IV.ÚS 1018/25 ze dne 31. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatelky T. D. N., zastoupené Mgr. Jaromírem Slovákem, advokátem, sídlem Pivovarnická 1814/2, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2025, č. j. 4 Azs 221/2024-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 13 Az 2/2024-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka je státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky. V České republice pobývala od roku 2009 na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Toto pobytové oprávnění však pozbyla, neboť v roce 2014 byla odsouzena za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a přečinu padělání a pozměňování peněz k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let. Z výkonu trestu byla podmíněně propuštěna v roce 2019. Manžel stěžovatelky byl také odsouzen k trestu odnětí svobody a bylo by mu zrušeno pobytové oprávnění. Stěžovatelka má dvě nezletilé děti a jednu zletilou dceru. Nezletilý syn stěžovatelky trpí těžkým onemocněním srdce. V době, kdy byli oba manželé ve výkonu trestu, o něj a nezletilou dceru pečovala zletilá dcera stěžovatelky. Nezletilé děti stěžovatelky pobývají v České republice na základě povolení k trvalému pobytu.
2. Dne 28. 10. 2019 podala stěžovatelka žádost o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") ze dne 3. 3. 2020 č. j. OAM-951/ZA-ZA11-HA13-2019 nebyla stěžovatelce mezinárodní ochrana udělena. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2023 č. j. 32 Az 35/2020-63. Uvedl, že osobní péče rodiče o vážně nemocné nezletilé dítě, kterému ze zdravotních důvodů není doporučeno opustit území České republiky, může být jedním z důvodů zvláštního zřetele hodných k udělení humanitárního azylu.
Krajský soud proto uložil ministerstvu, aby vyhodnotilo azylový příběh stěžovatelky z hlediska zdravotního stavu jejího nezletilého syna a zajištění péče o něj ze strany stěžovatelky a své případné závěry o neudělení humanitárního azylu řádně odůvodnilo na základě stěžovatelkou uvedených skutečností a předložených důkazů o zdravotním stavu nezletilého syna. Ministerstvu rovněž uložil, aby znovu vyhodnotilo trestnou činnost stěžovatelky a v případě, že opětovně dospěje k závěru, že se stěžovatelka dopustila vážného zločinu ve smyslu ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), aby své rozhodnutí pečlivě odůvodnilo a jednotlivé důvody konkretizovalo s ohledem na individuální okolnosti případu stěžovatelky.
3. Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2023 č. j.
OAM-951/ZA-ZA11-HA13-R2-2019 ministerstvo znovu rozhodlo, že azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu (ve znění účinném do 30. 9. 2025) se neuděluje a že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit. Uvedlo, že nijak nesnižuje zdravotní potíže nezletilého syna stěžovatelky. Stěžovatelka ale pozbyla pobytové povolení svým vlastním zaviněním, z důvodu trestné činnosti. Ke ztížení pobytového statusu rodinných příslušníků negativně přispěl i manžel stěžovatelky, který také pozbyl pobytové povolení.
Rodinné vazby stěžovatelky v České republice nelze považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu. Ten není určen ke zřízení pobytového povolení. K tomuto účelu je primárně určen zákon o pobytu cizinců. Stěžovatelčiny nezletilé děti sice v České republice pobývají na základě povolení k trvalému pobytu, nicméně v případě, že by o něj v budoucnu v důsledku jednání svých rodičů přišly (v květnu 2023 byl podán podnět ke zrušení jejich pobytu, ale dosud v této věci nebylo zahájeno žádné řízení), jsou stejně jako stěžovatelka a její manžel vietnamského původu.
Mohou tedy společně žít na místě, kde budou mít všichni legální pobyt, nemusí to však být výhradně a jen území České republiky, kde v současnosti pobývají. Ministerstvo rovněž znovu posoudilo trestnou činnost stěžovatelky a dospělo k závěru, že trestná činnost stěžovatelky je vážným zločinem ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
4. Stěžovatelka podala správní žalobu, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že stěžovatelka podala žádost o mezinárodní ochranu zejména za účelem legalizace pobytu. Ač nezletilý syn stěžovatelky trpí těžkým onemocněním srdce, tak jeho stav je stabilizovaný a v současné době musí pouze docházet na pravidelné kontroly. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by nemohl kontroly absolvovat u specialisty v jiné zemi či u jiného lékaře. Cestování leteckou dopravou je pro nezletilého s ohledem na jeho diagnózu rizikovým faktorem, avšak není nemožné nebo dokonce zakázané, rovněž je pak možné zvolit i jiné způsoby dopravy, které by jej tolik nezatěžovaly, nebo vycestovat na území některého ze sousedních států a jedinou variantou stěžovatelky tedy není letecké vycestování do Vietnamu.
K nejlepšímu zájmu dítěte městský soud uvedl, že stěžovatelce nebyl udělen azyl a její nezletilé děti mají rovněž vietnamské občanství, neudělení azylu tedy nebude mít za následek odloučení dětí od rodičů. Městský soud souhlasil s ministerstvem, že se stěžovatelka dopustila závažného zločinu a konstatoval, že ministerstvo se řídilo závazným právním názorem krajského soudu.
5. Stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. Konstatoval, že krajský soud nemohl ministerstvu uložit, jaké má přijmout konkrétní právní závěry týkající se posuzovaných sporných otázek, neboť tyto mohlo přijmout teprve po doplnění skutkového stavu věci ohledně aktuálního zdravotního stavu stěžovatelčina syna či po novém a řádně odůvodněném posouzení stěžovatelčiny trestné činnosti. 6.
K humanitárnímu azylu Nejvyšší správní soud doplnil, že z výpovědí stěžovatelky vyplývá, že ona sama za nejzávažnější či stěžejní důvod pro setrvání na území České republiky nepovažuje zdravotní stav syna (ohledně čehož nemá povědomost o řadě základních informací, jako například název jediného léku, který syn bere, jakou srdeční vadou trpí, jaké operace prodělal, jaké jsou prognózy do budoucna, jména jeho lékařů apod.), ale pobyt s rodinou v České republice. K takovému účelu však humanitární azyl neslouží.
Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu stěžovatelce, nemá za přímý důsledek nezbytné vycestování jejího syna (který pobývá na území na základě platného pobytového oprávnění) leteckou dopravou do země původu. Důvodem pro udělení humanitárního azylu stěžovatelce tak jen stěží může být stěžovatelčino tvrzení, že cestování leteckou dopravou je pro jejího syna rizikové. Aktuální zdravotní stav stěžovatelčina syna nadto nevyžaduje její přítomnost na území. Ostatně z jejích výpovědí vyplývá, že o jeho zdravotním stavu má jen malou povědomost a také z jejího popisu běžného dne rodiny vyplývá, že syn žádnou speciální péči z její strany nepotřebuje.
7. Co se týče výkladu pojmu vážný zločin, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že z jeho judikatury vyplývá, že pod tento pojem spadá i drogová trestná činnost a že ministerstvo i městský soud podrobně a individuálně popsaly jednání stěžovatelky a vyhodnotily je. Jejich hodnocení nebylo založeno pouze na obecných úvahách o závažnosti a společenské škodlivosti trestné činnosti.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že se napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka, jakožto jediná osoba na území České republiky pečuje o svého nezletilého syna, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu a který trpí chronickým onemocněním srdce, kvůli kterému je nucen pravidelně podstupovat hospitalizace. Jeho zdravotní potíže mu znemožňují odcestovat ze země leteckou dopravou, což stěžovatelka dokládá lékařskou zprávou v doplnění ústavní stížnosti. Možnost cestovat do Vietnamu, jinak než leteckou cestou, je s ohledem na vzdálenost této země a na nutnost získat případná víza v tranzitních zemích prakticky vyloučena, stejně jako možnost vycestovat do některého jiného státu, neboť stěžovatelka ani její syn nemají vztah k žádné jiné zemi a ani v takových zemích nemají povolení k pobytu
9. Stěžovatelka dále namítá, že ministerstvo se při novém projednání věci neřídilo závazným právním názorem krajského soudu, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva shledává i v nezákonném vyloučení z možnosti udělení doplňkové ochrany. Na její případ byl nesprávně aplikován § 15a zákona o azylu, neboť došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci pojmu "vážný zločin".
Správní orgán nesprávně vyšel pouze ze samotné definice zvlášť závažného zločinu podle trestního zákoníku s odkazem na typovou závažnost tohoto druhu trestné činnosti a na ohrožení zájmů společnosti, aniž by se dostatečně zabýval konkrétními okolnostmi případu. Ty sice v rozhodnutí zmiňuje, ale nepřikládá jim dostatečnou váhu. Stěžovatelka se měla dopustit pouze jednoho prodeje metamfetaminu a droga byla zajištěna policií. Nedošlo tak k negativním dopadům inkriminovaného jednání. Trestní soud charakter trestné činnosti a stupeň narušení reflektoval při ukládání trestu - stěžovatelce uložil trest na spodní hranici trestní sazby a zařadil jí do věznice mírnějšího typu.
U stěžovatelky šlo o ojedinělé vybočení z jinak bezúhonného života, v roce 2019 byla podmíněně propuštěna na svobodu a od té doby opět žije řádný život. Ministerstvo ani obecné soudy také nezohlednily eurokonformní výklad a mezinárodní závazky České republiky, podle kterých pojem "vážný zločin" obecně zahrnuje zločiny proti životu, fyzické integritě nebo svobodě člověka. Trestné činy spáchané stěžovatelkou mezi ně nepatří.
III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
10. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, městského soudu a ministerstva.
11. Nejvyšší správní soud ve značné míře zopakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení. K přiložené lékařské zprávě uvedl, že z dokumentu vůbec neplyne, kdy by vydán. Skutečnost že byl vytištěn dne 3. 4. 2025, nevypovídá ničeho o tom, kdy jej lékař vystavil a k jakému okamžiku se vztahuje. Pokud by však šlo o aktuální zprávu, byla vydána až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
12. Městský soud zopakoval svou argumentaci a dále uvedl, že v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by stěžovatelce a její rodině bránily vést jejich soukromý a rodinný život v zemi původu či v jiné zemi, která jim poskytne pobytové oprávnění. Již ve svém rozsudku souhlasil se stěžovatelkou, že vycestování leteckou dopravou by mohlo být s ohledem na lékařské zprávy pro jejího syna rizikové, ale předestřel možnosti, jak při vycestování postupovat. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti konkrétně neuvedla, proč by nebylo možné cestu absolvovat prostřednictvím jiného dopravního prostředku a případně ji rozdělit na etapy či vycestovat pouze do některého ze sousedních států, který bude ochoten stěžovatelce poskytnout pobytové oprávnění. Argumentaci nutností získání víz považuje městský soud za obecnou, a není zřejmé, proč by občané Vietnamu měli mít problém získat tranzitní či pobytová víza v jakékoliv zemi.
13. K lékařské zprávě městský soud uvedl, že vzhledem k absenci přední strany, lze jen těžko vyhodnotit, kdy syn stěžovatelky absolvoval operaci srdce a zda se jedná o trvalé doporučení nebo bude letecká doprava opět v budoucnu pouze riziková, jako tomu bylo v době řízení před městským soudem. Ze zprávy není zřejmá přesná srdeční vada syna stěžovatelky, lze tak jen těžko usuzovat, zda je řešení srdeční vady možné i ve Vietnamu, případně v některé sousední zemi.
Je ale velmi nepravděpodobné, že Česká republika je jedinou zemí, která disponuje danou metodou řešení srdeční vady. Co se týče nerespektování závazného právního názoru krajského soudu, stěžovatelka konkrétně neuvedla, v čem ministerstvo závazný právní názor nerespektovalo.
14. Ministerstvo zopakovalo svou argumentaci a odkázalo na napadená soudní rozhodnutí.
15. Vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka repliku neuplatnila.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných (správních) soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů.
Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
17. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů patří Nejvyššímu správnímu soudu (srov. § 12 s. ř. s.). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
18. Na udělení azylu z humanitárního důvodu ve smyslu § 14 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (institut národního humanitárního azylu byl zrušen) není právní nárok a správní uvážení v kombinaci s výkladem neurčitého pojmu "případu hodného zvláštního zřetele", se pro svou diskreční povahu z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 532/02 ). Ústavní soud je toliko oprávněn posoudit, zda interpretace aplikovaného podústavního práva (tj. § 14 zákona o azylu) nezasáhla do ústavně chráněné sféry stěžovatele případnou libovůlí či svévolí na straně obecného soudu (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3608/14 ).
19. Pokud stěžovatelka namítá, že se ministerstvo neřídilo závazným právním názorem a pokyny Krajského soudu v Brně, je třeba poukázat na to, že stěžovatelka tuto námitku v ústavní stížnosti blíže nerozvádí. Touto námitkou se přitom zabýval jak městský soud (bod 33 napadeného rozsudku), tak Nejvyšší správní soud (body 20 až 22 napadeného usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti však odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu (jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku před obecnými soudy, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje) ohledně této námitky (shrnuté výše v bodě 5) nijak nereflektuje.
20. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně porušení soukromého a rodinného života a nejlepšího zájmu dítěte, stěžovatelka tuto námitku soustředí k nemožnosti vycestování jejího syna leteckou dopravou. Nevypořádává se však s odůvodněním Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu stěžovatelce nemá za přímý důsledek nezbytné vycestování jejího syna (srov. bod 27 napadeného usnesení). Stěžovatelka se v ústavní stížnosti ani výslovně nevypořádává se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně péče o syna (bod 28 napadeného usnesení). Není přitom na místě, aby Ústavní soud argumentaci za stěžovatelku domýšlel. Stěžovatelka zároveň jiné důvody, proč ministerstvo a obecné soudy pochybily při posouzení možnosti udělení humanitárního azylu, zásahu do soukromého a rodinného života a porušení nejlepšího zájmu dítěte, neuvedla.
21. Jde-li o výklad pojmu "vážný zločin", judikatura Nejvyššího správního soudu drogovou trestnou činnost pod tento pojem konzistentně zahrnuje (bod 31 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu), přičemž tato judikatura vychází i z judikatury Soudního dvora, konkrétně rozsudku ze dne 9. 11. 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09 Spolková republika Německo proti B a D (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, body 13-14, kde Nejvyšší správní soud pracuje i se stanoviskem generálního advokáta Mengozziho). Jak pak plyne z rozsudku Soudního dvora ze dne 13. 9. 2018 ve věci C-369/17 Shajin Ahmed, otázka, zda jde o závažný zločin, nemůže být posouzena pouze na základě trestu, který lze za daný trestný čin uložit. Naopak je třeba, aby příslušný orgán provedl úplné přezkoumání všech okolností daného jednotlivého případu [srov. nález ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3219/19 , bod 34].
22. Pokud stěžovatelka akcentuje stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci Spolková republika Německo proti B a D ohledně výkladu pojmu "vážný zločin", Ústavní soud zdůrazňuje, že z rozsudku v dané věci je zřejmé, že Soudní dvůr vymezil pouze obecná kritéria, na základě kterých je pojem "vážný zločin" třeba vykládat. Nevymezil konkrétní typové trestné činy, které pod tento pojem spadají. I z dokumentu "Praktická příručka k vyloučení pro vážný (nepolitický) zločin" (https://www.euaa.europa.eu/publications/practical-guide-exclusion-serious-non-political-crimes) Agentury Evropské unie pro otázky azylu, na který stěžovatelka odkazuje, přitom vyplývá, že pojem "vážný zločin" nemusí zahrnovat pouze násilné trestné činy a může zahrnovat např. i finanční trestnou činnost (srov. strana 15 dokumentu). 23.
Ústavní soud rovněž konstatuje, že ministerstvo vycházelo ze skutečností uvedených v odsuzujícím rozsudku vydaném v trestní věci stěžovatelky, jeho uvážení se nezakládalo pouze na typové závažnosti a prostém konstatování, že stěžovatelka byla odsouzena za zvlášť závažný zločin, ale zabývalo se konkrétními okolnostmi případu stěžovatelky (strany 10 a 11 rozhodnutí ministerstva). S konkrétními okolnostmi, na které poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, se výslovně vypořádal městský soud v napadeném rozsudku (bod 32 napadeného rozsudku).
Ministerstvo se zabývalo také otázkou závažnosti drogové trestné činnosti a poukázalo na to, že boj proti tomuto typu kriminality je řešen též v mezinárodním měřítku a že Česká republika je signatářem několika mezinárodních smluv zaměřených na boj proti zneužívání psychotropních látek a proti nedovolené výrobě a obchodu s nimi. Nelze tedy konstatovat, že při výkladu pojmu "vážný zločin" by v posuzované věci došlo ke svévoli bez respektování eurokonformního výkladu.
24. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu