Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Marka Šimůnka, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2024 č. j. 21 Cdo 2942/2023-311, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 72 Co 305/2022-245 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. května 2022 č. j. 24 C 98/2021-202, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1.
obchodní společnosti QI investiční společnost, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1 - Staré Město, 2. obchodní společnosti REXIM REALITY s. r. o., sídlem Radlická 1170/61, Praha 5 - Smíchov, 3. JUDr. Marka Pavlovského, Ph.D., sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, insolvenčního správce stěžovatele, a 4. obchodní společnosti WOOPE investiční společnost a. s., sídlem V jirchářích 1285/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí (pozn.: v návrhovém žádání je sice uveden mj. "rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 72 Co 305/2022-245 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 06. 2021, č. j. 24 C 98/2021-89", vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh jde o zjevnou chybu v psaní), přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na řádný proces zaručené čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva zaručená čl. 81 až 89 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnické právo podle čl. 11 Listiny, "právo na zákonné uplatňování státní moci" zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i práva zakotvená v čl. 14 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu o neplatnost veřejné dobrovolné dražby konané na návrh 3. vedlejšího účastníka dne 14. 12. 2020 2. vedlejší účastnicí v zasedací místnosti na adrese Radlická 1170/61, Praha 5 - Smíchov, jejímž předmětem byl soubor blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území P., kde se vydražitelem stala 1. vedlejší účastnice (výrok I), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným - 1. vedlejší účastnici ve výši 8 228 Kč (výrok II), 2. vedlejší účastnici ve výši 19 249 Kč (výrok III), 3. vedlejšímu účastníkovi ve výši 6 800 Kč (výrok IV) a 4. vedlejší účastnici ve výši 16 456 Kč (výrok V). Důvodem zamítnutí žaloby byla absence stěžovatelovy aktivní věcné legitimace k jejímu podání.
3. K odvolání stěžovatele a 3. vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, II, III a V potvrdil, ve výroku IV ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit 3. vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení 1. vedlejší účastnici ve výši 3 363,80 Kč (výrok II), 2. vedlejší účastnici ve výši 16 084,53 Kč (výrok III), 3. vedlejšímu účastníkovi ve výši 8 228 Kč (výrok IV) a 4. vedlejší účastnici ve výši 7 114,80 Kč (výrok V).
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl, stěžovateli uložil zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 2. vedlejší účastnici i 3. vedlejšímu účastníkovi částku 3 388 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. a 4. vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodl tak z důvodu, že stěžovatel jednak v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), jednak že stěžejní závěr městského soudu, podle něhož úpadce není aktivně legitimován k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, (dále jen "zákon č. 26/2000 Sb."), je-li navrhovatelem správce konkursní podstaty (insolvenční správce), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, která byla shledána ústavně konformní, a směřuje-li dovolání proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.
5. Stěžovatel tvrdí, že má zájem na zákonném průběhu dražby, neboť její výsledek se dotýká zejména jeho majetkové sféry. Dosažení co nejvyšší ceny totiž umožní uspokojit věřitele ve vyšším rozsahu, což má vliv na plnění oddlužení. Ačkoliv zákon stanoví domněnku, že jde o dobrovolnou dražbu, představuje to odnětí majetku, který není v jeho dispozici a do kterého nemůže sám nijak zasahovat. Je tudíž nezbytné, aby tento proces probíhal na základě a v mezích zákona. Navíc jde o zásah do pokojného užívání majetku, neboť předmět dražby je oprávněn až do předání vydražiteli užívat, přičemž aprobace dražebního postupu představuje silný zásah do legitimního očekávání. V návaznosti na to stěžovatel argumentuje, že § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. vyjmenovává osoby, které mohou mít zájem na zákonném průběhu dražby, protože jsou na dražbě aktivně účastni, mají zájem na jejím výsledku anebo se dražba dotýká jejich práv, přičemž má za to, že i on jako vlastník dražených nemovitých věcí má zájem na výsledku dražby. Doplňuje, že insolvenční řízení bylo zahájeno na jeho návrh, na zpeněžení má zájem a koná v souladu se 3. vedlejším účastníkem a po dohodě s ním, neboť jde o způsob umoření jeho dluhů.
6. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že taxativní výčet obsažený v uvedeném ustanovení a priori nevylučuje jeho analogickou aplikaci, přičemž se dovolává rozsudku ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 953/2014, v němž Nejvyšší soud přiznal aktivní legitimaci vlastníkovi předmětu dražby. Poukazuje také na § 27 odst. 1 (ve srovnání s § 56) zákona č. 250/2023 Sb., o veřejných dražbách, který nabude účinnosti 1. 1. 2025, a důvodovou zprávu k tomuto zákonu. Dodává, že si je vědom usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3776/19 a povědomí tohoto soudu o výrazném omezení úpadce v dispozičních oprávněních, striktní stanovisko ohledně taxativního výčtu aktivně legitimovaných osob však považuje ze překonané, přičemž zdůrazňuje, že (ne)platnost dražby lze zkoumat jen v řízením vedeném podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. Závěrem stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že je nezbytné odstraňovat zjevné nespravedlnosti, které nedokonalá právní úprava přináší, čemuž tak má být v jeho případě.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Dlužno však dodat, že stěžovatel v rozporu s § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání, kterážto skutečnost je s to odůvodnit závěr o nikoliv řádném vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud však nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože Nejvyšší soud se v napadeném usnesení přes tuto vadu dovolání otázkou jeho možné přípustnosti z hlediska § 237 o. s. ř. zabýval.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s interpretací a aplikací § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., tedy podústavního práva, obecnými soudy, a to za situace, kdy odpověď na spornou otázku (tedy zda je insolvenční dlužník jako vlastník vydražené věci aktivně legitimován v řízení o neplatnost veřejné dobrovolné dražby, je-li navrhovatelem insolvenční správce) plyne z ustálené soudní judikatury, která byla jako ústavně konformní opakovaně aprobována Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3776/19
, ze dne 24. 11. 2020
sp. zn. II. ÚS 2790/20
a ze dne 24. 5. 2022
sp. zn. II. ÚS 3285/21
).
11. Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud nevidí důvod, proč by se od svého předchozího názoru měl odchýlit. Stěžovatelův poukaz na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 953/2014 je zjevně nepřípadný, neboť v něm Nejvyšší soud posuzoval jinou právní otázku, a tudíž na to, že by právní názor Nejvyššího soudu byl již překonán, usuzovat nelze, a skutečnost, že dosud neúčinná právní úprava obsahuje pro případ veřejné dobrovolné dražby jinou právní normu, ještě neznamená, že stávající právní stav je neústavní.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu