Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky UNIWORKS CB s. r. o., sídlem Žižkova tř. 1839/24, České Budějovice, zastoupené JUDr. Ivem Panákem, advokátem, sídlem Kounicova 39, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2024, č. j. 7 Ads 326/2023-33, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2023, č. j. 63 Ad 2/2023-40, a proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 21. 6. 2023, č. j. 869/1.30/23-4, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Státního úřadu inspekce práce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Státní úřad inspekce práce napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky, která je agenturou práce, a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 28. 11. 2022, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že v rozporu s § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti umožnila osobě ukrajinské státní příslušnosti výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 cit. zákona. Za uvedené protiprávní jednání byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce napadla stěžovatelka správní žalobou. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byla žaloba zamítnuta. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rovněž jako nedůvodnou zamítl.
2. Správní soudy se ztotožnily se správními orgány, že žalobkyně jakožto agentura práce umožnila výkon nelegální práce tím, že její zaměstnankyně v době od 1. 6. 2020 do 12. 11. 2020 vykonávala závislou práci bez povolení k zaměstnání. Jakkoliv správní orgány i správní soudy vzaly v potaz období, ve kterém se tak dělo (pandemie COVID 19 a na ni navazující různá krizová opatření vlády, která se dotýkala i této problematiky), dospěly k závěru, že jednání stěžovatelky naplnilo formální i materiální znaky přestupku. Není totiž sporné, že stěžovatelka uzavřela se zaměstnankyní pracovněprávní vztah v souladu s jí uděleným povolením k zaměstnání, které bylo vydáno na dobu od 4. 2. 2020 do 29. 4. 2020. Dodatkem ze dne 1. 4. 2020 byla uvedená pracovní smlouva prodloužena na dobu určitou do 30. 9. 2020, nicméně dne 22. 5. 2020 byl pracovní poměr mezi stěžovatelkou a zaměstnankyní dohodou na žádost zaměstnankyně ukončen. Toto přerušení však trvalo pouze pár dní, neboť dne 1. 6. 2020 stěžovatelka uzavřela se zaměstnankyní nový pracovněprávní vztah s jiným místem výkonu práce, a to na dobu od 1. 6. 2020 do 12. 11. 2020. V tomto postupu stěžovatelky spatřovaly správní orgány a následně i správní soudy protiprávní jednání.
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí nemohou před Ústavním soudem obstát, neboť soudy věc rozhodly na základě přepjatého formalismu a nezohlednily kontext tehdejší doby, kdy k tomuto jednání došlo. Stěžovatelka svým jednání nenaplnila materiální znaky přestupku, pro který byla uznána vinnou. Zaměstnaná cizinka stěžovatelku totiž poprosila o ukončení zaměstnání z důvodů obav o svoji rodinu v době nouzového stavu a v době pandemie. Okolnosti na straně zaměstnankyně jí však dovolily se vrátit téměř okamžitě k výkonu práce, což jí stěžovatelka umožnila. Stěžovatelka sama přiznává, že si možnost opětovného přijetí zaměstnankyně do pracovněprávního poměru možná vyložila na základě krizových opatření nesprávně, avšak na straně stěžovatelky se jednalo o jednorázové vybočení z právních norem, navíc neúmyslné a vedené humanitárními důvody. Zaměstnaná cizinka byla stěžovatelkou ihned řádně znovu nahlášena do evidence, z její mzdy byly řádně hrazeny veškeré zákonné odvody a daně a nikdy nebyly dány jakékoliv pochybnosti o tom, jakou práci a kde vykonává. Napadenými rozhodnutími proto údajně bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1172/19
ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3624/15
ze dne 26. 1. 2016).
6. Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, neboť závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování záruk ústavnosti zcela akceptovatelné, nenesou znaky nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení či jiného porušení zásad spravedlivého řízení, což teprve by mohlo indikovat intenzitu porušení základních práv a tedy i založilo kognici Ústavního soudu.
7. Ústavní soud předně uvádí, že argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti se poněkud míjí s podstatou odůvodnění napadených rozhodnutí. Podstatné pro posouzení přestupku totiž nebylo, zda stěžovatelka jednala úmyslně, případně jaké důvody ji vedly k porušení právních předpisů. Správní orgány a správní soudy dovodily, že jednání stěžovatelky narušovalo zájem společnosti (ochranu pracovního trhu), resp. odporovalo smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti. Umožnila-li stěžovatelka výkon závislé práce bez příslušného povolení k zaměstnání, ovlivnila samotný trh práce, a to tím, že deformovala jeho fungování. O tom, že stěžovatelka postupovala nezákonně, přitom není v daném případě sporu. Stěžovatelka pouze namítá, že její jednání bylo posuzováno nepřípustně formalisticky.
8. Ústavní soud považuje v nyní posuzované věci za podstatné, že správní soudy přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů byla vydaná správní rozhodnutí v souladu se zákonnou úpravou. Zdůraznily, že platnost povolení k zaměstnání zaniká skončením zaměstnání před uplynutím doby, na kterou bylo vydáno, a na tomto závěru nemohlo nic změnit ani uzavření nového pracovněprávního vztahu dne 1. 6. 2020. Na základě již jednou zaniklého povolení k zaměstnání přitom nelze uzavírat nový pracovněprávní vztah bez vydání nového a aktuálního povolení k zaměstnání. Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že předmětem podnikání stěžovatelky je právě zprostředkování zaměstnání, takže se předpokládá znalost povinností souvisejících se zaměstnáváním cizinců (bod 13 odůvodnění).
9. Krajský soud i Nejvyšší správní soud rovněž dostatečně vysvětlily, že absenci materiálního znaku přestupku nevyvolávají ani obecná tvrzení stěžovatelky, že jejím cílem bylo umožnit výkon závislé práce zaměstnankyni z humanitárních důvodů. Jakkoliv totiž může být motiv stěžovatelky chvályhodný (což oba soudy výslovně připustily), na naplnění materiální stránky přestupku nemá žádný vliv. Stěžovatelkou uváděné důvody takový dopad jednoznačně nemají (srov. odst. 16 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Navíc, i když by se zaměstnankyní pracovní poměr ukončen nebyl, bylo povinností stěžovatelky požádat místně příslušnou krajskou pobočku úřadu práce o vydání nového povolení k zaměstnání z důvodu změny podmínek původního povolení, jelikož došlo ke změně místa výkonu práce (zaměstnankyně byla z Blatné přidělena do Prachatic). Protiprávní jednání přitom netrvalo jen krátké období, nýbrž více než 5 měsíců.
10. S výše uvedenými závěry se Ústavní soud beze zbytku ztotožňuje a konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu