Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida a o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Při Trati 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. 6 Tdo 1439/2019-2720, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2019 č. j. 6 To 28/2019-2627 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 43 T 4/2017-2530, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Podle stěžovatele obecné soudy v trestní věci zločinu (podvodu) podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, v níž byl jako obviněný odsouzen, porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásadu volného hodnocení důkazů podle čl. 38 odst. 1 Listiny a presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Zločinu se stěžovatel stručně řečeno dopustil tak, že se sešel s povinnými v exekučním řízení, využil jejich tísně a obav z nedobrovolné dražby nemovitostí v exekučním řízení a nechal si od nich za příslibu pomoci s exekučním řízením podepsat antedatované dokumenty (smlouvy, směnky apod.), které následně proti povinným použil v rámci nařízeného exekučního řízení. Dražba byla v závěru odročena na neurčito, stěžovatel však proti poškozeným použil další falešné dokumenty s cílem získat od nich finanční prostředky jakýmkoliv způsobem. Těmito machinacemi poškozeným způsobil škodu minimálně pět milionů korun.
3. Za uvedený zločin byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným manželům škodu ve výši 3 881 749 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu a § 259 odst. 4 trestního řádu byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
5. Ve své Ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl kdysi v původním řízení zproštěn obžaloby, posléze odvolací soud prvostupňové rozhodnutí zrušil a nařídil výslech svědků mj. pro vyjasnění původu listin, o nichž poškození vypovídali nejasně (učinil tak rozhodnutím sp. zn. 6 To 13/2018-2197). Stěžovatel namítá, že jednotlivé osoby svědků, kterých se dotýkaly zcela jiné trestní věci, byly prvostupňovým soudem vyslýchány bez jejich konfrontace s dalšími důkazy, které by mohly přispět k dalšímu objasnění těchto věcí, zejména pak s důkazy, které by svědčily ve prospěch stěžovatele.
6. Podle stěžovatele si soud měl opatřit celé trestní spisy jednotlivých kauz a učinit je součástí stěžovatelova spisu. Stěžovatel proto namítá porušení práva na obhajobu a presumpce neviny. Soud při hodnocení důkazů postupoval selektivně a s prvky libovůle. Se skutečností, že ve všech těchto jiných trestních věcech bylo rozhodnuto o odložení věci ve smyslu § 159 trestního řádu, se soud prvního stupně vůbec nevypořádal.
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, vrchního a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
11. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
13. Ústavní soud se seznámil se spisovým materiálem a zjistil, že stěžovatel byl původním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2017 podle § 226 písm. a) trestního řádu skutečně zproštěn obžaloby, což posléze zvrátil odvolací soud. Vrchní soud při projednání druhého odvolání postupoval v intencích právního názoru vysloveného v předešlém zrušujícím rozhodnutí téhož soudu (usnesení č. j. 6 To 13/2018-2197) a výslovně se na ně hned v počátku svého nyní napadeného odvolacího rozhodnutí odkázal.
14. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že nalézací soud ve věci provedl výslech svědků z jiných trestních kauz. K tomu Ústavní soud dodává, že se jednalo o svědky z případů trestních oznámení, jejichž podstatou mělo být podobné jednání stěžovatele a dalšího svědka, v jehož důsledku další osoby pozbyly svůj majetek různě vysoké hodnoty. Jak stěžovateli zdůraznily obecné soudy, podle § 89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání.
Může se tedy jednat i o osoby, které byly svědky z jiných kauz - je přitom lhostejné, zda byly takové kauzy nakonec orgány činnými v trestním řízení v závěru odloženy. Usnesení o odložení věci totiž nemá povahu meritorního rozhodnutí a vliv na nyní projednávanou věc, který v tom spatřuje stěžovatel, svědčí spíše o nepochopení procesního postupu v trestním řízení. Nalézací soud ostatně neoznačil tato jednání výslovně za "trestné činy". V mantinelech § 89 odst. 2 trestního řádu toliko získal od vyslechnutých osob poznatky vztahující se ke stěžovateli a věrohodnosti či nevěrohodnosti jeho osoby a svědků vypovídajících v jeho prospěch a k jejich vztahům a provázanosti.
15. Z hlediska posouzení eventuálního porušení práva na obhajobu Ústavním soudem je podstatné, že nešlo o důkazy pro stěžovatele překvapivé, neboť nalézací soud postupoval podle pokynů soudu druhého stupně obsažených v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 13/2018 (viz zejména odstavec 17 uvedeného usnesení č. l. 2197 a násl. spisu). Pokud tedy stěžovatel proti nim chtěl směřovat svou obhajobu, nepochybně tak měl příležitost učinit.
16. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 ani čl. 40 odst. 2 Listiny.
17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu