Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti 1) Hany Verlangenové, 2) Jana Kubáta, obou zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 1828/2018-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 91 Co 296/2017-140, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2017 č. j. 9 C 18/2016-88, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 188/9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 590 445 Kč s příslušenstvím pro každého podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Škoda jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, který odmítl provést záznam vlastnického práva stěžovatelky 1) k polovině dotčených nemovitých věcí, jejichž druhou polovinu vlastní stěžovatel 2). Stěžovatelka 1) záznam požadovala z titulu odstoupení od darovací smlouvy, jež dokládala souhlasným prohlášením, sepsaným jí jako dárkyní a obdarovanou (jíž svědčil zápis v katastru), a dodatkem č. 1 k darovací smlouvě, který odstoupení od smlouvy umožňoval. Katastrální úřad vyhodnotil předložené dokumenty jako nedostatečný podklad k provedení záznamu, neboť nenavazovaly na dosavadní zápisy v katastru a dokumenty uložené ve sbírce listin.
Přestože měl být dodatek č. 1 uzavřen téhož dne jako samotná darovací smlouva, ve sbírce listin uložen nebyl. Na zápis vlastnického práva stěžovatelky 1), který byl realizován až o několik měsíců později na základě rozhodnutí soudu o schválení smíru, byl přitom smluvně navázán převod dotčených nemovitých věcí jako celku na zájemce o koupi za sjednanou kupní cenu 2 200 000 Kč; v důsledku prodlení se zápisem vlastnického práva stěžovatelky 1) zájemce o koupi od uzavřených smluv odstoupil. Podle stěžovatelů katastrální úřad postupoval nesprávně a vznikla jim tak škoda (ušlý zisk) v podobě rozdílu mezi sjednanou kupní cenou a odhadnutou obvyklou cenou dotčených nemovitých věcí.
Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu napadeným rozsudkem zamítl; dospěl k závěru, že katastrální úřad nepochybil a stěžovatelům jeho postupem škoda nevznikla. Jelikož dodatek č. 1 do sbírky listiny zanesen nebyl, nenavazoval návrh stěžovatelky 1) na dosavadní zápisy v katastru a katastrální úřad postupoval správně, neprovedl-li záznam na základě stěžovatelkou předložených listin a provedl jej až na základě pravomocného rozhodnutí soudu.
Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Zaprvé podle jeho závěru nebyla dána příčinná souvislost mezi jednáním katastrálního úřadu a vznikem škody, neboť je nutno ctít smluvní volnost stran a stěžovatelé na sebe riziko neúspěchu transakce vzali dobrovolně - přenášet odpovědnost na stát je v tomto případě nepřípustné. Zadruhé škoda v podobě ušlého zisku stěžovatelům nevznikla, protože předmětné nemovité věci zůstaly ve vlastnictví stěžovatelů a nebylo ani tvrzeno, že by se jejich hodnota změnila a že v případě pozdějšího prodeje by stěžovatelé získali kupní cenu nižší než dříve nabídnutou. Z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. je nadto neprovedení záznamu nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem, stěžovatelé proto měli před zahájením odškodňovacího řízení využít nejprve zákonem poskytnuté prostředky k ochraně práv (§ 82 a násl. s. ř. s.). Přenášení pravomoci správních soudů na soudy civilní je nepřípustné.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl se stručným odůvodněním, že otázka příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a jednáním katastrálního úřadu je otázkou skutkovou, nikoli právní; jde tedy o nezpůsobilý dovolací důvod. Další předkládané dovolací důvody nebyly pro posouzení věci stěžovatelů zásadní, jejich odlišné vyřešení by se v poměrech stěžovatelů nemohlo nijak projevit, takže byly shledány nepřípustnými.
Stěžovatelé se před Ústavním soudem domáhají zrušení rekapitulovaných rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy svým postupem měly pochybit, když stěžovatele nepoučily podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud rezignoval na své postavení soudu, který má korigovat postup obecných soudů nižší instance tak, aby jejich postup byl v souladu s ústavněprávními předpisy a principy. Stěžovatelé Ústavnímu soudu prezentují svůj náhled na věc, který podkládají z jejich pohledu relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, již obecné soudy v projednávané věci náležitě nezohlednily.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelů, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejich přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 4261/18 ze dne 4. 1. 2019).
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem; onen postup k ochraně práv jednotlivce pak již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, je porušeno právo na soudní ochranu, ústavně nepřípustné odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae (srov. nálezy sp. zn. I.
ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, citované v usnesení sp. zn. I. ÚS 2650/17 ze dne 17. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Stěžovatelé mají pravdu v tom, že odvolací soud doplnil právní závěry nalézacího soudu vlastními úvahami. V tom však nelze spatřovat pochybení - naopak z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se věcí řádně zabýval a svůj výrok náležitě odůvodnil. Jeho doplňující úvahy na výsledku řízení nic nezměnily, proto se v této souvislosti nelze dovolávat porušení kautel spravedlivého procesu či jiných ústavně chráněných hodnot. Spravedlivost řízení se posuzuje jako celek a řízení jako celek (zde ostatně i jeho jednotlivé fáze) z pohledu Ústavního soudu beze zbytku obstálo. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu