Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Duba, zastoupeného Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 21 Cdo 2841/2023-265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023 č. j. 23 Co 2/2023-240, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. září 2022 č. j. 19 C 232/2019-202 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2022 č. j. 1 Nc 2036/2022-167, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel v letech 1996 až 2012 pracoval jako řidič tramvaje a později i autobusu u vedlejší účastnice. Na přelomu minulého a tohoto století byl aktivní v odborech a později se jako dopravní expert vyjadřoval k různým otázkám pražské dopravy. V roce 2012 odjel na studijní pobyt do Austrálie. O pět let později se vrátil zpět do Prahy a chtěl pokračovat v práci u vedlejší účastnice. Ucházel se opět o místo řidiče autobusu či tramvaje, ale vždy neúspěšně. Třikrát po sobě ho vedlejší účastnice ve výběrovém řízení odmítla. V odmítnutí stěžovatel viděl nerovné zacházení z důvodu členství a činnosti v odborové organizaci. Proto podal žalobu na ochranu osobnosti a žádal po vedlejší účastnici náhradu škody (490 685,50 Kč). Ta se skládala jednak ze stěžovatelem vynaložených nákladů na kurz řidiče tramvaje, jednak rozdílu mezi mzdou, kterou stěžovatel fakticky pobíral od svých zaměstnavatelů v roce 2018 a 2019, a mzdou, kterou by býval pobíral u vedlejší účastnice. Dále požadoval zaplacení nemajetkové újmy (120 000 Kč).
3. Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu nejprve zamítl, Městský soud v Praze však rozsudek zrušil pro procesní pochybení a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Během dalšího řízení u obvodního soudu podal stěžovatel námitku podjatosti proti předsedkyni senátu JUDr. Radmile Chadimové. Stěžovatel se domníval, že soudkyně je podjatá z důvodu ekonomické závislosti na hlavním městě Praze. Hlavní město Praha totiž vlastní 100% podíl ve vedlejší účastnici a zároveň pronajímá soudkyni byt za velmi výhodnou cenu. Proto by soudkyně měla být vyloučena z projednávání věci. Městský soud v Praze ale rozhodl, že námitka podjatosti není důvodná (napadené usnesení ze dne 28. 1. 2022).
4. Obvodní soud poté žalobu znovu zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 174 288,40 Kč (výrok II). Podle soudu nešlo o diskriminaci, vedlejší účastnice nepřijala stěžovatele do pracovního poměru v souladu se zákonem. Zaměstnavatel má právo si vybrat, koho zaměstná. Dřívější členství stěžovatele v odborech nesehrálo žádnou roli. Rozhodující byly jiné okolnosti: dlouhodobé poškozování dobré pověsti vedlejší účastnice (např. články, které v roce 2012 stěžovatel publikoval jako "odborník na tramvajový provoz" v deníku Právo a jinde, kde kritizoval opravy tramvajových tratí v Praze) a štěpení zaměstnanců na dvě názorové skupiny. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé (výrok I napadeného rozsudku), změnil výrok II rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení před obvodním soudem a přiznal vedlejší účastnici jen 156 816 Kč (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 39 204 Kč (výrok III). Městský soud potvrdil, že vedlejší účastnice nepřijala stěžovatele nikoli pro jeho dřívější členství v odborech, ale pro jeho neloajalitu na základě činnosti, která s členstvím v odborech nijak nesouvisela. Pokud zaměstnavatel vyhodnotí dřívější aktivitu uchazeče o zaměstnání tak, že se mu s takovým uchazečem nebude v budoucnu dobře pracovat, neporuší právo na rovné zacházení.
5. Nejvyšší soud podané dovolání usnesením odmítl, protože městský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Současně přiznal vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v podstatné části dovolání pouze polemizoval se skutkovými zjištěními, že vedlejší účastnice odmítla stěžovatele kvůli neloajalitě, nikoli kvůli jeho členství v odborech. Skutková zjištění ale takto zpochybnit v dovolání nelze.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení rovného zacházení kvůli členství v odborové organizaci, pro které nebyl přijat do pracovního poměru. Vedlejší účastnice též neústavně zasáhla do jeho svobody slova, neboť nepřijetí do pracovního poměru pramení z jeho kritických komentářů ke stavu tramvajových linek v Praze. Stěžovatel dále tvrdí, že kvůli nadstandardnímu ekonomickému vztahu k hlavnímu městu Praze měla být soudkyně obvodního soudu vyloučena pro podjatost. Hlavní město Praha soudkyni poskytuje byt za symbolické nájemné, současně je jediným akcionářem vedlejší účastnice. Stěžovatel konečně kritizuje, že obecné soudy neoprávněně přiznaly vedlejší účastnici náklady řízení za zastoupení advokátem v celkové výši přes 208 tis. Kč, vedlejší účastnice mohla využít interních právníků.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma části, ve které ústavní stížnost směřuje proti výroku II rozsudku obvodního soudu, neboť tento výrok byl změněn rozsudkem městského soudu. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
8. Ústavní stížnost je však nepřípustná proti usnesení městského soudu ze dne 28. 1. 2022, neboť směřuje proti procesnímu rozhodnutí, kterým soud nevyloučil soudce z projednání a rozhodnutí věci (více k tomu stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, body 28 až 32). Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná (srov. však nepřípustnost části argumentace, viz bod 22 níže).
16. Ústavní soud připomíná, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich rozhodnutí zruší pouze tehdy, jsou-li neústavní. To však v posuzované věci neshledal.
17. Stěžovatel jádro své argumentace soustředí na zpochybnění skutkových otázek, konkrétně důvodů, proč jej vedlejší účastnice nepřijala do pracovního poměru. Těmito otázkami se však pečlivě zabývaly jak obvodní soud, tak městský soud, který v tomto směru dále doplnil dokazování. Obecné soudy shodně uzavřely, že důvodem, proč vedlejší účastnice odmítla stěžovatele zaměstnat, byla jí vnímaná neloajálnost stěžovatele, nikoli jeho (dávné) členství a činnost v odborové organizaci. Stěžovatel byl totiž předsedou odborové organizace u vedlejší účastnice na počátku tohoto století.
Sporná aktivita stěžovatele, o kterou vedlejší účastnice opřela své závěry o jeho neloajalitě, pochází z doby, kdy již předsedou nebyl. Ta spadá do počátku druhé dekády tohoto století, kdy stěžovatel poskytoval poradenské služby generálnímu řediteli vedlejší účastnice. Tento právní vztah byl v roce 2011 vedlejší účastnicí ukončen: generální ředitel hodnotil tehdejší aktivity stěžovatele tak, že vedlejší účastnici škodí a rozděluje její pracovní kolektiv. Závěry obecných soudů v tomto ohledu nejsou neústavní, jsou řádně podložené a vysvětlené (detailně k tomu popis skutkového stavu v bodě 4 rozsudku městského soudu a dále body 17 až 21 tamtéž).
18. Stěžovatel uvedené závěry popírá a opětovně nabízí vlastní, alternativní skutkovou verzi celé věci. Polemizuje tak se skutkovými závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu nezbývá nic jiného než zdůraznit, že nemůže bez dalšího přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. To neplatí, pokud obecné soudy postupují při zjišťování a hodnocení skutkových okolností způsobem, který je z hlediska požadavků řádného procesu neudržitelný. Takovou situací je například extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nic takového se v nynější věci nestalo. Obecné soudy rovněž správně vyšly z toho, že na nynější věc se nevztahuje § 133a občanského soudního řádu, protože stěžovatelem tvrzený důvod pro nepřijetí do pracovního poměru není v tomto zákonném ustanovení uveden [k tomu obecně nález sp. zn. III. ÚS 880/15
ze dne 8. 10. 2015 (N 182/79 SbNU 59), body 22 násl.].
19. K námitce porušení svobody projevu lze zopakovat, že důvodem nepřijetí stěžovatele do zaměstnání byla již zmiňovaná neloajalita. Ústavní soud nepovažuje za neústavní závěr obecných soudů, podle nichž zaměstnavatel při výběru budoucích zaměstnanců může zvažovat též otázku, nakolik se mu bude s určitým kandidátem na dané místo dobře spolupracovat. Třeba zdůraznit, že v nynějším případě nebyl stěžovatel propuštěn z pracovního poměru, ale naopak se ucházel o nové místo [srov. k opačnému případu, kdy byl zaměstnanec propuštěn pro své zveřejňované názory, nález ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08
(N 63/56 SbNU 711), body 26 násl., srov. však též usnesení ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2449/15
].
20. Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud uvádí, že zastoupení státu, územního samosprávného celku, statutárního města i městské části advokátem je výjimkou z pravidla. Lze ho však uznat opodstatněným a účelem, a to zřetelem k okolnostem případu [k tomu např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09
(N 186/54 SbNU 303), bod 20, ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09
(N 38/56 SbNU 449) nebo ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18
(N 1/92 SbNU 9), bod 25].
21. V nynějším případě jde o obchodní společnost, byť stoprocentně vlastněnou městem. Městský soud se v napadeném rozsudku náhradou nákladů advokátního zastoupení vedlejší účastnice řádně a pečlivě zabýval, reagoval též na odvolací námitky stěžovatele (v bodech 39 až 42). Vedlejší účastnice prokázala, že v letech, kdy řízení před obecnými soudy probíhalo, neměla interní kapacity vést skutkově komplikovaný spor na ochranu osobnosti. Třeba též zdůraznit, že vedlejší účastnice byla žalovanou, nemohla tudíž ovlivnit, zda k zahájení řízení dojde. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení souvisejících se zastoupením advokátem v celkové výši přes 200 tis. Kč (ve třech stupních soudní soustavy), proto Ústavní soud vzhledem k okolnostem posuzovaného případu a pečlivému odůvodnění městského soudu za neústavní nepovažuje (srov. podobně usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 3781/14
, body 12 a 13).
22. Námitka podjatosti soudkyně obvodního soudu je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. K nápravě tvrzené procesní vady spočívající v tom, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, slouží žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu [srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 15/06
(U 7/41 SbNU 609) nebo ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1715/23
, bod 11, respektive stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl.ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.), bod 19]. Stěžovatel k dotazu Ústavního soudu sdělil, že tento prostředek nápravy neuplatnil, čímž se připravil o možnost podrobit tuto otázku též ústavnímu přezkumu.
23. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh nepřípustný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu