K pojmu "tíseň" podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. června 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) M. F., 2) J. B., 3) H. M., 4) L. B., všech zastoupených advokátem JUDr. J. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 1995, čj. 19 Co 125/95-79, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Vojenského opravárenského podniku, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 1995, čj. 19 Co 125/95-79, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 12. 1994, čj. 4 C 82/92-56, jímž návrh, aby odpůrci bylo uloženo vydat stěžovatelům nemovitosti v k. ú. L., ve výroku tohoto rozsudku blíže označené, byl zamítnut, stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy zjišťovaly skutkový stav věci nedostačujícím způsobem, neboť jinak navrhovanými, leč neprovedenými, důkazy, by muselo být prokázáno, že matka stěžovatelů uzavírala předmětnou kupní smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Navíc tyto soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu celkové politické ovzduší, jaké existovalo v době uzavírání smlouvy v podmínkách komunistického režimu. Tímto postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatelů, totiž práva na spravedlivý proces, jakož i práva na vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených důvodů navrhují proto stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí. Účastník řízení Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 17.
6. 1996 uvedl, že právo účastníků na spravedlivý proces porušeno nebylo a současně odkázal na důvody napadeného rozsudku. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník Vojenský opravárenský podnik M. se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V tomto směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 4 C 82/92 Okresního soudu v Prostějově, že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelů, opřeným o ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, skutkově i právně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že k převodu nemovitostí předmětnou kupní smlouvou došlo nikoli ve stavu tísně, podle názoru okresního soudu pak ani za nápadně nevýhodných podmínek.
Krajský soud ve svém rozhodnutí považuje sice za nepochybné, že matka stěžovatelů byla přinucena k zastavení výkonu mlynářské živnosti již v roce 1952 a jako osoba náležející ke společensky nežádoucí skupině obyvatel nesla důsledky spojené s předchozím provozováním této živnosti, ani tento stav nemohl však, podle jeho názoru, vyvolat na její straně takový stav tísně, aby se rozhodla, jako pro výlučné řešení dané situace, k prodeji mlýna. Restituční předpisy vycházejí ze zásady legality právních vztahů, vzniklých před listopadem 1989 na základě tehdy platných právních předpisů, a ze zásady nabytých práv nových vlastníků.
Jestliže při právním posuzování daného případu je nutno vyloučit princip jakési jen obecné tísně, potom nejsou splněny ani konkrétní podmínky uplatňovaného restitučního důvodu. Již ve svém nálezu ze dne 24. 5. 1994, publikovaném pod č. 131/1994 Sb., zaujal Ústavní soud v souvislosti se zrušením některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, stanovisko, že protiprávnost, vedoucí k restituci, nutno interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona, a proto i pojem tísně je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989.
Obdobně jako v případě tohoto restitučního zákona je i účelem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, aplikovaného v projednávané věci obecnými soudy, "zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989". Povinností obecných soudů, totiž povinností vyplývající z vázanosti soudce zákonem (článek 95 odst. 1 Ústavy ČR), i jeho účelem, bylo tedy interpretovat i v projednávané věci pojem tísně v těchto širších souvislostech.
Politický nátlak nelze zde, podle názoru Ústavního soudu, chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. Jak konstatoval Ústavní soud i ve svém nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 59/95, také vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví je objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní, a tato potom je i pohnutkou vůle jednající osoby, vyjma případů, kdy vlastnictví k věci pozbylo pro jednotlivce smysl bez ohledu na, v uvedeném období panující, politické poměry.
O posléze uvedený případ však, podle názoru Ústavního soudu, v projednávané věci nejde, uváží-li se, že administrativním opatřením byla již v roce 1951 výroba v předmětném mlýně zastavena, a dále, že výměrem průmyslové komise bývalého Okresního národního výboru v P. z 2. 6. 1961, zn. Prům. 580/61, bylo matce stěžovatelů uloženo okamžitě demontovat stávající zařízení mlýna s tím, že o využití volných prostor bude rozhodnuto podle vládního nařízení č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi.
Pojem tísně podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyložily tedy obecné soudy zcela stranou účelu citovaného zákona, neboť v právním státě by matka stěžovatelů k převodu předmětných nemovitostí stěží měla důvod. Protože tedy krajský soud svým rozhodnutím porušil článek 36 odst. 1 Listiny, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. června 1996