Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. B. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2007, č. j. 7 Cmo 445/2005-76, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2005, č. j. 3 Cm 175/2004-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1, § 132 a § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nevěnovaly dostatečnou pozornost jím předloženému důkazu, a to dohodě o narovnání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 20.
11. 2002, jež prokazovala, že závazek z kauzálního vztahu byl stěžovatelem splněn. Obecné soudy dle názoru stěžovatele rovněž nerespektovaly princip rovnosti účastníků řízení, zakotvený v § 18 občanského soudního řádu a v čl. 37 odst. 3 Listiny. V důsledku těchto pochybení vycházely obecné soudy z neúplných skutkových zjištění a věc nesprávně právně posoudily. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek vrchního soudu ze dne 30. 1. 2007, č. j. 7 Cmo 445/2005-76, a rozsudek krajského soudu ze dne 3.
2. 2005, č. j. 3 Cm 175/2004-35, zrušil.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že obecné soudy opomenuly zahrnout do svých úvah dohodu o narovnání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 20. 11. 2002. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že se soudy obou stupňů předmětnou dohodou podrobně zabývaly, nicméně dospěly k odlišnému závěru než stěžovatel, a to že tato dohoda v kontextu dalších provedených a hodnocených důkazů nepostačuje k prokázání tvrzení stěžovatele, že závazek z kauzálního vztahu byl splněn. Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud závěry obecných soudů přehodnotil, nutno v této souvislosti odkázat na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.
2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str.
257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). O žádný z výše uvedených případů se však v projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.
Skutečnost, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání oprávněnosti kauzálních námitek tížilo stěžovatele, nelze považovat za porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť toto vyplývá z povahy směnky jako abstraktního a nesporného závazku (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, publikován in Soudní judikatura, č. 8, ročník 1999, dostupný rovněž na www.nsoud.cz). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. května 2007
Miloslav Výborný předseda senátu