Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Y., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024 č. j. 3 To 220/2023-115 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. října 2023 č. j. 3 Nt 642/2022-93, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi trestní soudy zasáhly do jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2020 č. j. 10 T 28/2020-1510, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020 č. j. 8 To 312/2020-1541, uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle v § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, za současného uložení peněžitého trestu ve výši 1 000 000 Kč. Peněžitý trest stěžovatel uhradil v plné výši ke dni 20. 10. 2021. Z trestu odnětí svobody byl stěžovatel podmíněně propuštěn dne 23. 7. 2021, za současného stanovení zkušební doby v trvání pěti roků.
3. Stěžovatel podal v květnu 2022 návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedl, že poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, u něj psychiatrička diagnostikovala poruchu s bludy. Ze zprávy psychiatričky plyne, že u stěžovatele nejde o nově vzniklý stav, ale zvláštnosti v jeho chování se projevily přinejmenším od února 2020, tedy i v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení. Za takové situace tedy stěžovatel tvrdil, že nebyl schopen chápat účel trestního řízení, což zakládá nepřípustnost jeho trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f), případně písm. g) trestního řádu.
4. Městský soud napadeným usnesením důvody obnovy řízení neshledal, proto návrh na povolení obnovy zamítl. S tím se ztotožnil i krajský soud. Ve věci nevyšly najevo žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody anebo o trestu. Z důkazů provedených u veřejného zasedání nevyplývá, že by stěžovatel v době vedení trestního řízení trpěl takovou těžkou duševní chorobou, která by trvale vylučovala jeho postavení před soud či trvale znemožňovala chápat smysl trestního stíhání. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) nebo g) trestního řádu tedy nenastaly.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že již v době trestního řízení trpěl duševní poruchou a že tato porucha mohla mít na řízení dopad. I kdyby tato porucha nedosáhla intenzity důvodů podle § 11 odst. 1 písm. f) nebo g) trestního řádu, mohla mít v každém případě vliv na počínání stěžovatele v průběhu trestního řízení. Na to nemá vliv ani to, že měl v průběhu celého řízení obhájce. Stěžovatel se například mohl z trestného činu doznat, což by mu zajistilo mírnější trest, "je však možné", že se nedoznal právě v důsledku duševní poruchy. I v řízení o obnově je třeba ctít zásadu materiální pravdy a zásadu in dubio pro reo. Pokud soudy dospěly k závěru, že projevy bludů v průběhu trestního řízení nelze objektivně prokázat, mělo být za takové situace rozhodnuto ve prospěch obnovy řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud předesílá, že nemůže libovolně zasahovat do rozhodování trestních soudů včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Ústavní soud není dalším stupněm v soudní soustavě, proto jeho zásah je myslitelný jen u skutečně závažných pochybení. Typově jde o situace, kdy trestní soud opomene důkaz, vychází z důkazů získaných nezákonně či učiní závěry bez opory ve skutkových zjištěních, případně v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377) a navazující judikatura].
8. Trestní soudy se návrhem stěžovatele zabývaly důkladně. Nezpochybnily, že stěžovatel trpí duševní chorobou, která u něj byla diagnostikována až po výkonu trestu odnětí svobody, ovšem vyvíjela se pravděpodobně již od února či jara 2020, tedy v průběhu řízení před nalézacím trestním soudem (obžaloba byla podána 25. 2. 2020). Trestní soudy však zdůraznily, že stěžovatel netrpí ani nikdy v minulosti netrpěl těžkou chorobou, která by trvale vylučovala jeho postavení před soud, ani takovou duševní chorobou, která nastala až po spáchání činu a trvale by mu znemožňovala chápat smysl trestního stíhání (bod 5 usnesení krajského soudu).
Na závěrech trestních soudů není nic neústavního, nejsou ani v extrémním rozporu se skutkovými závěry znalkyně, podle níž stěžovatel netrpí halucinacemi, ale spíše paranoidně persekučními bludy, tzn., že cítí, že je pronásledovaný atd. Lidé, kteří tímto typem poruchy a tímto typem bludu trpí, jsou spíš staženi do sebe a ostražití (srov. též bod 10 usnesení městského soudu). Jiná situace by nastala, pokud by znalecký posudek nebo jiného odborné vyjádření naznačovaly trvalou neschopnost chápat smysl a účel trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2022 č. j. 5 Tdo 4/2022-4465, č. 48/2022 Sb. rozh. tr., body 17 a 18). Nic takového znalkyně či psychiatrička neuvedly ani nenaznačily.
9. S veškerými podstatnými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již vypořádal městský soud. Podle něj se stěžovatel v přípravném řízení hájil logicky, načež se u hlavního líčení již příliš nevyjadřoval. Z tohoto však ještě nevyplývá, že by v důsledku svých bludů týkajících se toho, že je pronásledován (což je běžná situace u řady obviněných), nebyl schopen přiznat se k trestné činnosti, což by mu mohlo zajistit mírnější trest (bod 14 usnesení městského soudu). Na těchto závěrech rozhodně nic neústavního není.
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu