Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2024 č. j. 20 Co 316/2023-113, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Eduarda Kočvary a Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá též porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 8. 2023 č. j. 111 EXE 1812/2021-94 přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 % (výrok I) a současně zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že ve výroku I se usnesení městského soudu mění tak, že se zamítá návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků (výrok I) a ve výroku II se usnesení městského soudu potvrzuje (výrok II). Krajský soud shledal, že u stěžovatele jde o případ svévolného a zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, když již ze samotných jeho tvrzení a z toho, co vyplývá z obsahu spisu, je bez dalšího nepochybné, že návrhu stěžovatele jakožto povinného nemůže být v exekučním řízení vyhověno. Za této situace nemá význam zabývat se tím, zda jsou u něho dány takové poměry, které by odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků. V případě že není splněn jeden ze dvou předpokladů pro osvobození, nemůže být osvobození přiznáno.
4. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva na soudní ochranu došlo v řízení před obecnými soudy především tím, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil v neprospěch stěžovatele zásadu zákazu reformatio in peius, když změnil z podnětu odvolání podaného pouze stěžovatelem rozhodnutí soudu prvního stupně o žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, že stěžovateli "odejmul" osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 %.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000
(U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
9. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05
(N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09
(N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
(N 96/61 SbNU 489)].
10. V posuzované věci byla žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků posouzena obecnými soudy v řádně vedeném soudním řízení, v argumentaci krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené či extrémní. Napadené rozhodnutí krajského soudu je náležitě odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
11. Stěžejní námitkou stěžovatele je porušení zásady zákazu reformatio in peius tím, že krajský soud jako soud odvolací rozhodl v otázce osvobození v neprospěch stěžovatele, když oproti městskému soudu rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud konstatuje, že se k obecnému zákazu reformatio in peius v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení již opakovaně dříve vyjádřil tak, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá, a v jeho působnosti se neuplatní [srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 727/17 , ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 230/04 , ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 310/99 , ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 380/04 , ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 14/04 , ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 603/06 , ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07 , ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1691/09 , jakož i nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/99
(N 100/15 SbNU 31)]. Konkrétně případem osvobození od soudních poplatků v souvislosti s námitkou zákazu změny k horšímu se Ústavní soud rovněž v minulosti zabýval, přičemž uzavřel, že takový postup není protiústavní (usnesení ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 310/99 a ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1969/21 ).
12. Rovněž v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem. Zjistil-li krajský soud v nyní posuzované věci, že podmínky pro osvobození od soudního poplatku dány nejsou, změnil v souladu se zákonem rozhodnutí tak, že stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal vůbec. K tomu Ústavní soud připomíná, že osvobození účastníků lze - dojde-li soud k závěru, že se poměry účastníka změnily - v průběhu řízení dokonce odejmout podle § 138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tato námitka stěžovatele tak nemohla obstát. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že krajský soud své (odlišné) závěry od městského soudu dostatečně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout.
13. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu