Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věry Fišerové, zastoupené JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 2959/7, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2024 č. j. 28 Cdo 3584/2023-488, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2023 č. j. 18 Co 209/2022-460, a proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 5. 2022 č. j. 35 C 373/2017-365, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u okresního soudu domáhala určení (jako dědička po oprávněné osobě Karlu Fišerovi), že náhrada za pozemky p. č. X1, X2, X3 a X4 v k. ú. F., které byly oprávněné osobě nedobrovolně odebrány, a nebyly vydány v rámci restitučních předpisů z důvodu jejich zastavění, má být stanovena jako za pozemky určené pro stavbu, v celkové výši 313 716,20 Kč. Pozemky nebyly vydány oprávněné osobě rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu ve Zlíně ze dne 5. 3. 1997 č. j. Rozh. PÚ 431/97-Sk/C, přičemž výše náhrady za ně byla stanovena znaleckým posudkem, jako za ornou půdu nebo louku.
3. Žaloba byla opakovaně okresním soudem zamítána, jeho rozsudky však byly v odvolacím řízení Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") zrušeny. Okresní soud následně napadeným rozsudkem určil, že výše náhrady za pozemek p. č. X1 v k. ú. F., přísluší jako za pozemek určený pro stavbu ve výši 14 770 Kč (výrok I.), neboť byl státu převeden jako stavební místo vzniklé geometrickým plánem č. 915-102/68. Ve zbytku žalobu o určení náhrady za odňaté pozemky parc. č. X3, X2 a X4, ve výši odpovídající ceně pozemků určených pro stavbu, zamítl (výrok II.). Okresní soud konstatoval, že Karel Fišer pozemky odevzdal do vlastnictví státu na základě nabídky bezúplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu ze dne 15. 7. 1965, aniž by v odevzdací listině byl uveden účel odevzdání pozemků, tudíž nelze učinit závěr, že v době jejich převodu na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu. Ve vztahu k blíže neurčené části pozemku parc. č. X3 a ve vztahu k pozemku p. č. X2 uzavřel, že tyto pozemky byly sdruženy do pozemku parc. č. X5, který se nacházel mimo zastavěnou oblast a nebyl dotčen žádnou stavbou. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud napadeným rozsudkem v odvoláním napadených výrocích II. a III. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
4. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, neboť závěry obecných soudů ve skutkově stejné věci jsou odlišné k pozemku parc. č. X4 a ve vztahu k pozemku parc. č. X1. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o pozemku parc. č. X1 tak, že za něj stěžovatelce přísluší náhrada jako za pozemek určený pro stavbu ve výši 14 770 Kč. Nárok stěžovatelky dovodil zejména z kupní smlouvy ze dne 14. 3. 1969 uzavřené mezi československým státem a Karlem Fišerem, ve které byl pozemek parc. č. X1 určen jako stavební rozhodnutím odboru výstavby ONV v Gottwaldově dne 26. 6. 1968. Stěžovatelka tvrdí, že okresní soud měl na základě kupní smlouvy ze dne 14. 9. 1970 (obsahující rozhodnutí č. 17/69 ze dne 8. 5. 1969 o umístění 70 staveb rodinných domků) o převodu části parc. č. X4 československému státu, posoudit, že za pozemek parc. č. X4 přísluší stěžovatelce náhrada jako za pozemek stavební ve výši 44 846,20 Kč.
5. Stěžovatelka dále namítá, že ve vztahu k původní části pozemku parc. č. X3 o výměře 3 360 m2, původní kultura role zastavěné farmou F., převzal odvolací soud pro své rozhodnutí závěry znalce k jím oceňovanému pozemku původní část parc. č. X3 o výměře 3 263 m2 (nyní parc. č. X6 a X7) nezastavěné, kterou stěžovatelka předmětem řízení neučinila a tudíž nesprávně uzavřel, že pozemek nebyl v době převzetí státem zastavěn. Podle tvrzení stěžovatelky byly pozemky parc. č. X3 a X2 v době převodu na stát v areálu farmy F. a byly zastavěné.
6. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud se dovolacími důvody stěžovatelky věcně nezabýval a pouze vycházel ze skutkových zjištění odvolacího soudu. Za situace, kdy stěžovatelka v dovolání předložila Nejvyššímu soudu otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s praxí dovolacího soudu, měl její dovolání posoudit jako přípustné.
7. Soudce zpravodaj v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Okresní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž konstatoval, že není schopen konkretizovat, z jakého důvodu u pozemku parc. č. X4 nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu ze dne 15. 7. 1965 zohlednil a u pozemku parc. č. X1 ji nezohlednil.
8. Krajský soud ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému nesprávnému posouzení charakteru pozemku parc. č. X4 a pozemku parc. č. X1 na základě stejných skutkových zjištění konstatoval, že u pozemku parc. č. X4 šlo o skutkově odlišnou situaci. Pozemek parc. č. X1 byl jako pozemek stavební již vykupován, zatímco pozemek parc. č. X4 v době přechodu na stát nebyl tento pozemek určen k zastavění. K pozemku parc. č. X3 krajský soud konstatoval, že po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v řízení provedenými důkazy nebylo prokázáno, že pozemek parc. č. X3 byl v době přechodu na stát pozemkem stavebním, případně k zastavění určen. Pokud žalobkyně namítá, že předmětem posouzení znalce byla jiná část pozemku parc. č. X3, než kterou učinila předmětem řízení, lze uvést, že tuto námitku v průběhu řízení nevznesla a neučinila tak ani při výslechu znalce u jednání dne 8. 6. 2023.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že rozsudky okresního i krajského soudu korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výše restitučního nároku. Nejvyšší soud dále uvedl, že při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů na základě procesně korektně provedeného dokazování. Dovolací argumentace stěžovatelky uvedené závěry nižších soudů nevyvrátila.
10. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice setrvala na svých námitkách podaných v ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)], přičemž do nezávislé činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech.
13. Ústavní soud připomíná, že ratio legis restitučních zákonů spočívá ve snaze napravit alespoň částečným způsobem následky porušení základních práv vlastníků v době totalitního režimu všude tam, kde je to možné. Restituční zákony a jejich jednotlivá ustanovení, jakož i předpisy související, je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Soudy jsou tak povinny volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce [srov. např. nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03
(N 96/34 SbNU 35)], a zejména nevedla k novým křivdám na oprávněných osobách.
14. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je role, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát [nález ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12
(N 89/69 SbNU 397)]. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu.
15. Stěžovatelka namítá extrémní rozpor ve skutkových zjištěních u pozemku parc. č. X1 a parc. č. X4, neboť tvrdí, že obecné soudy měly při posouzení charakteru pozemků v době odnětí státem vycházet v obou případech z kupních smluv uzavřených mezi československým státem a Karlem Fišerem, z kterých je zřejmé, že pozemky byly odkoupeny jako stavební. Stěžovatelka však ve své argumentaci opomíjí, že na základě listiny ze dne 15. 7. 1965 "Nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu" nabídl Karel Fišer pozemky parc.
č. X3, X2, X8 a X4, jako vlastník pozemků zapsaných v pozemkové knize k. ú. F., dobrovolně a neodvolatelně československému státu. V nabídce nebyl určen účel odevzdání pozemků do vlastnictví státu. Ustavující titul k žalovaným pozemkům byl tedy naplněn již přijetím nabídky ze dne 15. 7. 1965 finančním odborem ONV v Gottwaldově dne 29. 9. 1965, v souladu s § 42 vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku. Finanční odbor ONV v Gottwaldově pozemky téhož dne, kdy byla akceptována nabídka odevzdání, tj. 29.
9. 1965, předal do užívání JZD F. pro účely zemědělské výroby v souladu s § 16 vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku. Dalším právním úkonům, tj. kupní smlouvě ze dne 14. 9. 1970 (pozemek parc. č. X4) a kupní smlouvě ze dne 14. 3. 1969 (pozemek parc. č. X1), tedy nelze přiznat právní účinky rozhodné pro posouzení charakteru pozemků v době odnětí státem.
16. Obecné soudy při rozhodování o charakteru pozemku parc. č. X1 v době přechodu na stát, nezohlednily nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu ze dne 15. 7. 1965, jejímž předmětem byl i pozemek parc. č. X8. O pozemku parc. č. X1 tedy obecné soudy rozhodovaly na základě neúplných skutkových zjištění. Stěžovatelce tak lze přisvědčit, že obecné soudy při rozhodování o charakteru pozemků parc. č. X4 a X1 nevycházely ze stejného skutkového stavu (i když jde o skutkově totožnou situaci), avšak neúplnost skutkových zjištění mělo vliv na správnost výroku k výši náhrady za pozemek parc.
č. X1, nikoli k parc. č. X4, jak tvrdí stěžovatelka. Výrok I. rozsudku okresního soudu stěžovatelka nenapadla opravnými prostředky, neboť její žalobě okresní soud v tomto rozsahu vyhověl. Výrok I. rozsudku okresního soudu o pozemku parc. č. X1 je již pravomocný a nebyl předmětem přezkumu Ústavního soudu. Pochybení obecných soudů tak nejde k tíži stěžovatelky, nýbrž v její prospěch.
17. Obecné soudy v posuzované věci vycházely z individuálních skutkových okolností, které svědčí o tom, že pozemky parc. č. X3, X2 a X4 v k. ú. F. byly v době přechodu na stát, tj. v roce 1965, evidovány jako zemědělské a nebyly určeny k výstavbě. Obecné soudy na základě dostatečně provedeného dokazování konstatovaly, že pozemek parc. č. X4 nebyl odnímán za účelem výstavby, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že až dne 20. 12. 1969 byl vypracován geometrický plán na zaměření rezerv stavebních míst.
Plánovací dokumentace, podle níž byla v dané lokalitě posléze realizována bytová výstavba, vznikla až v roce 1970 a kupní smlouva je ze dne 14. 9. 1970. Obecné soudy ověřily ze srovnávacího sestavení parcel i výslechu znalce, že pozemky parc. č. X3 a X2 v době přechodu na stát nebyly zastavěny areálem JZD F. Stěžovatelka tedy v předchozím řízení neprokázala existenci územně plánovací dokumentace v době odnětí pozemků, odnětí pozemků za účelem výstavby, případně bezprostřední realizaci výstavby na nich, pročež nebyla náhrada za pozemky obecnými soudy stanovena jako za pozemky určené pro stavbu.
18. Obecné soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat). Na závěru obecných soudů o tom, že není namístě pozemky parc. č. X3, X2 a X4 oceňovat v režimu zákona o půdě, jako pozemky určené pro stavbu, nezjistil Ústavní soud žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
19. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu