Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky N. B., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 43/2025-84 ze dne 4. února 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením č. j. 16 PP 178/2024-71 ze dne 14. ledna 2025 zamítl žádost stěžovatelky o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelka proti usnesení podala blanketní stížnost datovanou dne 21. ledna 2025, ve které avizovala, že ji odůvodní advokát, kterého si hodlala zvolit. Dne 29. ledna 2025 obhájce doručil okresnímu soudu do datové schránky akceptaci plné moci a odůvodnění stížnosti. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích stížnost napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou, rozhodoval, aniž znal obhájcem doplněné odůvodnění.
3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy měly zohlednit, že bude zastoupena obhájcem, který doplní její stížnost. Okresnímu soudu vytýká, že odůvodnění stížnosti zaslané obhájcem nedoručil krajskému soudu obratem. Krajský soud pak podle ní měl přihlédnout k tomu, že stěžovatelka jako vězněná osoba měla omezené možnosti komunikace, takže volba obhájce vyžadovala delší dobu. Zdůrazňuje, že odůvodnění stížnosti bylo vyhotoveno a doručeno v krátké době, konkrétně po pouhých sedmi dnech od podání blanketní stížnosti. Uvádí, že jí krajský soud upřel právo na obhajobu, když se choval, jako kdyby její sdělení o odůvodnění stížnosti obhájcem vůbec neexistovalo. Odkazuje na nález
sp. zn. IV. ÚS 478/2020
ze dne 16. července 2020 (N 150/101 SbNU 53), jehož nosné závěry se podle ní vztahují i na její věc.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. K problematice blanketního opravného prostředku se Ústavní soud vyjadřoval mnohokrát. Již v nálezu
sp. zn. III. ÚS 308/97
ze dne 4. června 1998 (N 63/11 SbNU 119) uvedl, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
10. Dále se k blanketní stížnosti Ústavní soud vyjádřil například v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 32/16
ze dne 8. srpna 2017 ve znění opravného usnesení ze dne 21. srpna 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil mimo jiné otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty, a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93 citovaného nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a pokud tato osoba žádá, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení. K problematice posuzování blanketních stížností dále srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 1895/08
ze dne 10. listopadu 2008 (N 194/51 SbNU 345),
sp. zn. II. ÚS 200/13
ze dne 16. července 2013 (N 123/70 SbNU 127),
sp. zn. I. ÚS 2346/14
ze dne 25. září 2014 (N 177/74 SbNU 543),
sp. zn. II. ÚS 1820/16
ze dne 20. září 2016 (N 180/82 SbNU 749),
sp. zn. IV. ÚS 478/20
ze dne 16. července 2020 (N150/101 SbNU 53),
sp. zn. II. ÚS 816/20
ze dne 28. května 2020 (N 106/100 SbNU 243) a další, z poslední doby například nález
sp. zn. I. ÚS 1661/24
ze dne 24. července 2024.
11. Z nálezu
sp. zn. IV. ÚS 478/20
, na který stěžovatelka odkazuje, vyplývá, že pokud osoba podávající stížnost proti usnesení jednoznačně ohlásila svůj záměr stížnost doplnit o odůvodnění, nelze takové sdělení ignorovat jen proto, že tento stěžovatel nekonkretizoval, dokdy tak učiní. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že stížnostní soud je za této procesní situace povinen stěžovateli určit termín, dokdy musí odůvodnění stížnosti doplnit. Ve věci rozhodované zmíněným nálezem činil časový rozestup mezi doručením blanketní stížnosti a doručením doplnění jejího odůvodnění devět dnů, což Ústavní soud vyhodnotil jako nikoli excesivní postup ze strany stěžovatele. Doplnění stížnosti bylo přitom nalézacímu soudu doručeno jeden den předtím, než o podané stížnosti rozhodl nadřízený soud.
12. Ústavní soud musí v nyní posuzované věci stěžovatelce přisvědčit, že uvedené závěry vyplývající z nálezu
sp. zn. IV. ÚS 478/20
lze vztáhnout i na její věc, která je v podstatných ohledech obdobná. Stěžovatelka v blanketní stížnosti ze dne 21. ledna 2025 výslovně avizovala, že odůvodnění stížnosti doplní její obhájce, kterého si volí (ke stížnosti připojila plnou moc pro advokáta, která byla až později akceptována). Stěžovatelčin obhájce, jakmile akceptoval plnou moc, doplnil odůvodnění stížnosti v relativně krátké lhůtě. Stalo se tak dne 29. ledna 2025 (kdy zároveň odůvodnění stížnosti doručil do datové schránky okresního soudu), tedy devátý den po doručení usnesení okresního soudu stěžovatelce a s několikadenním předstihem před vydáním napadeného usnesení krajského soudu.
13. Na straně stěžovatelky tedy při doplňování stížnosti nedošlo k žádným průtahům, vady lze ovšem spatřovat v navazujícím postupu obecných soudů. Z předkládací zprávy založené v trestním spisu vyplývá, že okresní soud odeslal krajskému soudu blanketní stížnost stěžovatelky spolu s trestním spisem 28. ledna 2025, přičemž následujícího dne, tj. 29. ledna 2025, byl spis krajskému soudu doručen. Doplnění stížnosti z 29. ledna 2025 okresní soud doručil krajskému soudu do datové schránky 5. února 2025, tedy týden poté, co mu bylo doplnění stížnosti doručeno, a předtím krajskému soudu nijak (např. telefonicky) neanoncoval, že byla stížnost doplněna. Krajský soud nevěnoval pozornost tomu, že stěžovatelka avizovala doplnění stížnosti, a o této stížnosti rozhodl, aniž by si např. dotazem na okresní soud ověřil, zda stížnost již nebyla doplněna.
14. Při uvedené kombinaci faktorů (avizované doplnění stížnosti, reálně uskutečněné s přijatelným časovým odstupem, vady v postupu obecných soudů při předávání informací o doplnění stížnosti) tedy nelze než uzavřít, že obecné soudy při vyřizování stížnosti stěžovatelky nerespektovaly principy vyplývající z výše uvedené judikatury Ústavního soudu.
15. Ústavní soud však musí připomenout, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud totiž již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1325/09
ze dne 24. července 2008,
sp. zn. III. ÚS 1578/16
ze dne 30. června 2016 či
sp. zn. III. ÚS 818/22
ze dne 3. dubna 2024). Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu představuje intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 3218/22
ze dne 24. ledna 2023).
16. Právě z těchto důvodů ani v případech, kdy obecný soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, popř. bez toho, že by se seznámil s doplněným odůvodněním stížnosti, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 3218/22
ze dne 24. ledna 2023 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 1033/18
ze dne 15. května 2018,
sp. zn. I. ÚS 2624/22
ze dne 25. října 2022 či
sp. zn. I. ÚS 2248/24
ze dne 18. září 2024). V obdobných případech pozorně sledoval, zda konkrétní námitky stěžovatele (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti nebo obsažené přímo v ústavní stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu (viz např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 494/15
ze dne 30. června 2015 (N 126/77 SbNU 927),
sp. zn. I. ÚS 2346/14
ze dne 25. září 2014 (N 177/74 SbNU 543) či
sp. zn. I. ÚS 3218/22
ze dne 24. ledna 2023, popř. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1033/18
ze dne 15. května 2018,
sp. zn. I. ÚS 2624/22
ze dne 25. října 2022 či
sp. zn. II. ÚS 1972/23
ze dne 25. září 2023). Proto i v nyní projednávané věci Ústavní soud přezkoumal odůvodnění stížnosti, které obhájce stěžovatelky doplnil podáním z 29. ledna 2025, a to z toho hlediska, zda obsahovalo námitky, které napadené usnesení krajského soudu materiálně nevyvrací a které by zároveň měly potenciál přivodit jiné rozhodnutí krajského soudu.
17. Obhájce stěžovatelky v doplnění její stížnosti proti usnesení okresního soudu navrhoval doplnění zpráv z věznic Praha-Pankrác a Praha-Ruzyně, a to k období necelých dvou měsíců, během nichž v těchto věznicích vykonávala uložený trest odnětí svobody. Uváděl, že stěžovatelčiny objektivní možnosti přizpůsobit se poměrům na cele jsou limitovány patologickými rysy její osobnosti a psychiatrickou anamnézou, což dokládal odkazem na znalecký posudek provedený v průběhu trestního stíhání, jež bylo proti stěžovatelce vedeno. Brojil proti tomu, aby byla stěžovatelčina nedostatečná náprava dovozována na základě jejích neshod se spoluvězeňkyněmi na cele. V souvislosti s podmínkou předpokladu vedení řádného života pro podmíněné propuštění odkázal na nabídky záruk osob, jež na stěžovatelku mohou efektivně působit, zejména na záruku OIKIA z. s.
18. Z napadeného usnesení krajského soudu, a z jemu předcházejícího usnesení okresního soudu, je ovšem zřejmé, že se uvedené stížnostní námitky z podstatné části míjejí s důvody, na základě kterých obecné soudy dovodily nesplnění zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud poukazoval na to, že stěžovatelka sice nebyla kázeňsky potrestána, ale na druhé straně nezískala žádnou kázeňskou odměnu a stále je zařazena ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace. Konstatováno bylo toliko průměrné hodnocení stěžovatelky ze strany vězeňské služby, absence nadstandardního plnění povinností a skutečnost, že se věznice nepřipojila ke stěžovatelčině žádosti o podmíněné propuštění. Nesplnění účelu trestu a nedostatky v chování stěžovatelky vyplynuly i z výpovědi vychovatelky.
19. Okresní soud (a v návaznosti na něj i soud krajský) tedy odmítl vyhovět žádosti stěžovatelky o podmíněné propuštění proto, že podle jejich názoru stěžovatelka v dosavadním průběhu výkonu trestu neprokázala polepšení, tudíž nebyl splněn jeden ze základních předpokladů podmíněného propuštění (srov. § 88 odst. 1 trestního zákoníku). Tento závěr přitom obecné soudy nedovodily (alespoň ne primárně) na základě stěžovatelčiných neshod se spoluvězeňkyněmi, které stěžovatelka intenzivně řeší v doplnění stížnosti. Doplnění dokazování zprávami z věznic, ve kterých stěžovatelka vykonala úvodní necelé dva měsíce uloženého trestu, by bylo zjevně nadbytečné, neboť by nemohly zvrátit zmíněný závěr o neprokázání polepšení, který byl učiněn na základě následné, podstatně delší části výkonu trestu.
20. Stěžovatelka v doplnění stížnosti proti usnesení okresního soudu sice obecně konstatuje, že svým chováním prokázala polepšení, avšak toto tvrzení ničím konkrétním nedokládá, a neuvádí žádnou okolnost, z níž by mělo vyplývat její nadstandardní chování v průběhu výkonu trestu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stížnostní námitky stěžovatelky obsažené v doplněném odůvodnění její stížnosti neměly reálný potenciál přivodit jiné rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se v rámci revizního principu zabýval podstatnými aspekty případu a případná kasace napadeného usnesení v důsledku pochybení obecných soudů v souvislosti s doplňováním odůvodnění stížnosti proti usnesení okresního soudu by tak na věci nemohla nic změnit.
21. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. května 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu