Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o návrhu na vyloučení soudce Josefa Fialy z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Sedlákové, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou, sídlem Úvoz 82/39, Brno, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1007/20
, takto:
Soudce Josef Fiala není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1007/20
.
1. Stěžovatelka vznesla podáním ze dne 6. 5. 2020 námitku podjatosti vůči soudci Ústavního soudu Josefu Fialovi, jednak z důvodu jeho vztahu k projednávané věci, jednak s poukazem na skutečnost, že uvedený soudce byl předsedou dozorčí rady obchodní společnosti Euroregion, a. s., která byla akcionářem společnosti Hotel Panorama, a. s., v níž byl zapojen i podnikatel Libor Šparlinek, manžel JUDr. Aleny Šparlinkové, soudkyně Okresního soudu v Blansku, která se účastnila tzv. náslechů na soudních jednáních vedených stěžovatelkou.
2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
3. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. Přípisem ze dne 22. 5. 2020 předsedovi III. senátu Josef Fiala uvedl, že vznesenou námitku podjatosti nepovažuje za důvodnou, neboť je založena na pouhém stěžovatelčině dojmu o jeho postoji vůči ní a její věci. Je přesvědčen, že tento dojem je vyvolán neúspěchem v předchozích řízeních o jejích ústavních stížnostech, avšak nemá žádný reálný podklad, neboť jeho účast na rozhodování o stěžovatelčině ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2023/18
nebyla ovlivněna žádnými skutečnostmi, které by mohly se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům vyvolat pochybnost o jeho nepodjatosti. Stejný závěr platí také o stěžovatelčině spekulaci vyplývající z jeho předsednictví v dozorčí radě obchodní společnosti Euroregion, a. s. v letech 1997-1999, neboť se při výkonu této funkce s podnikatelem Liborem Šparlinkem nesetkal, ani ho nezná.
5. Na základě výše uvedené argumentace proto III. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2020 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje důvod podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Josefa Fialy z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 1007/20
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu
8. Stěžovatelka, po obdržení usnesení o nevyloučení Milady Tomkové, vznesla námitku podjatosti soudců Josefa Fialy, Jiřího Zemánka, Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka. Josef Fiala je členem senátu rozhodujícího o nyní posuzované ústavní stížnosti, další tři jmenovaní soudci rozhodovali o námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou vůči Miladě Tomkové. Usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 1007/20-53 ze dne 26. 5. 2020 Ústavní soud rozhodl, že Josef Fiala není vyloučen z projednání a rozhodování této věci.
9. O námitce podjatosti soudců Jiřího Zemánka, Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka (soudců III. senátu) Ústavní soud formálně nerozhodoval. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti vychází z toho, že je-li námitka podjatosti vznesena proti všem soudcům Ústavního soudu, takovou námitku vůbec neposuzuje, neboť by o ní neměl v podstatě kdo rozhodnout (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/19 ze dne 2. 9. 2019). Stejně Ústavní soud postupuje i tehdy, pokud sice námitka podjatosti není vznesena proti všem soudcům Ústavního soudu, nicméně počet soudců, vůči nimž vznesena je, přesto řádné rozhodnutí o takovéto námitce znemožňuje (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3697/16 ze dne 15. 2. 2017).
10. Je pravda, že nyní posuzovaná věc je specifická v tom, že formálně vzato byla námitka podjatosti (prozatím) vznesena "pouze" proti pěti soudcům Ústavního soudu. Původně dokonce stěžovatelka vznesla námitku podjatosti jen proti jediné soudkyni, díky čemuž Ústavní soud mohl o této námitce řádně a v souladu s rozvrhem práce rozhodnout. Následně však stěžovatelka námitku rozšířila i na soudce, kteří o původní námitce rozhodli (soudce III. senátu), a na soudce Josefa Fialu. Tím jednak reagovala pozdě (ačkoli díky veřejně přístupnému rozvrhu práce musela vědět, kdo o námitce podjatosti bude rozhodovat), neboť o původní námitce již bylo rozhodnuto, jednak rozhodování o námitkách podjatosti značně znesnadnila. O podjatosti soudců IV. senátu, který rozhoduje o posuzované ústavní stížnosti, tedy i o podjatosti Josefa Fialy, totiž dle rozvrhu práce rozhoduje právě III. senát. O podjatosti soudců III. senátu pak pro změnu rozhoduje IV. senát, jehož některé členy stěžovatelka také shledává podjatými.
11. Řešením v posuzované věci by ani teoreticky (pokud by to rozvrh práce umožňoval) nemohl být jakýsi "ad hoc" senát sestavený ze soudců, jejichž podjatost není namítána, jelikož důvody, pro které stěžovatelka namítá podjatost soudců III. senátu - tedy to, že rozhodovali o předchozích ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se kárného řízení - dopadá i na další soudce Ústavního soudu, což ostatně plyne i přímo ze stěžovatelčiny námitky podjatosti III. senátu, v jejímž rámci stěžovatelka zmiňuje i další soudce Ústavního soudu jakožto soudce, kteří již dříve v jejích věcech rozhodovali.
12. Za této procení situace Ústavní soud přistoupil alespoň k rozhodnutí o námitce podjatosti Josefa Fialy, který se na rozdíl od údajně podjatých soudců III. senátu přímo podílí na rozhodnutí o posuzované ústavní stížnosti. O této námitce nicméně v souladu s rozvrhem práce rozhodoval - dle stěžovatelky podjatý - III. senát. Jiné prostředky a způsoby, jak vyvrátit stěžovatelčiny obavy o nestrannost a nezávislost rozhodování o její ústavní stížnosti Ústavní soud k dispozici nemá. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka v rámci rekapitulace své situace poukazovala i na různá pochybení, kterých se Nejvyšší správní soud jako soud kárný údajně dopustil v původním řízení. Ústavní soud k tomu jen stručně poznamenává, že se těmito námitkami již v této fázi nemůže zabývat, přičemž v tomto směru plně odkazuje na body 16 a 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž je srozumitelně a přesvědčivě vyloženo, proč stěžovatelčin návrh k obnově řízení vést nemohl.
15. Ústavní soud dále poznamenává, že v řízení před Nejvyšším správním soudem nastala z hlediska námitek podjatosti situace velmi podobná té, jaká nastala v řízení před Ústavním soudem. Také Nejvyšší správní soud se musel vypořádat s tím, že stěžovatelka vznesla celou řadu námitek podjatosti, a to nejen vůči členům rozhodujícího kárného senátu, ale i proti všem dalším soudcům Nejvyššího správního soudu a dalším osobám. Ústavní soud se tak nejdříve zabýval tím, zda k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nedošlo v důsledku procesního postupu Nejvyššího správního soudu ohledně námitek podjatosti.
16. Ústavní soud přitom shledává ústavně konformním a souladným s vlastní praxí, jak je o ní pojednáno výše, pakliže v rámci kárného řízení - v němž stěžovatelka vznesla námitku podjatosti všech myslitelných soudců, kteří by teoreticky mohli ve věci rozhodovat - bylo rozhodnuto o námitce podjatosti o věci přímo rozhodujících členů kárného senátu a následně bylo přistoupeno k meritornímu rozhodnutí. Ústavní soud se ztotožňuje s kárným senátem, že nebyl důvod vyčkávat na případné rozhodnutí o námitce podjatosti soudců rozhodujících o námitce podjatosti, neboť - slovy kárného senátu - jejich "rozhodovací angažmá" bylo vyčerpáno. Stejně tak není důvod, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu správnímu soudu, aby o námitce rozhodl (již koneckonců není řízení, z něhož by mohli být soudci vyloučeni). Lze ostatně i na tomto místě konstatovat, že spatřuje-li stěžovatelka podjatost celého soudu, jehož rozhodnutí se domáhá, jsou možnosti daného soudu, jak se s takovou námitkou vypořádat, poněkud limitovány.
17. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší správní soud jako soud kárný nepochybil ani v tom, že neodročil jednání, na které se stěžovatelka nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána. Nedostaví-li se účastník řízení na jednání kvůli nesouhlasu s jeho konáním, musí počítat s tím, že soud tento nesouhlas sdílet nebude a rozhodne v nepřítomnosti účastníka.
18. Jde-li o samotnou podjatost, Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky spatřující podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu plynoucí z profesních či osobních vazeb na jednu ze soudkyň Okresního soudu v Blansku či z jiných více či méně složitých konstrukcí, které stěžovatelka vytváří. Jak ústavní stížnost i všemožné námitky podjatosti dokládají, stěžovatelka se považuje za terč takřka celonárodního spiknutí, na němž se podílí složky justice i moci výkonné a které si vytyčilo cíl v podobě odvolání stěžovatelky z funkce soudkyně. Podle Ústavního soudu tomu tak není.
19. Jistý racionální základ lze nicméně spatřit v námitce, že podjatost soudců rozhodujících o návrhu na obnovu řízení spočívá v tom, že tito soudci rozhodovali v řízení, jehož obnovy se stěžovatelka domáhá. Nejvyšší správní soud tuto námitku posoudil tak, že složení kárného senátu nebylo v rozporu s § 8 odst. 1 soudního řádu správního, neboť ten dopadá na případy, kdy by stejní soudci na různých stupních rozhodovali o téže věci, přičemž věc je totožná s věcí jinou, má-li stejné účastníky a stejný předmět řízení. Ani jedna z těchto podmínek podle Nejvyššího správního soudu splněna nebyla.
20. Ústavní soud nemá tomuto výkladu soudního řádu správního jakožto podústavního předpisu z ústavněprávního hlediska co vytknout. Ostatně to, že o návrhu na obnovu řízení rozhoduje stejný soudce (či stejní soudci) jako v řízení, jehož obnova je navrhována, zcela odpovídá praxi uplatňované v trestním řízení, které je sice od řízení kárného do jisté míry odlišné, vykazuje však určité společné znaky (ostatně podle § 25 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů se v kárném řízení přiměřeně používá trestní řád), přičemž na trestní řízení jsou zásadně kladeny z hlediska ochrany práv účastníků, resp. obviněných ty nejvyšší nároky.
21. Skutečnost, že o návrhu na obnovu řízení, rozhoduje tentýž soudce, jaký rozhodoval v řízení původním, má své opodstatnění. V obnovovacím řízení se předkládají skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé, které mohou přivodit odlišné rozhodnutí ve věci. Je to právě soudce, který rozhodoval v původním řízení, jenž je nejlépe předurčen k posouzení, zda jsou předložené skutečnosti či důkazy k takové změně způsobilé. Ostatně, pokud by tyto skutečnosti nebo důkazy byly předloženy ještě před rozhodnutím, posuzoval by je (a to za provedení stejného myšlenkového procesu) taktéž ten samý soudce. Stav, kdy se v průběhu dokazování mění soudce, je nežádoucí, přičemž pouhá skutečnost, že některé skutečnosti nebo důkazy vyjdou najevo až později, změnu soudce neodůvodňuje, neboť rozhodování o návrhu na obnovu není instančním přezkumem a vyhovění návrhu neznamená, že původní rozhodnutí bylo nezákonné. Rozhodování o návrhu na obnovu řízení stejným soudcem posiluje taktéž zásadu ústnosti a bezprostřednosti, neboť soudce v řízení o návrhu na obnovu není odkázán pouze na spis, ale může při úvahách o důvodnosti návrhu vycházet z vlastních prožitků, z vlastního hodnocení dosavadních důkazů a zjištěného skutkového stavu, který následně konfrontuje s důkazy a skutečnostmi novými. Trestní řízení dokonce za účelem toho, aby "jednota" soudce byla zajištěna, někdy využívá tzv. náhradních soudců dle § 197 trestního řádu. Je tedy zřejmé, že rozhodování o návrhu na obnovu řízení stejným soudcem, jaký rozhodoval v řízení původním, je v souladu s ústavním pořádkem, čímž ovšem Ústavní soud v žádném případě netvrdí, že opačný stav by nutně byl s ústavním pořádkem v rozporu.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu