Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 7 Tdo 1104/2023-789, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2023 č. j. 6 To 24/2023-712 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. ledna 2023 č. j. 68 T 6/2022-664, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku (pod bodem 1) a přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 2). Za tyto trestné činy a dále za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2021 č. j. 8 T 55/2021-172, jenž nabyl právní moci dne 7. 9. 2021, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Daným rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2021 č. j. 8 T 55/2021-172, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Po přezkoumání věci neshledal, že by postupem krajského soudu při konání hlavního líčení dne 19. 1. 2023 byly naplněny stěžovatelem uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu, přičemž nebyla ani porušena jeho základní práva.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady rovnosti účastníků. Má za to, že rozhodující soudy dostatečně neodůvodnily aplikaci § 209 odst. 1 trestního řádu. Tvrdí, že po návratu do jednací síně nebyl seznámen s obsahem výpovědi poškozené Evy B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená"), nemohl se k její výpovědi vyjádřit a nemohl poškozené prostřednictvím předsedy senátu klást otázky (tak mohl učinit pouze prostřednictvím obhájkyně), čímž byla vyloučena jeho možnost vyjádřit se k osobě svědkyně a její věrohodnosti, resp. omezeno jeho právo na obhajobu. Konstatuje, že ačkoli Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nevylučuje možnost výslechu svědka v nepřítomnosti obžalovaného, je-li přítomen jeho advokát, musí být taková výjimka ze záruk zakotvených v čl. 6 Úmluvy vykládána restriktivně. Obecné soudy podle něj dostatečně nevysvětlily, proč v daném případě aplikovaly § 209 odst. 1 trestního řádu, když nebyla obava, že svědkyně v jeho přítomnosti nevypoví pravdu, zvláště pak byla-li při podaném svědectví podle § 200 odst. 1 trestního řádu na dobu výslechu poškozené vyloučena veřejnost. Je přesvědčen, že závěr soudů, že nemusely odůvodnit svá rozhodnutí pro výslech poškozené v nepřítomnosti jeho i veřejnosti, je neslučitelný se zásadami spravedlnosti a transparentnosti.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá porušení ústavně zaručeného práva na veřejný proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž podle něj došlo v důsledku vykázání veřejnosti z hlavního líčení. Bez přítomnosti veřejnosti byl soudem prvního stupně proveden nejpodstatnější důkaz, na kterém soud postavil závěr o jeho vině. Je toho mínění, že k vyloučení veřejnosti nedošlo po důkladném posouzení konkrétních okolností krajským soudem a ani nebylo zváženo méně restriktivní omezení účasti veřejnosti. Dodává, že čl. 38 odst. 2 Listiny nelze vykládat jako oprávnění soudu libovolně zvažovat rozsah vyloučení veřejnosti, když to, že trestní věci se před soudem projednávají veřejně, je jednou ze základních zásad trestního řízení a zároveň jedním z atributů spravedlivého procesu.
7. Trestní řízení podle stěžovatele rovněž vykazuje četné důkazní deficity, které způsobily, že o správnosti zjištění skutkového stavu vyvstávají důvodné pochybnosti. Rozhodly-li obecné soudy za dané důkazní situace o jeho vině, porušily princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny a zasáhly do jeho ústavně chráněných práv. O motivu činu podle něj neexistuje žádný důkaz. Uvádí, že základem znaleckého posudku nesmí být vyjádření znalce k pravdivosti výpovědi, nýbrž formulce na základě aktuálních vědeckých poznatků pravděpodobnostního závěru o prožitkové ukotvenosti výpovědi. Posuzování pravdivosti výpovědi přísluší soudu a nabývá na významu zejména v případě, kdy osobnost poškozené byla zjištěna jako méně zralá, impulzivní, cholerická. Přizvání znalce PhDr. Jiřího Smejkala nezbavilo podle stěžovatele soud povinnosti posoudit svědeckou výpověď a vyhodnotit její pravdivost. Je přesvědčen, že byla ponechána bez povšimnutí věcná správnost znaleckého posudku a slepě důvěřováno závěrům znalce, čímž byla popřena zásada volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že krajský soud a vrchní soud provedly ve věci řádné a dostatečné dokazování, v rámci něhož je stěžejní výpověď poškozené, kterou příslušné soudy vyhodnotily jako přesvědčivou, konzistentní a ucelenou. Obecné soudy náležitě hodnotily i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská klinická psychologie, zpracovaný PhDr. Jiřím Smejkalem, který jednak poškozenou označil za osobu, která je schopna správně vnímat, zapamatovat si, vybavit a následně reprodukovat prožité události a považoval její schopnost podat obecně věrohodnou výpověď za zcela zachovalou, a jednak její konkrétní výpověď v trestním řízení označil jako produkt jejích paměťových prožitků. Stěžovateli nelze dát za pravdu v tom jeho tvrzení, že soudy slepě důvěřovaly závěrům znalce, aniž by samy posoudily pravdivost výpovědi poškozené. Naopak se věrohodností její výpovědi pečlivě zabývaly. Navíc tato výpověď nestojí osamoceně, ale koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména s výpověďmi svědků L. K., M. M., R. K., J. V., P. B. (jedná se o pseudonym) či J. K., audionahrávky ze dne 2. 11. 2020 včetně jejího přepisu a dalších znaleckých závěrů. Provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které spolehlivě svědčí o vině stěžovatele vytýkaným jednáním. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci nepřisvědčil stěžovateli v námitkách týkajících se jeho tvrzení, že obecné soudy dostatečně nevysvětlily aplikaci § 209 odst. 1 trestního řádu a vykázání veřejnosti z hlavního líčení po dobu výslechu poškozené. V odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že v posuzované věci, kdy vytýkaná trestná činnost měla ryze sexuální charakter a stěžovatel se jí dopouštěl na poškozené od osmi let jejího věku, byl postup podle § 209 odst. 1 trestního řádu důvodný a že ve věci byly naplněny zákonné předpoklady pro vykázání stěžovatele z jednací síně na nezbytnou dobu výslechu poškozené. Předsedkyně senátu krajského soudu tento postup řádně zdůvodnila obavou, že by poškozená v případě osobní přítomnosti stěžovatele nemusela vypovídat pravdivě o všech rozhodných skutečnostech, neboť by mohla být přítomností stěžovatele ovlivněna. Výtky stěžovatele stran neexistence hrozby újmy na zdraví, smrti či jiného vážného nebezpečí, tak nejsou s ohledem na uvedený důvod vykázání stěžovatele relevantní.
14. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel byl u hlavního líčení konaného u krajského soudu osobně přítomen a že jeho nepřítomnost se týkala pouze výslechu poškozené. Současně stěžovatel prohlásil, že je s obhájkyní domluven na tom, že za něj bude klást slyšené svědkyni dotazy. Také bylo upozorněno na to, že stěžovatel, i když se jedná v jeho nepřítomnosti, má právo prostřednictvím obhájkyně klást dotazy, přičemž přítomná obhájkyně po vznesení otázek prohlásila, že jde o dotazy obhajoby i dotazy, ke kterým byla stěžovatelem zmocněna, jak plyne z protokolu o hlavním líčení. Po ukončení výslechu poškozené (bez dalších dotazů a připomínek) byl do jednací síně přizván stěžovatel i veřejnost, a poté bylo přistoupeno k výslechu znalce PhDr. Jiřího Smejkala. Až po tomto výslechu byl přehrán zvukový záznam výpovědi poškozené s tím, že stěžovatel se k němu poměrně obsáhle vyjádřil. Byť Nejvyšší soud připustil jisté pochybení v tom, že stěžovatel nebyl seznámen s obsahem výpovědi poškozené bezprostředně po svém návratu do soudní síně, ale až po výslechu znalce PhDr. Jiřího Smejkala (jemuž již byl přítomen), a že mu nebyla dána možnost, aby po svém návratu do soudní síně prostřednictvím předsedkyně senátu mohl klást poškozené otázky, současně poukázal na to, že nelze opomenout, že stěžovatel ještě před samotným výslechem poškozené prohlásil, že je domluven na tom, že za něj bude poškozené klást otázky jeho obhájkyně, což také učinila a po skončení výslechu prohlásila, že šlo o dotazy obhajoby i dotazy, ke kterým byla stěžovatelem zmocněna, a že po přehrání zvukového záznamu s výpovědí poškozené byl stěžovateli poskytnut prostor na její výpověď reagovat, přičemž kladení otázek poškozené se nedomáhal.
15. Ústavní soud se po přezkoumání tohoto postupu z hlediska ústavních kautel ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že ač obecně obviněnému nelze bránit v možnosti klást dotazy po seznámení se s obsahem výpovědi svědka, který byl vyslýchán v jeho nepřítomnosti, v posuzovaném případě nešlo o takové pochybení, které by vyžadovalo kasační zásah, neboť mu byl dán prostor vyjádřit se k výpovědi poškozené, což také učinil, přičemž kladení otázek se nedomáhal, to vše navíc za situace, kdy sám výslovně prohlásil, že za něj bude poškozené klást otázky jeho obhájkyně. Nešlo tak o pochybení, které by porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 2844/22 ).
16. Žádné ústavně relevantní pochybení neshledal Ústavní soud, ve shodě s názorem Nejvyššího soudu, ani v tom, že v souvislosti s výslechem poškozené bylo podle § 200 odst. 1 trestního řádu vyhlášeno usnesení, že se po dobu jejího výslechu vylučuje veřejnost. Podle § 200 odst. 1 trestního řádu může být při hlavním líčení veřejnost vyloučena, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost (pozn. např. u trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti) nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků; k témuž účelu může předseda senátu učinit i jiná přiměřená opatření. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení.
17. S ohledem na charakter posuzované trestné činnosti, kdy těžištěm výpovědi poškozené byl popis okolností, které se bezprostředně dotýkaly její nejhlubší intimity, je zřejmé, že takový postup vyžadoval zejména její zájem (vedle neohrožení mravnosti), přičemž nejde o postup v takových případech neobvyklý, ale naopak v obdobných případech žádoucí. Rozhodnutí o vyloučení veřejnosti tak bylo plně v kompetenci krajského soudu. Ač krajský soud pochybil, nerozhodl-li o vyloučení veřejnosti podle § 200 odst. 3 trestního řádu až po slyšení stran, přisvědčil Ústavní soud závěru Nejvyššího soudu v tom, že tímto pochybením nebyl ovlivněn celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu, neboť zásadní je v dané souvislosti okolnost, že samotné vyloučení veřejnosti bylo souladné se zákonem.
18. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal s přihlédnutím k shora uvedeným důvodům podstatné vady. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
19. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu