Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Kateřinou Malchárkovou, advokátkou, se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2023 č. j. 4 Tdo 1041/2023-252, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2023 sp. zn. 5 To 152/2023 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2023 sp. zn. 6 T 123/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 2 Ústavy zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2023 sp.zn. 6 T 123/2022 byl stěžovatel uznán vinným ze spácháním přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. z., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Pro výkon trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost T-Mobile Czech Republic, a. s., soud odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu. Odvolací soud o něm rozhodl usnesením ze dne 26. 7. 2023 sp.zn. 5 To 152/2023 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud odmítl usnesením ze dne 21.
12. 2023 č. j. 4 Tdo 1041/2023-252.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že ačkoliv se dovolací soud jeho námitkami a nastíněnými právními otázkami zabýval, posoudil je nesprávně. Ve smyslu čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je osobní svoboda každému zaručena. Omezit ji nelze jinak, než za podmínek stanovených zákonem a z důvodů, které zákon stanoví. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svému smluvnímu závazku. S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i ustálenou judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu je nutné, aby podmínky dovolující omezení osobní svobody byly vykládány restriktivně tak, aby bylo účelu trestního řízení dosaženo při minimálních zásazích do ústavně chráněných práv.
Stěžovatel zaslal odvolacímu soudu s předstihem omluvu, že se veřejného zasedání nemůže zůčastnit z důvodu úrazu v práci (stěžovatel dlouhodobě pracoval jako lesní dělník, což mimo jiné bylo doloženo trestním spisem stěžovatele, včetně pracovního hodnocení), že odvolací soud žádá o odročení veřejného zasedání na jiný termín a úraz doložil lékařskou zprávou. Odvolací soud k tomu nepřihlédl a veřejné zasedání konal. O svém stanovisku stěžovatele předem nevyrozuměl. Skutečnost, že omluvě stěžovatele nebylo vyhověno, soud sdělil obhájci stěžovatele až na samotném veřejném zasedání, a to ačkoliv obhájce stěžovatele opakovaně soudu telefonoval a snažil se zjistit stanovisko soudu k omluvě a navazující žádosti předem.
Dovolací soud pak přezkoumal namítané porušení práv stěžovatele, avšak dospěl, prý v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k závěru, že stěžovatelova základní práva nebyla porušena. Dovolací soud vyšel z premisy, že "...za skutečnost představující řádnou omluvu lze považovat jen takové závažné okolnosti, které obviněnému objektivně brání v jeho účasti u veřejného zasedání bez jeho zavinění a jeho neúčast je nutná nebo neumožnění účasti obviněnému u veřejného zasedání dosahuje takové intenzity, že se jedná o porušení práva na spravedlivý proces podle čl.
38 odst. 2 Listiny." Dále stěžovatel namítal, že vzhledem k tomu, že výše škody přesahuje hranici škody nikoli nepatrné opravdu pouze o pár set korun, i takovéto skutečnosti měly být v rámci trestního řízení zkoumány a v případě nemožnosti provedení dalšího dokazování v souladu se zásadou in dubio pro reo vyhodnoceny.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněným závěrem obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
K námitce, že se nemohl zůčastnit veřejného zasedání odvolacího soudu a to bylo přesto konáno, se dovolací soud podrobně vyjádřil a objasnil, proč bylo postupováno takovým způsobem. Tyto závěry nevykazují žádné znaky neústavnosti a není nutno je jen poněkud jinými slovy opakovat (srov. zejména bod 40 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) Rovněž námitkou týkající se způsobení škody nikoliv nepatrné se Nejvyšší soud podrobně zabýval a vyvrátil stěžovatelovy výhrady (viz bod 41 a násl. napadeného usnesení)
4. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v daném případě řádně provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Z rozhodnutí je přitom dostatečně patrné, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy jim umožnily učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu