také stanoví jisté mantinely v otázce maximálních lhůt omezení osobní svobody při vydávání cizince, které stanoví vnitrostátní právo. Existence či naopak absence nepřekročitelných lhůt je jedním z aspektů, které je třeba vzít v úvahu pro potřeby celkového posouzení, zda existovaly "dostatečné procesní záruky proti svévoli". (viz Gallardo Sanchez proti Itálii, rozsudek, 24. 3. 2015, č. 11620/07, § 37, Auad proti Bulharsku, rozsudek, 11. 10. 2011, č. 46390/10, § 131). Pokud jednotlivec požádá o přezkum zákonnosti omezení své osobní svobody, musí podle ESLP vnitrostátní soud zkoumat, zda toto omezení sleduje účel výkonu pravomoci danou osobu vydat a zda je doba omezení osobní svobody za všech okolností přiměřená. Nadto musí zhodnotit, zda příslušné vnitrostátní orgány jednaly s náležitou péčí a rychlostí.

24. Vzhledem k časté praxi podávání žádostí o mezinárodní ochranu na poslední chvíli před vydáním, judikatuře ESLP a judikatuře Ústavního soudu o vztahu extradičního a azylového řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (č. 262/2013 Sb., ST 37/70 SbNU 619) bylo do zákona o mezinárodní justiční spolupráci zakotveno pravidlo, že se doba, po kterou se na vyžádaného hledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu, nezapočítává do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby. Tomu koresponduje úprava v § 27 odst. 7 zákona o azylu, podle které ministerstvo vydá rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany bez zbytečného odkladu, nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení. Stejný zákon ukládá správnímu soudu, který rozhoduje o žalobě proti takovému rozhodnutí ministerstva, aby v těchto případech rozhodl přednostně a s nejvyšším urychlením, nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení. Je-li poté podána kasační stížnost, platí obdobná pravidla i pro Nejvyšší správní soud (§ 32 odst. 4 zákona o azylu).

25. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, i v nyní posuzované věci podal stěžovatel žádost o azyl až po rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o přípustnosti vydání, z čehož je zřejmé, že tuto žádost podal účelově se záměrem vyhnout se svému vydání. Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky dne 10. 11. 2016 rozhodlo o neudělení azylu. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno 1. 12. 2016, přičemž si proti němu stěžovatel podal dne 13. 12. 2016 žalobu, která byla s příslušným spisem dne 29. 12. 2016 postoupena k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

26. Z uvedeného nevyplývá, že by trvající omezení osobní svobody stěžovatele nebylo slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Díky zákonodárcem zvolené konstrukci vztahu mezi vydávacím a azylovým řízením, řízení nadále probíhá v rámci rozhodování o mezinárodní ochraně, které stěžovatel sám vyvolal, přičemž v době rozhodování soudů napadenými rozhodnutími nebyly ani zjištěny žádné relevantní překážky budoucího vydání stěžovatele. Lze také konstatovat, že příslušné orgány ve vydávacím řízení i v řízení azylovém prozatím jednaly s náležitou péčí a rychlostí. Jakmile bude pravomocně rozhodnuto o žádosti o udělení azylu, nic nebude bránit tomu, aby ministr spravedlnosti vydal rozhodnutí o vydání stěžovatele (v případě neudělení azylu) nebo bude nutné proces vydání ukončit a stěžovatele z vazby propustit (v případě úspěchu žádosti o mezinárodní ochranu). To vše by mělo probíhat ve lhůtách, které jsou podle Ústavního soudu přiměřené vůči právu stěžovatele na jeho osobní svobodu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3053/16 ze dne 13. 12. 2016, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

27. Lze uzavřít, že oba soudy dostatečně zkoumaly důvodnost a účelnost trvání omezení osobní svobody stěžovatele předběžnou vazbou i přiměřenost vazby vůči jeho rodinnému životu a zájmům již zletilé dcery, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, včetně tvrzení o neexistenci tzv. zesílených důvodů, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti. Ústavní soud ve výkladu a aplikaci příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou a v závěrech obou soudů neshledal žádný náznak libovůle, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny.

28. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu