Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t.č. Věznice PS1/413, Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Hlaváčem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Vodní 1972, Zlín, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 86/2013-715 ze dne 19. prosince 2013 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 61 T 23/2010-676a ze dne 26. září 2013 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 61 T 23/2010-676a ze dne 26. září 2013 bylo rozhodnuto podle § 283 písm. d) tr. řádu o zamítnuti návrhu odsouzeného stěžovatele na obnovu řízení ve věci, která je vedena u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 23/2010. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 1 To 86/2013-715 ze dne 19. prosince 2013 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v postupu obou soudů lze spatřovat vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem krajského i vrchního soudu, že zde nejsou důvody pro obnovu řízení. Stěžovatel konstatuje, že jsou zde nové poznatky a důkazy, zejména nové posudkové materiály stěžovatele, které jsou schopny samy nebo ve spojení s důkazy provedenými v řízení, jak je má na mysli ust. § 278 odst. 1 tr. řádu, povolit obnovu v řízení v jeho věci a zvrátit původní rozhodnutí ve věci jak v otázce viny, tak v otázce právního následku, náhradě škody, ale zejména v otázce přiměřenosti výjimečného trestu odnětí svobody v trvání 25 let.
Nesprávné právní posouzení věci stěžovatel spatřuje v tom, že se vrchní soud neztotožnil s námitkami stěžovatele, že podstatné pro posouzení věci je způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, k čemuž podle stěžovatele došlo, a tyto uváděné důvody stěžovatelem zakládají podmínky pro povolení obnovy řízení.
Stěžovatel uvádí, že vrchní soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal napadené usnesení krajského soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Podle mínění stěžovatele se ale vrchní soud ve svém usnesení nevypořádal s námitkami a argumenty stěžovatele a jeho obhájce, uvedenými ve stížnosti zaslané k vrchnímu soudu. Zásadní problém stěžovatel spatřuje v tom, že je tu zřejmý a velký rozpor ve znaleckých posudcích. Stěžovatel byl podle ústavní stížnosti odsouzen k nepřiměřeně vysokému trestu - výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let, který vidí stěžovatel jako likvidační trest, když před tím nebyl nikdy odsouzen za násilný trestný čin a byl odsouzen jen na základě teorie pravděpodobnosti a výpovědi recidivisty, který byl nedůvěryhodný.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud je vůči němu podjatý, přičemž jako důkaz podjatosti uvádí protokol o veřejném zasedání dne 26. září 2013 - záznam, kde je to podle stěžovatele zřetelně vidět, a proto navrhuje projednání jeho trestní věci jiným soudem. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se dostatečně též s relevantními námitkami a argumentací stěžovatele.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran způsobilosti nových důkazů - zejména nových znaleckých posudků týkajících se zdravotního stavu a osobnosti stěžovatele, dospěl vrchní soud k závěru, že nelze povolit obnovu řízení, neboť tyto nejsou schopny samy ani ve spojení s důkazy provedenými v řízení zvrátit původní rozhodnutí ve věci jak v otázce viny, tak v otázce právního následku i náhradě škody, když podstatné je, že způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí se posuzuje vždy podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, nikoliv podle stavu v období následujícím, jak tomu bylo v případě stěžovatele. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout, přičemž poukazuje na to, že stěžovatelem uváděné znalecké posudky hodnotí stav stěžovatele až téměř dva roky po vydání odsuzujícího rozsudku.
K námitce stěžovatele týkající se údajné podjatosti krajského soudu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel tuto námitku v průběhu řízení před obecnými soudy neuplatnil a vznesl ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel měl možnost tuto námitku vznést v průběhu řízení před obecnými soudy a pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 2545/08 ,
II. ÚS 1132/09 nebo
IV. ÚS 2893/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nad to konstatuje, že v projednávaném případě, a to ani z protokolu o veřejném zasedání dne 26. září 2013, nenabyl přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující podjatosti krajského soudu, a navíc v tomto směru ani ústavní stížnost jakákoliv konkrétní tvrzení neobsahuje.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2014
Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu