Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. G., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Tomášem Novotným, advokátem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 91, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018, č. j. 6 Tdo 1482/2017-100, a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. června 2017, č. j. 14 To 363/2015-4138, a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. června 2015, č. j. 1 T 132/2012-3105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu [§ 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona], lichvy (§ 253 odst. 1 trestního zákona), křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku [§ 175 odst. 2 písm. a) téhož zákona] a zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku [§ 346 odst. 2 písm. a) a 3 písm. b) trestního zákoníku]. Nalézací soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody na čtyři roky do věznice s dozorem, k zákazu specifikované činnosti na čtyři roky, trestu propadnutí popsaných nemovitostí, a uložil mu povinnost nahradit poškozeným způsobenou majetkovou újmu v celkové výši 3 348 732 Kč; se zbytkem svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. února 2016, č. j. 14 To 363/2015-3618, odvolání stěžovatel zamítl, k dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. prosince 2016, č. j. 6 Tdo 1223/2016-I.-110, usnesení krajského soudu zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Následně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zrušil celý výrok o trestu propadnutí věci, v ostatním zůstal rozsudek nezměněn a odvolání státního zástupce i poškozeného zamítl.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých ústavně zaručených práva zakotvených v čl. 37 odst. 1, 38 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), především práva na zákonného soudce, na spravedlivý proces (práva odepřít výpověď a na provedení zásadních důkazních návrhů, práva na obhajobu a rozhodování podjatou soudkyní).
K právu na zákonného soudce stěžovatel odkázal na původní zrušovací usnesení Nejvyššího soudu i na způsob povolání přísedících. Krajský soud uzavřel, že ač volba přísedících není realizována na základě interního předpisu, je založena na dlouhodobé ustálené praxi; podle stěžovatele však vada nadále trvá, přísedící nebyli zvoleni transparentně a ve věci neměla rozhodovat ani dotyčná předsedkyně senátu. Ta navrhla své vyloučení pro předchozí ingerenci v přípravném řízení (usnesení ze dne 9. dubna 2013, č. j.
1 T 132/2012-2222), které ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zrušil (usnesení ze dne 30. května 2013, č. j. 14 To 152/2013-2235). S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva je stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti postupu soudů (Piersack proti Belgii, Le Compte, Van Leuven a Deš Meyera proti Belgii č. 6878/85 a 7238/75, Delcourt proti Belgii č. 2689/65, Panyik proti Maďarsku č. 12 748/06 a Jindra proti Slovensku č. 46 845/99). Pro trestný čin a zločin křivé výpovědi byl stěžovatel odsouzen v důsledku nesprávného poučení o právu odepřít výpověď - řádným poučením by se vyhnul trestnímu stíhání a následnému odsouzení.
Samo posouzení svědecké výpovědi v jiném řízení jako nevěrohodné neznamená, že jde o výpověď nepravdivou, jsou jen založeny pochybnosti. Neprovedl-li soud navržené důkazy (výslech svědka) a zbavil stěžovatele možnosti klást dotazy osobám, zbavil jej práva na obhajobu. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení rezignovaly na důvodném podezření ze spáchání trestného činu jinými osobami, které v postavení svědků/poškozených křivě svědčily proti stěžovateli, což prokazuje neprovedený výslech svědka.
Účelem zachování práva na zákonného soudce je především záruka jistého (předvídatelného) určení soudu, a to jak instančně, tak i místně. Konkrétní soudce musí být vybrán na základě klíče nezávislého na osobách účastníků - za tím účelem příslušné zákony stanoví příslušnost soudu a požadavky na osoby vykonávající funkci soudce a přísedícího. I v případě, je-li stanoven způsob určení zákonného soudce, existuje možnost moderace zákonných kritérií zákonným způsobem (čl. 2 odst. 2 Listiny) z důvodu vhodnosti, případně podjatosti soudce (všech soudců konkrétního soudu).
Byl-li senát ustanoven způsobem, který stěžovatel považuje za neprůhledný a vzbuzující pochybnosti o vztahu soudců k věci, mohl uplatnit příslušnou procesní námitku podjatosti soudce (přísedícího), což v jisté fázi řízení také učinil. Soudy se jeho věcí důkladně zabývaly a respektovaly procesní pravidla i judikaturu - například nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 , podle kterého "[n]ení bez dalšího porušením práva na zákonného soudce ... pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům ...
a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo".
Stran obsazení soudu prvního stupně, ale i dalších v ústavní stížnosti předestřených námitek, lze zcela a bez dalšího odkázat především na první usnesení Nejvyššího soudu ve věci (č. j. 6 Tdo 1223/2016-I.-110), v němž se jimi soud vypořádal ústavně konformním způsobem (i s přihlédnutím k čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod pod ochranou soudní moci). Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí s odkazem na příslušnou judikaturu svou i Ústavního soudu zaobírá možným zásahem do zaručených práv stěžovatele k problematice zákonného soudce (body 50-54), podjaté soudkyně (body 58-62), poučení o možnosti odepřít výpověď (body 86-97).
Opakováním námitek v ústavní stížnosti nezaloží stěžovatel její důvodnost. Ústavní soud nezjistil, že by bylo zasaženo do tvrzeného práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu je totiž ochrana proti takovému porušení práv, které je současně zásahem do zaručených základních práv reálně zkracujících účastníka řízení - ne každý postup, který by byl dle běžných zákonů i (procesně) vadný, není zásahem, k jehož řešení by byl Ústavní soud povolán. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu