Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Evou Hrbotickou, advokátkou, sídlem Jiráskovo náměstí 678/33, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 66/2025-531 ze dne 5. března 2025 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 PP 49/2024-316 ze dne 13. listopadu 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud Plzeň-město ("okresní soud") zamítl ve veřejném zasedání žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 1 T 143/2022 ze dne 12. prosince 2022, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ("krajského soudu") sp. zn. 9 To 310/2023 ze dne 3. října 2023, a v trvání 30 měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 42 T 59/2011 ze dne 29. října 2019, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 16. listopadu 2023.
2. Krajský soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání zrušil usnesení okresního soudu a znovu rozhodl tak, že zamítl žádost stěžovatele o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 1 T 143/2022 ze dne 12. prosince 2022, ve znění rozsudku krajského soudu sp. zn. 9 To 310/2023 ze dne 3. října 2023; dále 30 měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 42 T 59/2011 ze dne 29. října 2019, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 16. listopadu 2023; a konečně 300 dnů, uloženého trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 1 T 81/2021 ze dne 2. srpna 2021, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 3. září 2024.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 42 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
4. Stěžovatel požádal dne 14. května 2024 o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jeho žádosti však obecné soudy nevyhověly; restriktivně přitom měly aplikovat § 88 trestního zákoníku a do doby vykonaného trestu nezahrnuly veškerá omezení osobní svobody. Podle stěžovatele mělo být započteno také omezení podle § 6 písm. b) zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 137/2001 Sb."), neboť mu byla na základě rozhodnutí ministra vnitra poskytnuta od 23.
prosince 2009 do 22. února 2012 zvláštní ochrana a pomoc (tzv. "ochranná vazba"), v jejímž průběhu musel stěžovatel strpět omezení (§ 2 odst. 2 zákona č. 137/2001 Sb.). Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 8 Tz 88/2022 ze dne 16. června 2022), Ústavního soudu [například nález sp. zn. II. ÚS 899/23 ze dne 27. listopadu 2024 (všechna rozhodnutí dostupná na https://nalus.usoud.cz) či sp. zn. Pl. ÚS 26/24 ze dne 15. ledna 2025] i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 2.
června 2020 ve věci A a B proti Rumunsku, č. 48442/16 a č. 48831/16). Stěžovatel má za to, že ústavní stížnost přesahuje jeho osobní zájmy, a proto navrhuje napadená usnesení zrušit.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zásadně zasahovat. Toto pravidlo je prolomeno pouze tehdy, vybočí-li obecné soudy na úkor stěžovatele z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], což se v projednávané věci nestalo.
7. Z napadených usnesení se podává, že stěžovatel nastoupil výkon trestu dne 14. března 2024, takže v době, kdy bylo o žádosti rozhodováno, nebyla splněna ani první podmínka pro podmíněné propuštění - vykonání jedné třetiny trestu [§ 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], což nastane teprve dne 22. června 2025. Především pro tuto okolnost obecné soudy žádosti nevyhověly a vyjádřily se i k nesplnění dalších požadavků na podmíněné propuštění. Obecné soudy se zabývaly i požadavkem na zápočet zvláštní ochrany, který však neprovedly, neboť takový postup nemá oporu v zákoně.
8. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2001 Sb. lze zvláštní ochranu poskytnout jen se souhlasem ohrožené osoby, přičemž stěžovatel, jak sám v ústavní stížnosti uvedl, se této ochrany dobrovolně vzdal. I proto nelze omezení, jemuž byl stěžovatel vystaven v podobě poskytnuté zvláštní ochrany, zaměňovat za vazbu, která je podle § 334 odst. 1 trestního řádu dobou započitatelnou do výkonu trestu odnětí svobody. V postupu obecných soudů proto není možné spatřovat porušení stěžovatelem tvrzených základních práva ani restriktivní výklad ustanovení upravujících požadavky na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
9. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny mohou orgány veřejné moci vykonávat státní moc pouze v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, a nelze přitom očekávat, že jej budou vykládat způsobem, který očekává účastník řízení. Stěžovateli byl ze zákonných důvodů a zákonem předvídaným způsobem uložen trest odnětí svobody (čl. 8 Listiny), s nímž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu (čl. 39 Listiny). Pro zkrácení trestu musí existovat zákonem předvídané podmínky, a jestliže obecné soudy, které svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nezjistily jejich splnění, neporušily bez dalšího právo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) ani na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy). Uvedená práva poskytují "jen" záruku řízení před nezávislým a nestranným soudem podle předem zákonem stanovených pravidel, což bylo v tomto případě dodrženo, nikoli výsledek odpovídající očekávání účastníka řízení.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu