Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Z. L., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Červenkou, Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1599/2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 2 To 80/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti snaží zpochybnit především tu část dokazování, jež se váže k procesu získání a porovnání vzorku DNA. Soudy dle stěžovatele založily svá rozhodnutí na neprůkazných listinách týkajících se vzorku DNA, které nebyly součástí trestního spisu, přestože na ně zprávy Policie ČR odkazovaly a orgány činné v trestním řízení z nich vycházely při závěru o ztotožnění vzorku DNA z místa činu s DNA stěžovatele. Skutková zjištění soudu, a z toho plynoucí nesprávná právní kvalifikace jsou v zásadním a extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Pouhý fakt, že byla prokázána přítomnost stěžovatele v Hradci Králové v den spáchání trestného činu a znalecký posudek zabývající se jeho zdravotním stavem, nenasvědčuje spáchání trestného činu. Dále stěžovatel odmítá použití vzorku DNA vloženého do národní databáze jako rozhodujícího a usvědčujícího důkazu, neboť existence takové databáze není v českém právním řádu upravena zákonem, funguje toliko na základě interního pokynu policejního prezidenta. Není tak zajištěna zákonná kontrola vzorků, zvláště pak před manipulací a zneužitím.
Rozhodnutí soudů jsou dle stěžovatele projevem přepjatého formalismu a porušují ústavně zakotvenou zásadu rovnosti účastníků, neboť soudy bez věcného odůvodnění a ryze paušálně odmítly přiznat jakoukoli relevanci důkazům předloženým stěžovatelem, zejm. závěrům jím předložených lékařských zpráv a odmítly provést nové znalecké posudky k odstranění vnitřních rozporů. V neposlední řadě se měly soudy dopustit pochybení i tím, že při ukládání trestu nectily zásadu přiměřenosti, čímž je uložený trest v rozporu se svým účelem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
V samotné skutečnosti, že národní databáze DNA není upravena zákonem, nelze dle náhledu Ústavního soudu spatřovat protiústavnost. K té by mohlo hypoteticky dojít za situace, kdy by vznikly důvodné pochybnosti o informacích z této databáze vycházejících. To se však v předmětném případě zjevně nestalo. Stěžovatel se ve svém podání zaměřil na procesní zpochybnění důkazu DNA, ovšem s tímto zpochybněním nepřináší žádný důkaz, jímž by své závěry podepřel. Dle náhledu Ústavního soudu rozvinuly obecné soudy dostatečný řetězec důkazů o tom, že se stěžovatel trestného jednání dopustil. Opakování, resp. reprodukování závěrů obecných soudů není náplní přezkumu věci Ústavním soudem.
Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu