Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Mor. Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 7 Tdo 801/2008, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2008 napadá v záhlaví specifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 T 193/2002, byl stěžovatel uznán vinným z trestných činů krádeže, poškozování cizí věci, porušování domovní svobody, vydírání, ublížení na zdraví a výtržnictví podle příslušných ustanovení trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit škodu. Popis jednotlivých skutků je součástí odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podali stěžovatel, R. H., O. Š. a P. P. odvolání. Odvolání v neprospěch stěžovatele, R. H., O. Š., P. P. a R. D. podal státní zástupce. O takto podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 To 199/2004. Ohledně stěžovatele a také ohledně R. H. byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákona, trestním činem poškozování cizí věci podle ust. § 257 odst. 1 trestního zákona, trestným činem vydírání podle ust. § 235 odst. 1 trestního zákona, trestným činem ublížení na zdraví podle ust. 221 odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle ust. § 202 odst. 1 trestního zákona za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl dále rozsudkem odvolacího soudu zproštěn části obžaloby pro trestný čin krádeže a trestný čin poškozování cizí věci. Výrokem také bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Stěžovatel a další odsouzený R. H. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením, kterým dovolání odmítl.
Ústavní soud zjistil, že v předmětné trestní věci stěžovatele byl spoluodsouzeným R. H. podán podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Bude-li podnětu vyhověno, mohl by v případě kladného rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona na stěžovatele dopadnout účinek plynoucí z uplatnění zásady beneficium cohaesionis. Jelikož je institut ústavní stížnosti konstruován zákonem o Ústavním soudu jako ultima ratio prostředek ochrany základních práv, jeví se Ústavnímu soudu nutným vyčkat rozhodnutí ministra spravedlnosti o tom, zda stížnost pro porušení zákona podá, jakož i případného rozhodnutí Nejvyššího soudu o ní.
Nebude-li podnětu ke stížnosti pro porušení zákona vyhověno, pak rozhodnutí (sdělení) o tom, je třeba doručit Ústavnímu soudu tak, aby mohl rozhodnout o případném pokračování řízení. Totéž by eventuálně platilo ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, bude-li rozhodovat o podané stížnosti pro porušení zákona.
Za těchto okolností Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, konstatuje, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá řízení o podnětu pro porušení zákona, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Proto Ústavní soud rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti a pokračovat ve věci bude poté, co mu bude sděleno, s jakým výsledkem byl projednání podnět ke stížnosti pro porušení zákona, respektive jak o eventuálně podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2009
Vojen Güttler
předseda senátu
Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004
sp. zn. III. ÚS 321/03
, N 90/33 SbNU 371). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2005
sp. zn. I. ÚS 248/04
dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Jinak řečeno, v takovém případě je dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle (srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2005
sp. zn. IV.ÚS 122/05
dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry dovolacího soudu, který se podle názoru stěžovatele svým rozhodnutím ocitnul mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel svou stížností napadl pouze rozhodnutí dovolacího soudu, kterému však podle jeho názoru nelze z hlediska ústavnosti, jak bude níže rozebráno, nic vytknout. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ústavně přijatelně interpretoval a aplikoval ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je charakteristickým rysem dovolání, že dovolací důvody zásadně spočívají v právních vadách, nikoliv ve vadách skutkových (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář - II. díl. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 2013n.). Nejvyšší soud je "zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje hmotně právní kvalifikaci; samotné skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit" (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 960). Dovolací soud správně dovodil, že se "dovolání nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soud v rámci postupu podle ust. § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod." Nejvyšší soud též v odůvodnění svého rozhodnutí případně upozornil na to, že o podřaditelnosti skutkových námitek pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by šlo uvažovat pouze v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, což se v daném případě nestalo. Tento závěr, který učinil Nejvyšší soud, je z hlediska ústavnosti možno aprobovat. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele o nezákonnosti provedených odposlechů, jíž odůvodňoval své dovolání.
Stěžovatel i v ústavní stížnosti namítal, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl pořízen v rozporu se zákonem, neboť v době pořízení odposlechu nebylo trestní řízení vedeno pro kvalifikovaný trestný čin ve smyslu závažného trestného činu podle ust. § 41 odst. 2 ve spojení s ust. § 62 tr. z. Ze soudního spisu však vyplývá, že trestní řízení bylo vedeno mj. pro zvláště závažný trestný čin krádeže (srov. č.l. 1) ve smyslu ust. § 247 odst. 3 písm. a) a b) tr. z., u něhož činila horní hranice trestu odnětí svobody osm let. Tak byla naplněna podmínka stanovená v ust. § 41 odst. 2 tr. z., podle něhož jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. K otázce posouzení zvlášť závažných trestných činů stěžovatele se též případně vyjádřil krajský soud (č.l. 1610nn.), který nepřijal argumentaci odvolání, že výše škody nedosáhla hranice pro posouzení zvlášť závažného trestného činu. K nařízení odposlechů došlo na základě příkazu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 40 Nt 1303/2002/V, a proto Ústavní soud nemá důvodu se domnívat, že zákonné podmínky pro nařízení odposlechů nebyly splněny. Na základě výše uvedeného nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že odposlechy byly nařízeny podle zákona příslušným soudcem okresního soudu a výpisy hovorů byly vyhotoveny v protokolech podle požadavků ust. § 88 odst. 4 tr. ř. Protože nic nesvědčilo tomu, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl pořízen jako důkaz v rozporu se zákonem, dovolací soud podle názoru Ústavního soudu nepochybil, když tuto stěžovatelovu námitku nepodřadil pod výše uvedený, stěžovatelem uplatněný dovolací důvod. Ani další stěžovatelově námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Výtku, že nosiče, jejichž obsahem byly otisky veškerých záznamů telekomunikačního provozu, nebyly během hlavního líčení přehrány, nýbrž jen přečteny (č.l. 1663), z čehož stěžovatel v ústavní stížnosti dovodil, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl použit jako důkaz v rozporu se zákonem, Ústavní soud neshledal důvodnou. Při jejím posouzení Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatel svou stížností napadl pouze rozhodnutí dovolacího soudu. Přitom námitku nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu k důkazu z důvodu, že byly toliko přečteny záznamy o nich, uplatnil až v řízení před dovolacím soudem, zatímco v řízení před soudem I. stupně a v odvolacím řízení přehrání záznamů nenavrhoval. Nejvyšší soud nevybočil z mezí ústavnosti, když námitku stěžovatele nepřijal a v odůvodnění svého rozhodnutí jen konstatoval, že námitky proti skutkovému základu věci nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud neměl žádný důvod, proč by se od závěrů, které učinil krajský soud, odchyloval, neboť odvolací soud důkladně odůvodnil, proč nebylo třeba přepis hovorů s obsahem záznamů na CD-R porovnávat (č.l. 1612). Za situace, kdy v hlavním líčení ani v odvolacím řízení nebyl vznesen požadavek na přehrání zaznamenaných hovorů z důvodu možné neautentičnosti přepisů, ačkoliv tuto námitku stěžovatel uplatnit mohl, se tato později uplatněná námitka jeví jako účelová.
Stěžovatel totiž netvrdil a tím méně doložil, že by s přepisy odposlechů mohlo být v jeho neprospěch nějakým způsobem manipulováno, a proto by neměly být jako důkaz provedeny. Ústavní soud nemá důvod domnívat se, že by přepisy odposlechů nebyly odrazem pořízeného zvukového záznamu. Navíc v dovolacím řízení ani v řízení o ústavní stížnosti se nova zásadně nepřipouštějí (srov. usnesení ze dne 8. 7. 2009
sp. zn. I.ÚS 863/09
dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí vybočilo z ústavněprávního rámce, resp. že by Nejvyšší soud porušil základní práva stěžovatele. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele dovolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2010
Vojen Güttler
předseda senátu