Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, sídlem Seydlovo nám. 30/6, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014 č. j. 21 Cdo 2643/2014-356, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2014 č. j. 9 Co 1195/2013-330 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. července 2013 č. j. 14 C 299/2008-265, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a státního podniku Palivový kombinát Ústí, státní podnik, sídlem Hrbovická 2, Chlumec, jako vedlejšího účastníka řízení, o procesním nástupnictví, takto:
V řízení po zemřelém stěžovateli bude nadále pokračováno s jeho právními nástupci P. K. a P. K.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádal o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi (v řízení, ve kterém se domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 195 556 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) podle jeho názoru měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Přípisem ze dne 30. 3. 2016 stěžovatelův právní zástupce sdělil Ústavnímu soudu, že stěžovatel dne 25. 2. 2016 zemřel. K písemné žádosti obdržel Ústavní soud dne 20. 3. 2018 od Mgr. Jindřicha Procházky, notáře v Berouně, kopii pravomocného usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 7. 2016 č. j. 22 D 206/2016-111, kterým bylo potvrzeno dědictví P. K. a P. K. po stěžovateli.
3. Ztratí-li v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, který je fyzickou osobou, způsobilost být účastníkem řízení, a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 107 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práv nebo povinností, o něž v řízení jde. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo bude procesním nástupcem zemřelého účastníka, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.).
4. V posuzované věci podle názoru Ústavního soudu pokračování v řízení o ústavní stížnosti již nic nebrání, neboť v něm nejde o právo, jež je vázáno jen na samotnou osobu účastníka řízení a podle hmotného práva jeho smrtí k zániku právního vztahu nedošlo. Za této situace Ústavní soud rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s právními nástupci zemřelého stěžovatele, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí jen v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, ale pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Posuzovaná ústavní stížnost představuje ve své podstatě pouze pokračující polemiku se skutkovým závěrem obecných soudů, že původní stěžovatel v rozhodném období netrpěl poúrazovou epilepsií či jiným (pracovně)právně relevantním následkem pracovního úrazu utrpěného dne 29. 6. 1981, resp. že v rozhodném období trpěl obecným onemocněním (podstatnou ztrátou sluchu), jež by mu znemožňovalo výkon původní profese.
11. Původním stěžovatelem uplatněné námitky se přitom v převážné míře obsahově překrývají s námitkami vznesenými jím v jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu (srov. str. 5 a 6 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
12. V rámci ústavněprávního přezkumu proto není podstatné, zda obecné soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním (a to právě proto, že kategorie správnosti není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti - viz výše), nýbrž toliko to, zda tato skutková zjištění v potřebné míře odpovídají výsledkům dokazování, a zda se odvolací soud řádně vypořádal s námitkami původního stěžovatele.
13. Oproti očekávání stěžovatelů má Ústavní soud za to, že původním stěžovatelem zpochybňované skutkové závěry obecných soudů mají potřebnou oporu v provedených důkazech a že soudy svým postupem neporušily žádné jeho základní procesní právo.
14. Ústavní soud nepřehlédl, že v průběhu dokazování byla okresnímu soudu předložena navzájem protichůdná vyjádření některých lékařů, pro odpověď na otázku, zda v řízení nebyla porušena procesní práva původního stěžovatele, je nicméně rozhodující, že okresní soud věnoval těmto nesouladům potřebnou pozornost a podle názoru Ústavního soudu učinil vše potřebné pro to, aby (při zachování rozumné hospodárnosti řízení) správně zjistil skutkový stav věci, když mj. dožádaným soudem nechal provést svědecké výpovědi MUDr. Holičkové a MUDr. Kubálkové, jejichž obsah posléze konfrontoval se závěry znaleckého ústavu - Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, resp. zpracovatele znaleckého posudku - doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. (srov. str. 3 až 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Na základě všech provedených důkazů - hodnocených podle názoru Ústavního soudu v souladu s § 132 občanského soudního řádu - okresní soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by původní stěžovatel v rozhodném období posttraumatickou epilepsií trpěl. V krajským soudem vyžádaném vyhotovení doplňujícího revizního znaleckého posudku pak byla akcentována skutečnost, že původní stěžovatel v rozhodném období trpěl onemocněním sluchu obecné povahy, což ostatně vyplývá i z jím předložené zprávy MUDr. Jiřího Mádleho, přičemž právě toto onemocnění by původnímu stěžovateli znemožňovalo výkon profese, vykonávané před utrpěným pracovním úrazem (viz níže).
15. Ústavní soud připomíná, že v posuzované věci klíčová otázka, zda původní stěžovatel trpěl v rozhodném období právně relevantními následky utrpěného pracovního úrazu, tedy v prvé řadě dříve indikovanou poúrazovou epilepsií, je sice v konečném důsledku na posouzení ve věci rozhodujícího soudu, ten však k tomuto závěru může podle § 127 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dojít pouze na základě v řízení provedených znaleckých posudků (či jiných relevantních důkazů). Z ústavněprávních pozic lze proto jen stěží zpochybňovat závěr, že původní stěžovatel v rozhodném období poúrazovou epilepsií netrpěl, když tento závěr vyplývá nejen ze znaleckého posudku MUDr. Alice Baumannové, ale i z revizního posudku vypracovaného okresním soudem řádně konfrontovaným zpracovatelem - doc. Hrnčířem. Namítal-li v této souvislosti původní stěžovatel, že kdyby byl okresním soudem řádně poučen, navrhoval by vypracování posudku jiným ústavem, postačí připomenout, že posudek znaleckého ústavu - Fakultní nemocnice Královské Vinohrady byl vypracován v souladu s § 127 odst. 3 o. s. ř., a to proto, že původní stěžovatel nesouhlasil se závěry znaleckého posudku MUDr. Baumannové, pročež zde nebyl nezbytný prostor pro takový jeho procesní návrh.
16. Současně je třeba zdůraznit, že otázka existence posttraumatické epilepsie ztrácí právní relevanci za situace, kdy bylo v řízení postaveno na jisto, že stěžovatel v rozhodném období trpěl obecným onemocněním, jež by mu znemožnilo výkon původně vykonávané profese (srov. rovněž krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003). Tomuto klíčovému závěru byla ovšem v řízení (paradoxně) věnována výrazně menší pozornost (než otázce posttraumatické epilepsie), neboť vyplynul až z (marginálního) závěru revizního znaleckého posudku.
17. Jakkoli tedy (z pochopitelných) důvodů byla skutkové otázce sluchového postižení původního stěžovatele obecnými soudy věnována pouze omezená pozornost, nelze označit za případnou námitku stěžovatelů, že v řízení nebyl prokázán původ (důvod) tohoto onemocnění. Právně relevantní by totiž byla pouze skutečnost, že toto sluchové postižení bylo v příčinné souvislosti s předmětným pracovním úrazem, nic takového však původní stěžovatel v řízení netvrdil, a tedy v tomto ohledu ani nenavrhoval žádné důkazy; původní stěžovatel v řízení pouze zpochybňoval závěr, že by jej toto obecné omezení samo o sobě vylučovalo z možnosti vykonávat původní profesi, když upozorňoval na možnost použití naslouchátek, tato možnost však byla v řízení vyvrácena (srov. str. 12 až 14 rozsudku krajského soudu).
18. Z uvedených důvodů je zřejmé, že napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí deficity tvrzenými původním stěžovatelem, a že v soudním řízení nebyl porušen ani jím dovolávaný čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jím taktéž dovolávané právo na spravedlivý proces.
19. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu