Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2025 č. j. 32 Co 21/2025-2706 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 23. prosince 2024 č. j. 0 P 103/2023-2619, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a S. P. a nezletilých K. K. a V. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že nezletilé vedlejší účastnice [dále jen "nezletilé" - dcery stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále jen "matka")] byly rozsudkem Obvodního soudu v Praze 9 ze dne 13. 5. 2021 č. j. 61 Nc 2519/2019-825, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022 č. j. 91 Co 293/2021-1182) svěřeny do péče matky a otci stanoveno výživné. Styk nezletilých se stěžovatelem byl naposledy upraven rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 10. 2023 č. j. 0 P 103/2023-2015, kterým byla schválena dohoda rodičů. Styk podle této dohody se naposledy uskutečnil o letních prázdninách 2024 a stěžovatel podal dne 18. 12. 2024 u okresního soudu návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal předání nezletilých do jeho faktické péče. Okresní soud napadeným usnesením jeho návrh zamítl, což odůvodnil zjištěným názorem a přáním nezletilých.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že nebyly splněny předpoklady pro vydání předběžného opatření, protože nebyla především prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilých, tj. není zde konkrétní (nová, jiná) skutečnost či okolnost způsobilá přivodit závěr o změně poměrů odůvodňující změnu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o péči o nezletilé. Kromě jiného také krajský soud konstatoval, že četné námitky stěžovatele v odvolání a matky ve vyjádření k odvolání toliko dokládají značně sníženou kvalitu vzájemného vztahu rodičů a nedostatek respektu k odůvodněným potřebám nezletilých v jejich poměrně nízkém věku. Po dobu řízení ve věci péče o nezletilé se vzájemné výhrady rodičů v různých více či méně vyhrocených souvislostech prolínají celým spisem a nelze je akceptovat, neboť nesledují nejlepší zájem jejich vlastních dětí, nýbrž toliko boj či zbraň proti druhému rodiči.
4. Stěžovatel po rekapitulaci skutkového stavu a napadených rozhodnutí namítá, že soudy neprovedly řádné hodnocení důkazů, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Soudy podle něj hodnotily důkazy excesivně, v rozporu se skutečností, nikoliv v kontextu všech okolností, nebo se jimi nezabývaly vůbec.
5. Posléze stěžovatel popisuje (podle jeho názoru excesivní) hodnocení důkazů obecnými soudy, odkazuje na judikaturní závěry konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu, např. ohledně hodnocení postoje nezletilých dětí, či hodnocení důkazů. Samostatně se zaměřil na závěry soudů ohledně změny poměrů. Připomíná, že závěr krajského soudu o tom, že ke změně poměrů nedošlo, je v rozporu s předloženými důkazy a nemůže obstát, protože přerušení předchozího pravidelného styku na půl roku je samo o sobě významnou změnou poměrů, a dodává, že jen o měsíc později okresní soud dospěl ke zcela opačnému závěru a na základě zjištění změny poměrů nařídil předběžné opatření upravující jeho asistovaný styk s nezletilými. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel předložil Ústavnímu soudu listiny připojené k jeho návrhu na zrušení tohoto předběžného opatření a usnesení krajského soudu ze dne 27. 3. 2025 č. j. 32 Co 80/2025-2777, kterým bylo rozhodnuto o odvolání matky proti usnesení okresního soudu o jeho nařízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek řízení.
Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření (včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí) mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. O přístupu Ústavního soudu k posuzování ústavních stížností proti rozhodnutí o předběžných opatřeních ve věcech péče o nezletilé byl stěžovatel opakovaně informován v rozhodnutích o jeho ústavních stížnostech [viz usnesení ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. II. ÚS 2116/20 , ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1502/21 , ze dne 28. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 3222/21 , či ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 116/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. V kontextu uvedených kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených usnesení (srov. str. 2, poslední odstavec, odůvodnění usnesení okresního soudu, body 20. a 21. odůvodnění usnesení krajského soudu, včetně vypořádání odvolacích námitek stěžovatele).
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv svobod stěžovatele, a proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu